14 C 175/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 136 800,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 77 832 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 83 832 Kč od 4. 5. 2024 do 13. 6. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 77 832 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 000 Kč s úrokem ve výši 6,99 % ročně z částky 4 212,94 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 212,94 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 55 383,58 Kč spolu s úrokem ve výši 6,99 % ročně z částky 133 890,52 Kč od 24. 4. 2024 do 13. 6. 2024, s úrokem ve výši 6,99 % ročně z částky 129 677,58 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, a spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 50 058,52 Kč od 4. 5. 2024 do 13. 6. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 51 845,58 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 934,22 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 136 800,52 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 23. 2. 2022, kterou uzavřela s žalovanou. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 240 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 5 762 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 6,99 % ročně a s poplatkem za zprostředkování úvěru ve výši 4 800 Kč. Před sjednáním smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací sdělených žalovanou, které byly ověřeny z výpisů z jejího účtu a dále lustrací žalované v insolvenčním rejstříku a v registrech SOLUS, NRKI a BRKI; to vše v kontextu údajů o životním a existenčním minimu a o výši normativních nákladů na bydlení. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, když neuhradila zcela splátku splatnou dne 20. 2. 2024 (uhradila pouze částku 3 738 Kč) a na následující splátky splatné dne 20. 3. 2024 a 20. 4. 204 již neuhradila ničeho; proto byl úvěr ke dni 24. 4. 2024 zesplatněn. Žalovaná celkem žalobkyni uhradila částku 156 168 Kč. Žalovaná částka tak zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 133 890,52 Kč, dlužný smluvní úrok ve výši 2 415,06 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč a pojistné 1 410 Kč. Kromě toho požadovala žalobkyně též smluvní úrok ve výši 6,99 % ročně z dlužné jistiny od 24. 4. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 4. 5. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná uvedla, že splátky byly hrazeny řádně z účtu jejího důvěrníka.

3. Podáním ze dne 15. 10. 2024 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do jistiny ve výši 4 212,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 817,06 Kč, smluvní pokuty ve výši 500 Kč a pojistného ve výši 470 Kč, spolu s úrokem ve výši 6,99 % ročně z částky 4 212,94 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 212,94 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení. Částečné zpětvzetí bylo odůvodněno tím, že žalovaná dne 14. 6. 2024 uhradila částku 6 000 Kč.

4. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do požadované do jistiny ve výši 4 212,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 817,06 Kč, smluvní pokuty ve výši 500 Kč a pojistného ve výši 470 Kč spolu s úrokem ve výši 6,99 % ročně z částky 4 212,94 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 212,94 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení zastavil. Po částečném zpětvzetí tak zůstala předmětem žaloby jistina ve výši 129 677,58 Kč, smluvní úrok ve výši 1 598 Kč, smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč, pojistné ve výši 940 Kč a dále smluvní úrok ve výši 6,99 % ročně z částky 133 890,52 Kč od 24. 4. 2024 do 13. 6. 2024, smluvní úrok ve výši 6,99 % ročně z částky 129 677,58 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 133 890,52 Kč od 4. 5. 2024 do 13. 6. 2024 a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 129 677,58 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení.

5. K nařízeným jednáním se žalovaná bez omluvy nedostavila.

6. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

7. Dne 23. 2. 2022 byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 240 000 Kč, kdy úvěr byl sjednán jako účelový (a případný rozdíl mezi částkou k refinancování a celkovou výší úvěru jako bezúčelový). Účelem úvěru tak bylo doplacení zůstatku úvěru u právnická osoba. ze dne 30. 10. 2020 (Kontokorentní úvěr ve výši 15 000 Kč, s aktuálním zůstatkem 12 096 Kč), úvěru u právnická osoba. ze dne 25. 9. 2018 (Kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč, s aktuálním zůstatkem 9 865 Kč) a dále doplacení zůstatku úvěru poskytnutého žalobkyní na základě smlouvy o úvěru ze dne 10. 8. 2021 vedené pod ID Anonymizováno, na částku ve výši 150 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 54 měsíčních splátkách po 5 762 Kč. Kromě poskytnuté jistiny se žalovaná zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 6,99 % ročně, poplatek za sjednání úvěru ve výši 4 800 Kč a poplatek za pojištění ve výši 470 Kč měsíčně. První splátka byla splatná 20. 3. 2022, další splátky pak vždy k 20. dni v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly též úvěrové podmínky. Smlouva byla uzavřena distančně na webových stránkách Anonymizováno.cz v souladu s bodem 4 smlouvy za pomoci SMS kódu Anonymizováno, který byl žalované zaslán na jí uvedené telefonní číslo tel. číslo, jak vyplývá z potvrzení ze dne 26. 4. 2024. Žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

8. Ze splátkového kalendáře vytvořeného k datu 15. 10. 2024 soud zjistil, že úvěr v celkové výši 240 000 Kč byl žalovanou čerpán dne 23. 2. 2022, dále je ze splátkového kalendáře patrné, jak žalovaná úvěr splácela, neuhradila splátky splatné dne 20. 3. 2024 a 20. 4. 2024, a tudíž ke dni 24. 4. 2024 žalobkyně celý úvěr zesplatnila; celkem na splátkách žalovaná uhradila částku 156 168 Kč.

9. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta ze dne 26. 4. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 30 000 Kč a dále, že má vedlejší příjem ve výši 8 000 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla, že je rozvedená, bydlí v nájmu, nevyživuje žádné dítě a její celkové měsíční výdaje včetně splátek úvěrů činí 21 000 Kč. Bankovním výpisem byl ověřen deklarovaný příjem žalované ve výši 30 881 Kč. Žalobkyně měla dále provést ověření v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Dle úvěrových registrů měla žalovaná aktivní jeden osobní úvěr ze dne 10. 8. 2021 na 150 000 Kč s výší měsíční splátky 4 512 Kč a se zbývající jistinou k doplacení 132 928 Kč a dva kontokorentní úvěry - ze dne 25. 9. 2018 s limitem 10 000 Kč a ze dne 30. 10. 2020 s limitem 15 000 Kč. Žalobkyně po zohlednění příjmu 30 881 Kč vypočetla disponibilní čistý měsíční příjem žalované ve výši 15 880 Kč a dospěla k závěru, že z tohoto příjmu bude žalovaná schopna úvěr s měsíční splátkou 5 292 Kč splácet.

10. Také z úvěrové zprávy jsou patrné celkem tři existující kontrakty žalované (jeden splátkový z 10. 8. 2021 a dva kontokorentní z 30. 10. 2020 a z 25. 9. 2018), rovněž jsou zde zaznamenány dva splátkové úvěry ve stavu „ukončeno“.

11. Dále žalobkyně předložila výpis z účtu žalované č. č. účtu Anonymizováno za období od 1. 11. 2021 do 23. 2. 2022, z něhož soud zjistil, že žalované byla od společnosti právnická osoba. dne 12. 11. 2021 poukázána částka 20 648 Kč a 9 244 Kč, dne 10. 12. 2021 částka 20 691 Kč a 10 756 Kč, dne 14. 12. 2021 částka 2 442 Kč (cestovné), dne 29. 12. 2021 částka 19 852 Kč, dne 14. 2. 2022 částka 6 118 Kč a 25 955 Kč, dále jí na tento účet došla od Prigo Vyšší odborné školy dne 20. 12. 2021 částka 5 440 Kč, dne 20. 1. 2022 částka 8 500 Kč a dne 21. 2. 2022 částka 6 800 Kč. Účet vykazoval zůstatek 2 713 Kč. Žalovaná byla vlastníkem dalších účtů (č. č. účtu Kontokorent se zůstatkem -5 457 Kč, č. č. účtu Spoření s bonusem se zůstatkem 0 Kč a č. č. účtu ČSOB Podnikatelské konto v CZK se zůstatkem 50 Kč.

12. Z potvrzení o vyplacení úvěru č. hodnota ze dne 26. 4. 2024 soud zjistil, že dne 23. 2. 2022 žalobkyně převedla částku 107 071,61 Kč na účet č. hodnota pod variabilním symbolem var. symbol se zprávou pro příjemce Anonymizováno: pujcka pro jméno FO.

13. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 4. 2024, která byla dle podacího archu žalované odeslána dne 25. 4. 2024, byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru a byla vyzvána k úhradě dlužné částky do 3. 5. 2024.

14. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 17. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“.

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala tak, že provedla lustraci žalované v databázích ISIR, SOLUS, BRKI, NRKI, a dále porovnáním deklarovaných příjmů a výdajů (za současné verifikace porovnáním s normativními náklady na bydlení a životním minimem). Z takto deklarovaných příjmů si žalobkyně ověřila, že žalovaná má příjem ze zaměstnání, a to výpisy z účtu za období předcházející uzavření úvěrové smlouvy. Avšak pokud jde o výdaje žalované, zde se žalobkyně spokojila s pouhým tvrzením žalované, které žádným způsobem neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalované na bydlení byly objektivně zjistitelné (za situace, kdy žalovaná měla bydlet v nájmu např. z nájemní smlouvy). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Výdaje spojené s bydlením přitom představují podstatnou a obtížně redukovatelnou část výdajů každého člověka, a je tedy nutné jim věnovat zvýšenou pozornost, což nelze nahradit ani pouhým zohledněním aktuální výše životního a existenčního minima a normativních nákladů na bydlení. Pokud tedy jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 240 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. Žalovaná na svůj dluh již žalobkyni uhradila celkem 162 168 Kč (156 168 Kč dle splátkového kalendáře a 6 000 Kč dne 14. 6. 2024 dle tvrzení žalobkyně, kdy toto tvrzení považoval soud za nesporné) a zbývá jí uhradit 77 832 Kč; k úhradě této částky proto soud žalovanou zavázal.

24. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu odeslanou dne 25. 4. 2024, v níž byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 3. 5. 2024. ), a ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 5. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala právě od tohoto data v zákonné výši 14,75 % ročně. Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 83 832 Kč od 4. 5. 2024 do 13. 6. 2024 a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 77 832 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení.

25. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť požadovaná jistina ve zbývající výši 51 845,58 Kč byla již uhrazena, na kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 598 Kč, na smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, na pojištění ve výši 940 Kč, ani na úrok ve výši 6,99 % ročně z částky 133 890,52 Kč od 24. 4. 2024 do 13. 6. 2024 a na úrok ve výši 6,99 % ročně z částky 129 677,58 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

26. Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaná dne 4. 5. 2024 dostala do prodlení pouze s částkou 83 832 Kč a ode dne 14. 6. 2024 pak je v prodlení pouze s částkou 77 832 Kč, tudíž na úroky z prodlení z částky 50 058,52 Kč za období 4. 5. 2024 do 13. 6. 2024 a z částky 51 845,58 Kč za období 14. 6. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou druhou, dle které je povinen hradit náklady žalovaný, pokud byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. V dané věci byl vzat návrh částečně zpět pro chování žalované, neboť uhradila částku 6 000 Kč po podání žaloby a žaloba tak byla v této části podána důvodně, proto představuje „úspěch ve věci“ na straně žalobkyně nejen ta část řízení, v níž bylo žalobě vyhověno, ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno.

28. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě (před částečným zastavením), což bylo 164 353,17 Kč, s tím že jí bylo soudem přiznáno (počítaje v to i částku, o níž bylo řízení zastaveno) 94 424,64 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 57 % a z 43 % neúspěšná (z 43 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 14 % náhrady nákladů řízení (57 % - 43 %).

29. Právo na náhradu nákladů řízení účastníka, jenž v řízení nebyl zastoupen advokátem, se řídí § 151 odst. 3 o. s. ř.: „Účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.“ Zvláštním prováděcím předpisem je vyhláška číslo 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“). Žalobkyně učinila ve věci čtyři úkony (výzva k plnění, žaloba, podání ze dne 15. 10. 2024 - vyjádření k odporu spolu s částečným zpětvzetím, účast na jednání soudu dne 11. 2. 2025) a za každý z nich jí náleží 300 Kč (tj. celkem 1 200 Kč), dále jí náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek, který činil 5 473 Kč. Celkem tak náklady žalobkyně činí 6 673 Kč Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 934,22 Kč (14 % z 6 673 Kč).

30. Podmínky pro vrácení části soudního poplatku ve smyslu § 10 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění, o vrácení soudního poplatku sníženého o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč nenastaly. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.