14 C 181/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 218 847,78 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 180 823,14 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 180 823,14 Kč od 20. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 38 024,64 Kč s úrokem v částce 6 113,10 Kč, s úrokem z prodlení v částce 8 164,33 Kč, s úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 215 323,78 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 215 323,78 Kč od 2. 5. 2023 do 19. 5. 2023 a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 34 500,64 Kč od 20. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 16 602,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 218 847,78 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou uzavřela dne 5. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 218 568 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalované a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalované na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit a žalobkyně úvěr ke dni 28. 1. 2023 prohlásila za splatný. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 215323,78 Kč, poplatky 3 524 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 8 164,33 Kč, úrok kapitalizovaný ve výši 6 113,10 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 215 323,78 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 10,99 % ročně z částky 215 323,78 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 11. 2021 soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 5. 11. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr celkem ve výši 218 568 Kč, účelově určený k úhradě dluhů žalované vyplývajících z úvěru žalované vedeného na úvěrovém účtu u právní předchůdkyně žalobkyně č. , č. účtu, a sjednaného mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 235 Kč do 15. 11. 2030. Dle čl. 1.2 písm. c smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 10,99 % ročně a při řádném splácení a splnění podmínek pro odpuštění splátek ve výši 8,66 % ročně. Dle čl. 10. 4 smluvních podmínek bylo dále sjednání, že nárok na odpuštění splátek žalované nevznikne v případě, kdy v důsledku předčasného splacení úvěru dojde ke zkrácení splatnosti úvěru tak, že bude úvěr splatný před 15. 8. 2029. Dle čl. 8.1 a 8.2 smluvních podmínek, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv pohledávky vůči bance, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně a ceník související s úvěrem.

4. Z podkladů pro soudní řízení ze dne 2. 5. 2023 soud zjistil, že žalovaná na pohledávku žalobkyně uhradila ke dni 2. 5. 2023 celkem částku 37 744,86 Kč, přičemž poslední platba je evidována dne 17. 10. 2022.

5. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 28. 1. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu nehrazení pohledávky na úvěrovém účtu žalované prohlásila úvěr ke dni 28. 1. 2023 za splatný, a to po odeslání výzvy k úhradě dlužné částky, jak soud zjistil z dokumentu nazvaného poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne 27. 12. 2022.

6. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti z blíže neurčeného dne soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posouzení z příjmu žalované 25 000 Kč, ověřeného na základě výpisů z běžného účtu žalované. Při výpočtu pravidelných měsíčních výdajů žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z informací sdělených žalovanou, kdy tato uvedla měsíční výdaje ve výši 0 Kč v kombinaci s interními informacemi banky, za současného užití ekonomického modelu pro potřeby dokládání úvěruschopnosti. Výše měsíčních splátek předchozích úvěrů uvedená žalovanou činila částku 0 Kč, výše ověřená právní předchůdkyní žalobkyně činila částku 3 235 Kč, z toho částka 3 060 Kč na úvěr konsolidovaný.

7. Z měsíčního výpisu z běžného účtu žalované č. , č. účtu, , vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně, soud zjistil výši konečného zůstatku k datu 31. 5. 2021 ve výši 0 Kč, k datu 30. 6. 2021 ve výši 0 Kč, k datu 31. 7. 2021 ve výši 0 Kč, k datu 31. 8. 2021 ve výši 25 Kč, k datu 30. 9. 2021 ve výši 25 Kč a k datu 31. 10. 2021 ve výši 75 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 5. 2023, bylo žalované zasláno dle podacího archu dne 4. 5. 2023.

9. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 5. 2023, odeslanou žalované dle podacího archu dne 9. 5. 2023, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě 7 dnů.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle ustanovení § 2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

17. Podle ustanovení § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

19. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dne 5. 11. 2021 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované za účelem konsolidace pohledávek částku 218 568 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradila na pohledávku žalobkyně celkem částku 37 744,86 Kč.

20. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyní žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalované, tak dle údajů uvedených ve vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně byla informace o příjmu žalované ověřena z výpisu z běžného účtu žalované. Žalobkyně však nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalované, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, především registr exekucí a zda se žalovaná v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalované, především pak výdaje na bydlení, respektive tyto nezkoumala, jen při určení jejich statistické výše vyšla z ekonomického modelu. Mimo nedoložení shora uvedených dokladů má soud za to, že úvěruschopnost žalované byla posouzena nesprávně, když z listin předložených žalobkyní zřejmé, že žalovaná v době sjednání úvěru již splácela úvěry s celkovou měsíční splátkou 3 235 Kč a zároveň z výpisů z běžného účtu žalované za poslední tři měsíce před sjednáním úvěru je zřejmé, že účet žalované vykazoval, stabilně nulový, nebo téměř nulový zůstatek.

21. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovanách spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

23. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

25. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu sníženou o platby žalované, a to z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením v § 2993 o. z.

26. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila dosud částku 37 744,86 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zůstatku jistiny ve výši 180 823,14 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou upomínku ze dne 5. 5. 2023, jejíž odeslání dne 9. 5. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že „se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ byla žalované tato upomínka doručena dne 12. 5. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta, byla žalovaná povinna provést úhradu a po jejím uplynutí, tedy ode dne 20. 5. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 602,16 Kč, přičemž tato částka představuje 44,14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,07 % a úspěchu žalované v rozsahu 27,93 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 754 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 218 847,78 Kč sestávající z částky 9 180 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 4 590 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 850 Kč ve výši 5 008,50 Kč.