14 C 181/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 604 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 604 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 604 Kč od 19. 2. 2023 do 12. 4. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 604 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 405,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 11 604 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , Anonymizováno, se žalovaným uzavřela dne 19. 1. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s dohodnutým úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru nejpozději do 18. 2. 2023. Smlouva byla uzavřena tak, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaný zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež mu byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaný akceptoval. Posléze byly žalovanému vyplaceny finanční prostředky. Žalovaný svůj závazek řádně a včas nesplnil, když právní předchůdkyni žalobkyně ničeho nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požadovala dlužnou jistinu ve výši 8 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 367,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 236,71 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného také zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 604 Kč od 19. 2. 2023 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného prověřila právní předchůdkyně žalobkyně tak, že provedla lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI, přičemž nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Žalobkyně dále výslovně uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádných dalších důkazů.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř."), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, byla dne 19. 1. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet číslo , č. účtu, finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit do 30 dnů od jejich poskytnutí, a to společně s poplatkem za sjednání úvěru, který dle Sazebníku činil v případě, že dojde ke splacení úvěru v dohodnuté lhůtě 2 357,10 Kč a v opačném případě měl činit 3 367,29 Kč a dále byl dohodnut úrok ve výši 236,71 Kč. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Dle doloženého potvrzení o provedené platbě byla dne 18. 1. 2023 z účtu , č. účtu, poukázána na účet právní předchůdkyně žalobkyně částka 1 Kč. Dle dalšího potvrzení o provedené platbě byla dne 19. 1. 2023 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně odeslána na účet č. , č. účtu, částka 8 000 Kč. Žalobkyně k této smlouvě dále doložila rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Z listiny označené „ÚVĚRUSCHOPNOST KLIENTA K PŮJČCE Č. , Anonymizováno, “ ze dne 19. 1. 2023 vyplývá, že žalovaný není v seznamu blokovaných, veškeré prostředky použité na splacení úvěru jsou majetkem žalovaného, žalovaný nebyl nalezen na sankčním seznamu (ispis.cz), žalovaný nebyl na seznamu hledaných osob (ispis.cz), občanský průkaz žalovaného byl platný, žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku ani v centrální evidenci exekucí, dle databáze EUCB čerpal žalovaný aktuálně jednu půjčku, byl zaměstnán s příjmem 19 451 Kč měsíčně, jeho výdaje činily 4 680 Kč měsíčně a tvořily je náklady na bydlení ve výši 1 500 Kč a ostatní výdaje ve výši 3 180 Kč. Výsledek výpočtu maximální výše pro poskytnutí úvěru u žalovaného je 11 078,25 Kč (za použití vzorce příjem – výdaje celkem).

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost , právnická osoba, . a následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla tato pohledávka postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 4. 4. 2024, jímž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. K úhradě dlužné částky do tří dnů byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní výzvou ze dne 4. 4. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně (její právní předchůdkyně) tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala tak, že provedla lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Ke svým tvrzením žalobkyně doložila pouze listinu označenou „ÚVĚRUSCHOPNOST KLIENTA K PŮJČCE Č. 500727“ ze dne 19. 1. 2023, v níž je uvedeno, v jakých rejstřících měl být žalovaný lustrován a dále zde je vyplněna výše příjmu žalovaného a výše jeho výdajů a za použití výpočtu je zde určena maximální výše poskytovaného úvěru. Žalobkyně však ničím nedoložila, že by její právní předchůdkyně výši příjmů a výdajů žalovaného jakkoli ověřovala a zjišťovala (např. výplatními páskami, pracovní smlouvou, výpisy z účtu, nájemní smlouvou atd.). K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na informace od dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

18. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil žádnou částku, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 8 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 4. 4. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena dne 9. 4. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 12. 4. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 4. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 19. 2. 2023, tj. ve výši 15 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho výše ke dni 13. 4. 2024, tj. 14,75 % ročně, soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení.

19. Soud žalobu zamítl co do požadovaného poplatku ve výši 3 367,29 Kč a úroku ve výši 236,71 Kč, neboť na tyto položky nemá žalobkyně nárok z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. A dále soud žalobu zamítl ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 604 Kč za období od 19. 2. 2023 do 12. 4. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 604 Kč za období od 13. 4. 2024 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 8 000 Kč za období od 13. 4. 2024 do zaplacení, neboť žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení až od 13. 4. 2024, pouze ve výši 14,75 % ročně a pouze z částky 8 000 Kč, jak je uvedeno výše.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 14 703,69 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 8 746,79 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 59 % a z 41 % neúspěšná (z 41 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 18 % náhrady nákladů řízení.

21. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 405,36 Kč (18 % z 2 252 Kč).