14 C 185/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 636 821,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 523 151,57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 479 955,57 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 202 638,32 Kč, úroku ve výši 6,99 % ročně z částky 636 821,98 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 156 866,41 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 074,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 636 821,98 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovanou dne 29. 5. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 750 996 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 6,99 % ročně; kromě dohodnutého úroku byla žalovaná zavázána platit i poplatky dle platného ceníku žalobkyně; to vše byla žalovaná povinna hradit formou pravidelných měsíčních splátek po 8 791 Kč vždy do 20. dne v měsíci. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, dále kontrolovala dostupné informace v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Žalobkyně porovnávala příjem žalované a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem byla zjištěna částka disponibilních zdrojů žalované. Žalobkyně dále v té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, z jehož závěrů vyplývá, že samotné zjištění, že poskytovatel úvěru řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, nemusí mít vždy za následek neplatnost úvěrové smlouvy, ale musí být vždy najisto postaveno, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, proto jej žalobkyně celý zesplatnila ke dni 2. 8. 2023. Žalovaná zůstala žalobkyni dlužna na jistině úvěru částku 636 821,98 Kč, na smluvním úroku za období od 3. 8. 2023 do 18. 3. 2024 částku 28 364,80 Kč a na zákonném úroku z prodlení za období od 3. 8. 2023 do 18. 3. 2024 částku 60 603,11 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 6,99 % ročně z částky 636 821,98 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 636 821,98 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 29. 5. 2020 uzavřena elektronicky smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 750 996 Kč. Žalované byl zřízen úvěrový účet číslo , č. účtu, . Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 6,99 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 20. 5. 2030, přičemž výše měsíčních splátek činila 8 791 Kč a byly splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 22. 6. 2020 (celkem 120 splátek). Úvěr byl sjednán jako účelový na úplné splacení stávajících dluhů žalované vůči žalobkyni, a to splátkový úvěr vedený na úvěrovém účtu: , č. účtu, (částka určená ke splacení: 642 501 Kč), splátkový úvěr vedený na úvěrovém účtu: , č. účtu, (částka určená ke splacení: 48 184,00 Kč), splátkový úvěr vedený na úvěrovém účtu: , č. účtu, (částka určená ke splacení: 25 217,00 Kč) a splátkový úvěr vedený na úvěrovém účtu: , č. účtu, (částka určená ke splacení: 20 094,00 Kč). Na splacení výše uvedených konsolidovaných dluhů tak měla být použita část úvěru ve výši 735 996 Kč. Použití zbývajících prostředků úvěru bylo bezúčelové. Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Dodatkem ze dne 12. 12. 2022 se žalobkyně s žalovanou dohodly na odložení splátek sjednaných pro období od 20. 12. 2022 do 19. 1. 2023 s tím, že výše následujících splátek se navýší na 8 907 Kč, den konečné splatnosti úvěru byl posunut na 21. 10. 2030, zároveň se žalobkyně zavázala žalované odpustit všechny splátky splatné po 21. 2. 2023, pokud pro to žalovaná splní k tomuto datu podmínky.

4. Z výpisu z účtu žalované za období od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2020 soud zjistil, že žalovaná měla sjednaný kontokorent s možností jít do mínusu 50 000 Kč, který aktivně čerpala. Dále je z výpisů patrné, že žalované na účet pravidelně chodila mzda (v lednu 19 830 Kč, v únoru 18 336 Kč, v březnu 18 085 Kč, v dubnu 20 787 Kč a v květnu 22 139 Kč).

5. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 29. 5. 2020 vyplývá, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla příjem ve výši 23 000 Kč a tento příjem byl ověřen z výpisu z účtu žalované. Dále měl být dle údajů v žádosti ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence žalobkyně. Žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně stran výdajů žalované vycházela z dat sdělených žalovanou v kombinaci z interními informacemi, tj. za využití ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Žalobkyně takto stanovila měsíční výdaje žalované na částku 6 580 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaná měla kromě úvěrů, které měly být novým úvěrem konsolidovány, ještě kontokorentní úvěr s limitem 50 000 Kč a s orientační splátkou 1 500 Kč a dále revolvingový úvěr s limitem 50 000 Kč a s orientační splátkou 2 500 Kč.

6. Čerpání úvěru dne 29. 5. 2020 celkem v částce 750 996 Kč na účty žalované doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalované.

7. Dopisem ze dne 1. 7. 2023 byla žalovaná ze strany žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 26 860 Kč nejpozději do 2. 8. 2023. Zároveň byla žalovaná upozorněna, že pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po ní požadováno okamžité splacení celého úvěru v aktuální výši 637 872 Kč. Dalším dopisem ze dne 2. 8. 2023 bylo žalované sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 2. 8. 2023 a žalovaná byla vyzvána k zaplacení celé dlužné částky. Dopis byl odeslán dne 8. 8. 2023, jak vyplývá z podacího archu.

8. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně celkem uhradila částku 271 040,43 Kč, jak vyplynulo z dokumentu „Podklady pre súdne konanie“.

9. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 20. 3. 2024, která byla téhož dne odeslána, jak je patrné z podacího archu.

10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala porovnáním jejích příjmů a výdajů. Ohledně příjmu žalované vycházela z informací sdělených žalovanou, které byly ověřeny z výpisů z účtu žalované (byť z výpisů z účtu vyplývala průměrná čistá výše příjmu nepatrně nižší). Stran posuzování výdajové stránky vycházela však žalobkyně pouze z údajů sdělených žalovanou a dále za využití ekonomického modelu stanovila měsíční životní výdaje žalované na částku 6 580 Kč.

20. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je tedy zřejmé, že prostřednictvím výpisů z účtu prověřila, že žalované je vyplácen pravidelný příjem v průměrné výši téměř 20 000 Kč měsíčně. Z výdajů žalované však žalobkyně ověřovala pouze její dosavadní splátkové zatížení v příslušných registrech, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) žalobkyně nijak nezohlednila, případně ani neověřila, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě za využití odhadu na základě historických dat z ČSÚ sama určila měsíční výdaje žalované. Tento postup rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak ekonomický model nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sama žalovaná v žádosti o úvěr vyčíslila své měsíční výdaje částkou 0 Kč a náklady na bydlení částkou 2 000 Kč měsíčně, byť z výpisů z účtu jsou patrné měsíční výdaje žalované v několikanásobně vyšších částkách. I s ohledem na tuto skutečnost bylo namístě od žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovanou sdělených informací. Zdejší soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“22. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.

23. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 750 996 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“24. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 271 040,43 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 479 955,57 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslaný zesplatňující dopis, který byl žalované odeslán 8. 8. 2023 a jehož obsahem byla i výzva k úhradě dlužné pohledávky. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované výzva doručena dne 11. 8. 2023. Jelikož ve výzvě nebyla žalované stanovena žádná lhůta, byla povinna provést úhradu bez zbytečného odkladu, splatnost tak nastala dnem následujícím (12. 8. 2023), a ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 8. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně. Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 43 196 Kč (tj. ve výši 15 % ročně z částky 479 955,57 Kč za období od 13. 8. 2023 do 18. 3. 2024) a dále úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 479 955,57 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení.

25. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť požadovaná jistina ve zbývající výši 156 866,41 Kč byla již uhrazena, na kapitalizovaný úrok ve výši 28 364,80 Kč ani na úrok ve výši 6,99 % ročně z částky 636 821,98 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

26. Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 13. 8. 2023, a to pouze s částkou 479 955,57 Kč, tudíž na úrok z prodlení za období 3. 8. 2023 do 12. 8. 2023 z částky 636 821,98 Kč a za období 13. 8. 2023 do 18. 3. 2024 z částky 156 866,41 (tj. celkem ve výši 17 407,11 Kč) a dále na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 156 866,41 Kč za období od 19. 3. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 845 492,88 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 584 691,07 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 69 % a z 31 % neúspěšná (z 31 % byla tak úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 38 % náhrady nákladů řízení (69 % - 31 %).

28. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 25 474 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 636 821,98 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 10 860 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 65 984,80 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 25 074,20 Kč (38 % z 65 984,80 Kč).