14 C 188/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 716,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 716,74 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 306,02 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 960,38 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 929,29 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 726,9 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 726,9 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 28 716,74 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou s žalovaným uzavřela dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný v žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Podle žalované přitom postačí, když má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržel žalovaný v hotovosti finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 10 960,38 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 766,52 Kč, úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 1 925,48 Kč, úhradě za administrativní činnost ve výši 994,06 Kč a úhrady za možnost hotovostního inkasa splátek ve výši 5 241,56 Kč Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 828,74 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 306,02 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 929,29 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 960,38 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 726,9 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] – [anonymizována dvě slova], na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady v celkové výši 12 888 Kč, kdy tato částka sestávala z 15% úroku v pevné výši 1 444 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasního poplatku ve výši 2 700 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení.

4. Dle transakční historie žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 8 000 Kč, naposledy hradil dne [datum].

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum].

6. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 32 415,19 Kč do [datum]. Výzva byla žalovanému dle podacího lístku odeslána dne [datum].

7. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne [datum]. Žalovaný v ní uvedl, že je svobodný, žije ve vlastním bydlení a má jednu vyživovací povinnost. Je zaměstnán s příjmem 18 000 Kč, výdaje žalovaného sestávaly z nákladů na bydlení v částce 3 000 Kč, nákladů na dopravu a jídlo ve výši 1 700 Kč, srážek ze mzdy/výživného ve výši 2 000 Kč a měsíčních splátek dosavadních půjček ve výši 1 300 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak činil 10 000 Kč.

8. K tomu žalobkyně předložila Dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne [datum], z níž plyne, že žalovaný vykonává práci na dobu neurčitou ve [obec]. Dále žalobkyně předložila výplatní pásky za červen až září 2018, podle kterých byla žalovanému v uvedených měsících vyplacena mzda v rozmezí od 13 716 Kč (žalovaný byl v daný měsíc zčásti v pracovní neschopnosti) do 17 710 Kč.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná.

16. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně v žalobě a jejím doplnění uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného především z údajů, které uvedl v žádosti o úvěr s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jím sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení průkazných podkladů o jejich majetkových poměrech, nemůže samo o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k žádosti o úvěr přistupovat tak, že její vyplnění a podpis klientem bez dalšího prokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta a netřeba je podložit příslušnými dokumenty. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že hodnocení bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost, které se věřitel nemůže zprostit s odkazem na povinnost spotřebitele jednat poctivě.

19. Pokud jde o příjmy žalovaného, ten sdělil, že pobírá mzdu ze zaměstnání, k čemuž si právní předchůdkyně žalobkyně správně vyžádala mzdové výměry žalovaného. Co se ovšem týče výdajů žalovaného, žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jedinou listinu, ze které by bylo možné ověřit, že původní věřitelka vůbec disponovala informacemi o výdajích žalovaného a dále, že údaje tvrzené žalovaným jsou správné a komplexní.

20. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud nikterak nepolemizuje s tím, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty (ty by se ovšem týkaly jen jeho příjmů, nikoliv výdajů). Nicméně setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

21. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. V posuzované věci žalovaný uvedl své výdaje na bydlení a domácnost, tyto však nedoložil příslušnými dokumenty (např. výpis SIPO, výpis z účtu). Žalobkyně ani nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalovaného skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem.

22. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku žalovaného a nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit jeho úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly při zběžném pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradil 8 000 Kč a zbývá mu tak uhradit (vydat) 7 000 Kč.

24. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 24. 11. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 8. 12. 2020. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu až od 9. 12. 2020 do zaplacení. Tento úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 9. 12. 2020, tj. 8,25 % ročně.

25. Co do zbývající požadované částky 21 716,74 Kč, veškerých smluvních úroků, kapitalizovaného úroku z prodlení a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 726,9 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020 a z částky 4 726,9 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení a rovněž úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně (rozdíl mezi 10 % a 8,25 %) z částky 7 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud ji v uvedeném rozsahu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení pro jeho nečinnost nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.