14 C 193/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , 602 00 Brno zastoupená advokátem Mgr. Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 13 897 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 17. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 6 897 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 897 Kč od 2. 7. 2022 do 16. 1. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 897 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 897 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 23. 2. 2022 smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 13 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit do 1. 7. 2022. Tato smlouva pak byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a také z lustrací provedených v příslušných registrech; žalobkyně však doklady o tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích ani výstupy z daných registrů nedisponuje. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla následně pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 13 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 897 a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky 13 897 za dobu od 2. 7. 2022 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

2. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 23. 2. 2022 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o úvěru č. , tel. číslo, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 4 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 25. 3. 2022. Dne 28. 2. 2022 pak byla tato částka navýšena na 6 000 Kč, dne 4. 3. 2022 na 8 000 Kč, dne 6. 3. 2022 na 9 000 Kč, dne 17. 3. 2022 na 10 000 Kč a téhož dne na 11 000 Kč a následně na 12 000 Kč a 18. 3. 2022 pak byla navýšena na částku 13 000 Kč. Dodatkem ze dne 14. 4. 2022 pak bylo datum splatnosti celé částky prodlouženo na 14. 5. 2022, z tohoto dodatku bylo dále zjištěno, že žalovaný uhradil poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 3 000 Kč. Poté bylo dodatkem ze dne 1. 6. 2022 datum splatnosti prodlouženo na 2. 7. 2022, když z tohoto dodatku rovněž vyplývá, že žalovaný uhradil celkem za dvojí prodloužení splatnosti dohromady částku 6 000 Kč. Ve smlouvě se strany dále dohodly, že v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli část závazku řádně a včas, je žalovaný povinen zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení. Smlouva včetně všech jejích dodatků byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku. Podmínkami čerpání byla dle smlouvy jednak identifikace klienta (zaslání kopie občanského průkazu a zaslání identifikační platby), jednak splnění podmínek úvěruschopnosti a další poskytovatelem úvěru stanovené podmínky. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky pro poskytování úvěrů splatných jednorázově, dle nichž udělil žalovaný souhlas s lustrací jeho osoby v registru SOLUS, CNCB a CBCB. Odeslání verifikační platby ve výši 1 Kč dne 23. 2. 2022 dokládá výpis z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, na němž je u názvu protiúčtu viditelné jméno žalovaného. Z dalších výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně plyne, že na účet žalovaného byla dne 23. 2. 2022 zaslána částka 4 000 Kč, dne 28. 2. 2022 částka 2 000 Kč, dne 4. 3. 2022 částka 2 000 Kč, dne 7. 3. 2022 částka 1 000 Kč, dne 17. 3. 2022 třikrát částka 1 000 Kč a dne 18. 3. 2022 částka 1 000 Kč.

3. Dopisem ze dne 4. 8. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky sestávající z jistiny ve výši 13 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 897 Kč.

4. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, ve spojení s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně přílohy k této smlouvě) byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 1. 2023. K úhradě dlužné pohledávky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 6. 1. 2023 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž mu byla k úhradě určena lhůta tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Tato smlouva pak měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“7. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7: „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“8. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní po dřívějším ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím verifikační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Žalobkyně uvedla, že nedisponuje příslušnou dokumentací stran lustrace žalovaného v příslušných registrech a stran jeho tvrzených příjmů a výdajů. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

12. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

13. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

14. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 13 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Žalovaný dosud na svůj dluh již uhradil 6 000 Kč (na poplatcích za prodloužení splatnosti) a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 7 000 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 6. 1. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena dne 11. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 16. 1. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 17. 1. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši.

17. Co do zbývající částky 6 897 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 6 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 897 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení až dne 17. 1. 2023 a to pouze s částkou 7 000 Kč, soud zamítl žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 897 Kč od 2. 7. 2022 do 16. 1. 2023 a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 897 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení.

18. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. by právo na náhradu nákladů řízení měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný, neboť žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 17 095 Kč a přiznáno jí bylo 8 038,50 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla úspěšná z 47 % a z 53 % byla neúspěšná (z 53 % tak byl úspěšný žalovaný a měl by tak vůči žalobkyni právo na zaplacení 6 % náhrady nákladů řízení). Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.