14 C 194/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 18 790 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 390 Kč s úrokem z prodlení v částce 2 030,09 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 790 Kč od 11. 12. 2021 do 30. 12. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 390 Kč od 31. 12. 2021 do zaplacení a částky 473 Kč zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 400 Kč od 31. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 18 790 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 6. 2020, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] Na základě této smlouvy žalovaná obdržela částku 20 000 Kč, kterou se zavázala vrátit do 17. 7. 2020. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nedostála, když uhradila pouze 4 600 Kč, čímž jí vznikla povinnost uhradit vedle nesplacené jistiny ve výši 18 790 Kč rovněž smluvní pokutu ve výši 8 909 Kč, paušální náhradu nákladů na upomínání ve výši 150 Kč (za 3 upomínky po 50 Kč) a náhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky ve výši 473 Kč Vedle toho žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 030,09 Kč a dále úroku z prodlení z dlužné jistiny od 11. 12. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] podepsala prostřednictvím prostředků komunikace na dálku s žalovanou dne 18. 6. 2020 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byly žalované téhož dne poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit do 29 dnů. Úrok byl sjednán ve výši 213,34 % ročně a žalovaná se tak zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 23 390 Kč. V případě prodlení žalované vznikl věřitelce nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny, poplatek ve výši 50 Kč za každou písemnou upomínku. Součástí smlouvy byly dále Obchodní podmínky pro poskytování úvěrů.

4. Předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky upomínkami ze dne 31. 7. 2020 a 17. 8. 2020.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 11. 2021 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 16. 12. 2021, který byl následujícího dne odeslán na adresu žalované, přičemž dopis obsahoval také výzvu k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu.

6. Dle výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky žalovanou navštívil pověřený terénní pracovník dne 27. 1. 2022 a 25. 2. 2022.

7. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě svého dluhu rovněž předžalobní upomínkou ze dne 1. 2. 2022 a ze dne7. 4. 2022, která byla žalované odeslána dne 11. 4. 2022.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 18. 6. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně zaslala žalované na jí uvedený účet finanční prostředky ve výši 20 000 Kč Smlouva byla sjednána pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561, § 562 odst. 1 o. z. a § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, podle kterého k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 téhož zákona. U žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu a který je pro uzavření spotřebitelské smlouvy (dříve prostý elektronický podpis) postačující (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).

14. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neučiní-li tak, smlouva je absolutně neplatná. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Soud pro úplnost konstatuje, že ačkoliv z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele.

15. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila, zda a s jakým výsledkem došlo ze strany její právní předchůdkyně k posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. Naopak uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými důkazy a v reakci na tuto skutečnost pak vzala žalobu částečně zpět a nadále požadovala jen jistinu, náklady spojené s uplatněním pohledávky a úroky z prodlení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností její právní předchůdkyně nejenom žádat od žalované listiny potřebné pro řádné posouzení její způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. S ohledem na to, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalované, pročež jí poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s veřejným pořádkem. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalované od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč a žalovaná z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradila 4 600 Kč, pročež jí z titulu bezdůvodného obohacení zbývá uhradit 15 400 Kč.

17. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky 15 400 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 31. 12. 2021, ve výši, jak požadovala žalobkyně. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, vázal soud jeho splatnost na oznámení o postoupení ze dne 16. 12. 2021, v němž byla žalovaná vyzvána k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, která byla žalované odeslána následujícího dne. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, žalované byla stanovena lhůta 10 dnů od obdržení a následující den byla žalovaná již v prodlení. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v požadované, tedy nižší nežli zákonné, výši 8,25 % ročně.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve věci byla sice úspěšnější žalobkyně, nicméně její úspěch se týkal pouze poměrně nepatrné částky (při zohlednění, že žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení a následně byla ještě z části neúspěšná).