14 C 2/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 81 280 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80 000 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 685,50 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 89 405,50 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 162,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 81 280 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 16. 4. 2025, kterou se žalovaným uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 80 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních závazků žalovaného. Za tím účelem si žalobkyně od žalovaného vyžádala kopii občanského průkazu a druhý doklad totožnosti a dále výpis z bankovního účtu za poslední 3 měsíce. Přitom žalobkyně využila služeb společnosti SokordiaTech s.r.o. a Creditinfo CEE a.s. Žalobkyně také provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, databáze odcizených dokladů, SOLUS). Příjmy žalovaného tak byly posouzeny na základě údajů zjištěných od žalovaného ve spojení s příjmem zjištěným na bankovním účtu žalovaného (přitom žalovaný uvedl příjem 20 000 Kč a příjem nalezený na bankovním účtu činil 19 557 Kč); počítala pak s nižší z těchto částek, tj. 19 557 Kč. Co se týče nákladů na bydlení žalobkyně vycházela z částky deklarované žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 3 500 Kč, dále z reálně nalezených nákladů na bydlení na bankovním účtu ve výši 7 256 Kč a dále zohlednila minimální hodnotu 4 000 Kč, kterou stanovila s přihlédnutím k údajům právnická osoba; počítala pak s váženým průměrem, tj. 5 754 Kč. Co se týče nákladů na potraviny a běžné zboží zde žalobkyně vycházela rovněž z částky uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (1 500 Kč), dále z nákladů zjištěných na bankovním účtu (349 Kč) a dále zohlednila minimální hodnotu 3 000 Kč; počítala opět s nejvyšší z těchto částek, tj. 3 000 Kč. Finanční závazky žalovaný uvedl ve výši 1 500 Kč, v SOLUSu nebyly zjištěny žádné, na bankovním účtu byly nalezeny závazky žalovaného se splátkou ve výši 58 Kč měsíčně; žalobkyně tak kalkulovala s částkou sdělenou žalovaným. Zároveň žalobkyně nepočítala s žádnou částkou na sázení a hazardní hry. A konečně žalobkyně počítala s rezervou ve výši 500 Kč měsíčně a dospěla k závěru, že žalovaný je schopen měsíčně splácet na nové závazky 8 803 Kč, a je tak schopen splácet 1 750 Kč na poskytnutý úvěr. Žalovaný však porušil podmínky smlouvy, když neuhradil splátku splatnou dne 15. 5. 2025; žalobkyně proto dle příslušného ustanovení smlouvy celý úvěr zesplatnila. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně proto po žalovaném nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 80 000 Kč, úroku ve výši 9 405 Kč (za období od 16. 5. 2025 do 28. 7. 2025), nákladů na upomínkování ve výši 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 280 Kč a dále zákonných úroků z prodlení z částky 89 405,50 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 16. 4. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout neúčelový revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 80 000 Kč. Úvěr měl být poskytnut tak, že částku ve výši prvního čerpání, tj. ve výši 35 000 Kč vyplatí žalobkyně na účet žalovaného č. č. účtu; další tranše měla žalobkyně poskytnout žalovanému na základě jeho žádosti učiněné skrze klientský účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 57,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň 5 % z částky čerpané a dosud nesplacené výše jistiny k okamžiku čerpání poslední tranše úvěru; splátky byly splatné vždy k 15. dni v měsíci. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně může zesplatnit jistinu spotřebitelského úvěru, pokud nedojde ze strany žalovaného ani po dvou upomínkách k úhradě celé dlužné částky. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu (viz čl. X smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán). Součástí smlouvy byla též příloha č. 1 s názvem „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“.

4. Z přílohy č. 1 („Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“) bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný a nevyživuje žádné děti. Sám žalovaný uvedl, že má měsíční příjem 20 000 Kč, dle zde uvedené tabulky žalobkyně na bankovním účtu žalovaného nalezla měsíční příjem ve výši 19 557 Kč a do výpočtů žalobkyně použila částku příjmu 19 557 Kč. Náklady na bydlení žalovaný vyčíslil částkou 3 500 Kč měsíčně, dle zde uvedené tabulky žalobkyně na bankovním účtu žalovaného nalezla měsíční výdaje na bydlení ve výši 7 256 Kč a minimální částka těchto nákladů je zde vyčíslena 4 000 Kč a do výpočtů žalobkyně použila částku nákladů na bydlení 5 754 Kč jako vážený průměr z nákladů prohlášených žalovaným a nalezených na bankovním účtu. Náklady na potraviny a běžné zboží žalovaný uvedl ve výši 1 500 Kč, žalobkyně pak na bankovním účtu žalovaného nalezla tyto náklady ve výši 349 Kč, přitom minimální částka nákladů je zde uvedena 3 000 Kč a žalobkyně počítala s částkou 3 000 Kč měsíčně. Finanční závazky žalovaný uvedl ve výši 1 500 Kč, žalobkyně na bankovním účtu žalované nalezla tyto závazky ve výši 58 Kč, organizací SOLUS byly sděleny závazky žalovaného ve výši 0 Kč a žalobkyně tak počítala s částkou 1 500 Kč měsíčně. Dále žalobkyně zohlednila nulové závazky žalovaného na sázení a hazardní hry a počítala s rezervou (extra zůstatek na cokoliv) ve výši 500 Kč. U výsledků lustrací v rejstřících (databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, SOLUS, interní databáze žalobkyně) nebyl o žalovaném zjištěn negativní záznam.

5. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně doložila rovněž „Předsmluvní informace“ a kopii občanského průkazu a průkazu zdravotního pojištění žalovaného.

6. Dle datového výstupu z Credit Info CEE je zřejmé, že žalovaný ke dni 16. 4. 2025 neměl aktivní insolvenci, v registru SOLUS neměl negativní záznam ani neměl aktivní exekuci.

7. Z bankovní historie k bankovnímu účtu žalovaného za období od 18. 10. 2024 do 16. 4. 2025 soud zjistil, že žalovanému v období bezprostředně předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy na účet došla od společnosti právnická osoba. mzda ve výši 21 742 Kč v březnu 2025 a ve výši 17 900 Kč v únoru 2025, v lednu 2025 ani v prosinci 2024 nebyl na účtu identifikován příjem označený jako mzda (salary). Na účtu bylo provedeno velké množství transakcí, a to příjmových i výdajových, nejsou však patrné (ať už z označení či z frekvence opakování) žádné pravidelné platby (příjmové ani výdajové). Bylo pak dále zjištěno, že žalovaný zřejmě hraje či sází, když má zřízené i-konto (internetový sázkařský účet) a některé položky jsou označeny „gamblingcredit“ (SYNOT TIP, a. s., Tipsport.net.a.s.)

8. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní příjem“) je patrné, že na účet žalobkyně byla zaslána z účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě (číslo účtu č. účtu) verifikační platba ve výši 1 Kč, která byla zaúčtována dne 17. 4. 2025.

9. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně poukázala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě (číslo účtu č. účtu) částku 35 000 Kč; platba byla zaúčtována dne 17. 4. 2025. Z dalšího potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně poukázala na tentýž účet žalovaného částku 45 000 Kč; platba byla zaúčtována dne 22. 4. 2025. Částka 45 000 Kč byla žalovaným čerpána na základě jeho žádosti o čerpání ze dne 17. 4. 2025.

10. Dopisem a emailem ze dne 20. 5. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné splátky splatné dne 15. 5. 2025 v celkové výši 4 500 Kč (4 000 Kč splátka + 500 Kč poplatek za upomínku). Dopisem a emailem ze dne 5. 6. 2025 opět vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné splátky splatné dne 15. 5. 2025 v celkové výši 5 000 Kč (4 000 Kč splátka + 500 Kč poplatek za 1. upomínku a 500 Kč poplatek za 2. upomínku).

11. Předžalobní výzvou ze dne 28. 7. 2025, odeslanou dle podacího lístku téhož dne, byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru a vyzván k úhradě celkové dlužné částky.

12. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

19. Co se týče příjmů žalovaného, ty měly být údajně ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím výpisu z bankovního účtu žalovaného; z doloženého výpisu z účtu je však co se týče období bezprostředně předcházejícího uzavření úvěrové smlouvy patrný příjem ze zaměstnání pouze v měsících březen 2025 a únor 2025 (v lednu 2025 a prosinci 2024 nikoliv). Pravidelné výdaje z doloženého výpisu z účtu rovněž nejsou patrné a jiné listiny osvědčující, že by žalobkyně výši příjmů a výdajů žalovaného dostatečně a řádně ověřovala soudu doloženy nebyly. Soud tak vycházel z toho, že se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále blíže neověřovala, případně čerpala z výpisů z běžného účtu, přičemž není zřejmé, jaké konkrétní položky považovala za pravidelné měsíční příjmy a výdaje (patrně veškeré příjmové a výdajové položky včetně jednorázových plateb a včetně např. příjmů z her a sázek, ani není zřejmé, jakým klíčem žalobkyně odlišila náklady na bydlení a jiné náklady žalovaného), a dále kalkulovala s minimálními částkami dle údajů Českého statistického úřadu. Zejména nebyly ničím doloženy skutečné výdaje žalovaného spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Přitom přinejmenším tyto výdaje žalovaného (na bydlení) byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, z faktur za energie apod.). Žalobkyně však ani nezjišťovala, zda žalovaný bydlí v nájmu nebo ve vlastním domě/bytě a vzala bez dalšího v rozporu s požadavkem odborné péče za platné náklady na bydlení v částce 5 754 Kč (které žalobkyně sama stanovila jako vážený průměr), přitom samotným žalovaným uvedený údaj o nákladech na bydlení činil toliko 3 500 Kč měsíčně (poměrně málo). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Rovněž postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat (minimální náklady na bydlení) je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Nadto dle tvrzení žalobkyně byla posuzována schopnost žalovaného splácet měsíčně splátku toliko ve výši 1 750 Kč, při čerpání úvěru v maximální možné výši 80 000 Kč však byl žalovaný povinen splácet 4 000 Kč měsíčně (5 % z čerpané částky). Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené má za to, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 80 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 22. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 80 000 Kč.

23. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má ještě několik jiných závazků z úvěrů či zápůjček, které zřejmě nesplácí. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. S ohledem na výše uvedené s přihlédnutím k výši dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta šesti měsíců od právní moci rozsudku.

24. Ve zbývající části (tedy ohledně úroků, nákladů na upomínky, smluvní pokuty a úroků z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 100 614,02 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž jí bylo soudem přiznáno 80 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 80 % a z 20 % neúspěšná (z 20 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 60 % náhrady nákladů řízení.

26. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 114 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 81 280 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 5. advokátního tarifu částku 4 380 Kč (celkem 13 140 Kč). Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 450 Kč za každý z úkonů (celkem 1 350 Kč). Celkem tedy náklady žalobkyně činí 18 604 Kč, z toho 60 % odpovídá částka 11 162,40 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.