14 C 210/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 38 631,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 063,84 Kč s úrokem v částce 5 991,46 Kč, s úrokem ve výši 8,08 % ročně z částky 38 631,84 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 631,84 Kč od 1. 12. 2020 do 27. 2. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 063,84 Kč od 28. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37 568 Kč od 28. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 386 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 38 631,84 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací od žalovaného. Na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 9. 3. 2020 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 39 290 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 8,08 % ročně, a to vše v 36 měsíčních splátkách po 1 722 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině částku 38 631,84 Kč a na dlužném úroku částku 5 991,46 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 8,08 % ročně z částky 38 631,84 Kč za dobu od 1. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 631,84 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 9. 3. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 39 290 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit za celkovou cenu 22 702 Kč, v pravidelných 36 měsíčních splátkách ve výši 1 722 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 32,49 % ročně. Z předloženého výpisu vyplývá, že žalovanému byl úvěr poskytnut v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaný na svůj dluh uhradil 1 722 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Strany dále téhož dne uzavřely Rámcovou smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo].

4. Z žádosti resp. úvěrové smlouvy soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán s čistým příjmem 13 378 Kč. Jeho pravidelné výdaje představuje částka 5 000 Kč měsíčně coby odhadované měsíční výdaje. Žalovaný uvedl dále, že nevlastní kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti a nemá bankovní účet na své jméno. Žalovaný měl dle zákaznické karty právní předchůdkyni žalobkyně doložit pracovní smlouvu a výplatní pásky za srpen a září 2018.

5. Dopisem ze dne 26. 10. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy z důvodu prodlení s úhradou splátek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 26. 1. 2021, odeslaným téhož dne. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 12. 2. 2021, odeslanou téhož dne, kde byla stanovena lhůta k plnění do 27. 2. 2021.

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Dle § 2395 o. z. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 9. 3. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému v den podpisu poskytnuty finanční prostředky ve výši 39 290 Kč.

12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.

13. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb., čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl.

23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z údajů, které uvedl před uzavřením smlouvy s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovaným sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení.

16. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání 13 378 Kč, k čemuž ničeho nedoložil. Co se týká výdajů žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně relevantně prověřovány. Ze žádosti o úvěr žalovaného nevyplývá, že by žalovaný předkládal jakékoliv dokumenty dokládající jeho příjmovou ani výdajovou stránku. Soud tedy nemá za jakkoliv prokázané to, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepodložila jedinou listinou, ze které by bylo možné pravdivost těchto údajů posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v žádosti o úvěr jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného.

17. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku žalovaného. Nedostála tudíž své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbyde taková částka, aby mohl pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky nejprve jedné a následně dvou zápůjček. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Předmětnou smlouvu je tedy třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě smlouvy měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit částku 39 290 Kč, avšak uhradil pouze 1 722 Kč. Proto soud uložil žalovanému povinnost částku 37 568 Kč žalobkyni zaplatit.

19. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení od 1. 12. 2020, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 28. 2. 2021. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky z titulu obou (absolutně neplatných) smluv do deseti dnů od doručení tohoto dopisu a které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 12. 2. 2021. Jelikož nebylo prokázáno přesné datum doručení výzvy žalovanému, lze mít za to, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta nejpozději do 3 dnů od odeslání, tj. do 17. 2. 2021, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dne 27. 2. 2021. Žalobkyně tak měla právo na úrok z prodlení za dobu od 28. 2. 2021 do zaplacení a tento jí soud přiznal v požadované výši 8,25 % ročně, tedy v zákonné výši ke dni vzniku prodlení žalovaného.

20. Co do zbývající požadované částky 1 063,84 Kč, veškerých smluvních úroků, včetně úroků z prodlení do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud žalobu v této části zamítl, jak plyne z I. výroku tohoto rozhodnutí.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 385,61 Kč, přičemž tato částka představuje 50,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,21 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 24,79 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 546 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 38 631,84 Kč sestávající z částky 2 660 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 330 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 2 660 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 550 Kč ve výši 1 585,50 Kč.