14 C 213/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 31 332,61 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 15 332,61 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 923,56 Kč, s úrokem v částce 899,96 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 18 019,27 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18 019,27 Kč od 21. 1. 2020 do 11. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 019,27 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 000 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 31 332,61 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jí poskytnutých informací a dokladů, jejichž pravdivost žalovaná potvrdila podpisem zákaznické karty. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za 3 měsíce a [anonymizováno] smlouva. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny zaplatit částku ve výši 17 333 Kč, která představuje úrok ve výši 3 577 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 7 860 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 896 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 623 Kč. Jelikož žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradila celkem 4 000 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 18 019,27 Kč a na poplatku částku 13 313,34 Kč. Žalobkyně dále po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 899,96 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 923,56 Kč a dále úroků z prodlení ve výši 9 % ročně a úroků ve výši 29 % ročně, a to vždy z částky 18 019,27 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva zápůjčce [číslo]. Na základě smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout zápůjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 17 333 Kč, který představuje úrok ve výši 3 577, poplatek za administrativní činnost ve výši 7 860 Kč a poplatek za komfortní splácení ve výši 5 896Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 623 Kč (poslední splátka činila 576 Kč). Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 12 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Podle čl. 20 je smlouva účinná až do uhrazení celkové dlužné částky.

4. Ze zákaznické karty klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně sdělila, že je svobodný, bydlí s rodiči, má dvě vyživovací povinnosti, nevlastní osobní automobil, je v domácnosti s čistým příjmem 18 740 Kč. Její odhadované měsíční výdaje činí 6 200 Kč. Žalovaná uvedla dále, že nevlastní kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti a má bankovní účet na své jméno. V ověřených dokumentech nebyla uvedena žádná položka.

5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalované byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy a žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 4 000 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni. Žalované byla tato skutečnost, včetně výzvy k úhradě dlužné částky do 10 dnů, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 14. 2. 2020.

7. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 28. 1. 2020, odeslanou následujícího dne.

8. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsali dne [datum] smlouvu, na základě které žalovaná v den podpisu obdržela v hotovosti zápůjčku ve výši 20 000 Kč.

15. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím spotřebitelského úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná.

16. Povinnost posouzení bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované především z údajů, které uvedla v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jím sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších průkazných podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že se zde jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k zákaznické kartě přistupovat tak, že její vyplnění a podpis smluvních stran sám o sobě dokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta.

19. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaná v zákaznické kartě uvedla, že má dva zdroje příjmu, k čemuž však právní předchůdkyně žalobkyně nedoložila žádnou listinu k ověření příjmů. Co se týče výdajů žalované, žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jedinou listinu, ze které by bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje tvrzené žalovanou v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si tak učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalované.

20. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud nikterak nepolemizuje s tím, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty, které se ovšem týkaly jen příjmů, nikoliv výdajů, žalovaného. Nicméně setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

21. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku žalované a nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované tak, aby mohla učinit závěr o tom, že jí po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohla splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly při zběžném pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat od počátku za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalované právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalované od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradila 4 000 Kč a zbývá jí tak uhradit (vydat) 16 000 Kč.

23. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky z titulu (absolutně neplatné) smlouvy do deseti dnů od doručení tohoto dopisu a které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 29. 1. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z., za to, že se tak stalo dne 1. 2. 2021, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dne 11. 2. 2021. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu až od 12. 2. 2021 do zaplacení, a to v zákonné výši 8,25 % ročně ke dni vzniku prodlení na straně žalované.

24. Co do zbývající požadované částky 15 332,61 Kč, veškerých smluvních úroků, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení včetně rozdílu mezi požadovanou výší úroků z prodlení ve výši 9 % a přiznanou výší 8,25 % ročně, tak jak jsou vymezeny ve výroku I. tohoto rozsudku, je žaloba nedůvodná a soud ji v uvedeném rozsahu zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení, bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku (a to včetně příslušenství). S ohledem na to, že v řízení byla zcela zjevně úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.