14 C 217/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 335,45 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá proti žalovanému zaplacení částky 29 935,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 935,45 Kč od 30. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, se zamítá.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 400 Kč od 30. 5. 2022 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. Žádný z účastníka nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 30 335,45 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 29. 4. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 14 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky právní předchůdkyni žalobkyně splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 15 835,45 Kč nejpozději do 29. 5. 2022. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, kde žalovaný poté co se zaregistroval a zřídil si uživatelský účet, zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a v rámci webového rozhraní mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy a tuto smlouvu podepsal zadáním unikátní kódu, který mu byl zaslán přes SMS. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB) a vycházela z dokladů poskytnutých žalovaným. Listinami, které žalovaný původní věřitelce k prokázání úvěruschopnosti předkládal žalobkyně nedisponuje. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 15 835,45 Kč, a zákonného úroku z prodlení z částky 30 335,45 Kč od 30. 5. 2022 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 26. 2. 2024 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 400 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 30. 5. 2022 do zaplacení, neboť bylo zjištěno, že tuto částku žalovaný uhradil původní věřitelce před podáním žaloby a tato platba nebyla započtena z důvodu administrativní chyby.

3. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do požadované částky 400 Kč s příslušenstvím zastavil.

4. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu tak, že nárok žalobkyně je nedůvodný a neopodstatněný a v celém rozsahu jej neuznal. V podání ze dne 4. 3. 2024 pak uvedl, že ve smlouvě o úvěru, která s ním byla uzavřena jako se spotřebitelem, se nachází nepřiměřené smluvní podmínky v neprospěch spotřebitele, tyto podmínky jsou nápadně nevýhodné a smlouva je tak v rozporu se zákonem a v rozporu s dobrými mravy, a je tak od počátku neplatná. Dále žalovaný namítal, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala jeho bonitu, přestože měl více úvěrů. Konečně žalovaný uvedl, že má za to, že žalobkyně neprokázala platné zesplatnění úvěru, když neprokázala převzetí zásilky obsahující oznámení o tomto zesplatnění žalovaným. Žalovaný dále uvedl, že na úvěr zaplatil částku celkem 16 824 Kč.

5. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

6. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 29. 4. 2022 podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 14 500 Kč s tím, že tato částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy. Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 40 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 047,95 Kč (po slevě) / 15 835,45 Kč (před slevou) jednorázově nejpozději do 29. 5. 2022. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a souhlas žalovaného se zpracováním osobních údajů.

7. Dle doloženého potvrzení o platbě byla částka 14 500 Kč odeslána dne 29. 4. 2022 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dle sdělení Komerční banky, a.s. byla na bankovní účet, jehož majitelem je žalovaný, dne 29. 4. 2022 připsána částka 14 500 Kč z protiúčtu patřícímu právní předchůdkyni žalobkyně.

8. Z výpisů z účtu žalovaného a potvrzení o platbách bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil na úvěr dne 29.4.2022 částku 7 649 Kč, dne 16.6.2022 částku 6 275 Kč, dne 18.1.2023 částku 750 Kč, dne 24.2.2023 částku 750 Kč, dne 26.3.2023 částku 300 Kč, dne 30.4.2023 částku 300 Kč, dne 26.5.2023 částku 400 Kč a dne 22.8.2023 částku 400 Kč.

9. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 14. 6. 2023 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 6. 2023, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.

10. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě žalované částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 29. 6. 2023, k níž žalobkyně doložila podací lístek ze dne 29. 6. 2023.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Předmětná smlouva o úvěru pak měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“13. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 „k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“14. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kombinací kliknutí na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně a zadání unikátního SMS kódu v tomto rozhraní. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“17. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“22. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když pouze uvedla, že její předchůdkyně provedla lustrace v příslušných databázích a vycházela z dokladů poskytnutých žalovaným. Přitom výslovně uvedla, že listinami, které žalovaný původní věřitelce k prokázání úvěruschopnosti předkládal nedisponuje. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

25. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 14 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

27. S ohledem na shledání absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a na prokázání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného se již soud více nezabýval dalšími námitkami žalovaného, neboť ani jejich případné úspěšné uplatnění by mu nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci.

28. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně již uhradil částku 16 824 Kč, přičemž toto plnění soud započítal z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy na dlužnou jistinu ve výši 14 100 Kč (14 500 Kč – 400 Kč) a žalobu jako nedůvodnou zamítl co do části požadované ve výši 29 935,45 Kč s příslušenstvím.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tak jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.