14 C 226/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované t. č. bytem adresa žalované o zaplacení 15 648,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 500 Kč od 29. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 148,93 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 431,38 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 895,23 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z částky 8 500 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 500 Kč od 15. 6. 2018 do 28. 7. 2018, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 15 648,93 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce číslo kterou s žalovanou uzavřela dne datum právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jí poskytnutých informací a dokladů. Žalovaná podpisem zákaznické karty stvrdila správnost všech jí uváděných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala kromě jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 8 917 Kč, která představuje úrok ve výši 1 789 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 720 Kč a náklady za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši ve výši 4 408 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 316 Kč. Jelikož žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradila jen 1 500 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 8 500 Kč a na dlužném poplatku 7 148,93 Kč. Žalobkyně dále po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 431,38 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z částky 8 500 Kč za dobu od 13. 4. 2018 do 14. 6. 2018), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 895,23 Kč (ve výši 8,05 % ročně z částky od 8 500 Kč za období od 1. 3. 2017 do 14. 6. 2018), úroků ve výši 29 % ročně z částky 8 500 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 500 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost právnická osoba a žalovaná uzavřely dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 8 917 Kč, který představuje úrok ve výši 1 789 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 720 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 4 408 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 316 Kč (poslední splátka činila 273 Kč). Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 10 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Podle čl. 18 je smlouva účinná až do uhrazení celkové dlužné částky.

4. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalované byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaná uhradila na svůj dluh 1 500 Kč.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalované byla tato skutečnost, včetně výzvy k úhradě částky 22 461,14 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 13. 7. 2018.

6. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne datum, odeslanou následujícího dne.

7. Ze zákaznické karty klienta ze dne 17. 2. 2017 soud zjistil, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně sdělila, že není nikde zaměstnána, má 4 vyživovací povinnosti, žije v nájmu, nevlastní osobní automobil, má kreditní kartu i bankovní účet, nesplácí žádné splátky zápůjček. Co se týče příjmové stránky, žalovaná uvedla, že má jeden zdroj příjmů, a to v částce 13 250 Kč, další příjmy domácnosti činí 10 631 Kč. Odhadované měsíční výdaje žadatelky pak činily 8 250 Kč.

8. Žalobkyně doložila nájemní smlouvu, podle které hradí jednak nájem, včetně zálohy na vodu a elektřinu v celkové výši 9 000 Kč a jednak samostatně smluvní zálohu 2 000 Kč dodavateli plynu. Dále doložila výpis z účtu svého syna (roč. rok) za rok 2016, podle kterého se stav použitelných prostředků na jeho účtu pohyboval v průběhu celého roku v řádu jednotek eur (k 31. 12. 2016 činil 4,33 eur). V říjnu 2016 byla na účet připsána částka 11 000 eur, ta však byla v zápětí vybrána. Žalovaná dále předložila potvrzení VÚB Banky, že manžel žalované si dne 25. 10. 2016 vybral v hotovosti částku 6 000 eur ze stejného účtu syna žalované.

9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které žalovaná v den podpisu obdržel v hotovosti částku 10 000 Kč.

15. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Uvedená zákonná povinnost totiž chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

16. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu k námitkám žalobkyně konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy splnil svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že ke shodnému závěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb., uvedené články směrnice ukládají vnitrostátnímu soudu, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda věřitel před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, a pokud ten takto neučinil, aby z toho vyvodil důsledky odpovídající vnitrostátnímu právu. Není možné, aby sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu, se uplatnily pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované primárně z údajů, které uvedla v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovanou sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.

19. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaná v zákaznické kartě uvedla, že je nezaměstnaná a dosahuje příjmu 13 250 Kč. Žádný doklad (lze se tak jen domnívat, zda se jednalo o státní sociální podporu nebo jiný zdroj příjmu) k tomu však žalobkyně nepředložila a dle údajů v zákaznické kartě neplyne, že by takový doklad předložila alespoň v rámci sjednávání smlouvy. Z žalobkyní doložených údajů nelze nic dovozovat ani o zdroji částky 10 631 Kč představující„ další čisté příjmy domácnosti“. Co přesně tato položka v sobě zahrnuje, nebylo žalobkyní ani dotvrzeno a především doloženo žádnými podklady, aby bylo umožněno na danou částku nahlížet jako na průkazný ukazatel příjmové stránky žalované. I pokud by se jednalo o příjmy manžela žalované, je třeba vyjít z toho, že pokud poskytovatel úvěru započítává tuto částku do disponibilních příjmů žalované, je třeba ji mít za prokázanou a podloženou relevantními dokumenty. Tak se tomu ovšem v posuzované věci nestalo.

20. Co se týče výdajů žalované, právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z uvedených odhadovaných měsíčních výdajů žalované v částce 8 250 Kč. Z tohoto souhrnného odhadu však nelze podle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných a očekávatelných výdajích žalované, tedy zda tato částka zahrnuje výdaje na ubytování (samotný nájem včetně poplatků činil celkem 9 000 Kč, vedle toho byla ve smlouvě sjednána záloha 2 000 Kč za distribuci plynu), na stravu, záliby a dále na zajišťování potřeb nezaopatřených dětí žalované. Žalobkyně uvedla, že si ověřila majetkovou situaci žalované z předložených výpisů z bankovních účtů, nicméně z těchto dokladů se nedá seznat ničeho o výdajích žalované a její majetkové situaci obecně. Žalovaná předložila souhrnný výpis z účtu vztahující se k jejímu synovi, z něhož nelze než uzavřít, že koncem roku 2016 měl syn žalované na účtu minimum prostředků a dále to, že manžel žalované vybral z tohoto úču v říjnu 2016 částku 6 000 eur. Z uvedeného však soud bez dalšího neučinil zcela žádné zjištění o majetkové situaci žalované.

21. Nelze tedy než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala majetkové poměry žalované. Jinými slovy, nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla pravidelně, každý týden, splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Posuzovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou. Žalobkyně proto má vůči žalované od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná měla právní předchůdkyni žalobkyně vrátit částku 10 000 Kč, přičemž z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradila toliko 1 500 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistině celkem 8 500 Kč.

23. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 1. 3. 2017 (při zohlednění požadavku na zaplacení kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení), soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 29. 7. 2018. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky z titulu obou (absolutně neplatných) smluv do deseti dnů od doručení tohoto dopisu a které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 13. 7. 2018. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den dne 18. 7. 2018, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal 28. 7. 2018. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu od 29. 7. 2018 do zaplacení, a to v požadované výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalované.

24. Co do zbývající požadované částky 7 148,93 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 431,38 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 895,23 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z částky 8 500 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 500 Kč od 15. 6. 2018 do 28. 7. 2018, je žaloba nedůvodná a soud ji v této části zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozhodnutí.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku podání žaloby. S ohledem na to, že v řízení byla zcela zjevně úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.