14 C 244/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 7 925 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 3 325 Kč s úrokem z prodlení v částce 794,90 Kč, s úrokem v částce 1 567,78 Kč, s úrokem ve výši 19,23 % ročně z částky 5 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 16. 1. 2021 do 8. 3. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 400 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 4 600 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 600 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 925 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou s žalovaným dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých dokladů a informací, jejichž pravdivost stvrdil podpisem zákaznické karty. Žalobkyně rovněž poukázala, že ani případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se za to zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 825 Kč (sazba 19,23 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 1 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč, a to vše v 45 týdenních splátkách po 185 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, jelikož na svůj dluh uhradil jen 400 Kč. Žalobkyni proto vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 5 000 Kč, úrok ve výši 521,66 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 403,34 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 1 567,78 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 794,90 Kč a dále úroků ve výši 19,23 % ročně a úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně, a to vždy z částky 5 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] – [anonymizována dvě slova], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky v hotovosti ve výši 5 000 Kč, ve smlouvě specifikované jakožto peněžitá zápůjčka. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 825 Kč (úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 35,53 % ročně), poplatkem ve výši 1 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč, splatit v pravidelných 45 týdenních splátkách ve výši 185 Kč.

4. Ze zákaznické karty klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije v nájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá žádné závazky vůči právní předchůdkyni žalobkyně ani jiným poskytovatelům úvěru a je proti němu vedena jedna exekuce. Je ve starobním důchodu s příjmem 8 372 Kč měsíčně, mezi jeho výdaje patří nájemné ve výši 2 200 Kč a na osobní výdaje (telefon, doprava, oblečení) vynakládá 4 000 Kč měsíčně. Použitelná částka tak činila 2 172 Kč. V zákaznické kartě je dále uvedeno, že žalovaný předložil svůj občanský průkaz, doklad o výměře důchodu a složenky - příjmy.

5. Žalobkyně předložila kopii výplatního dokladu starobního důchodu ze dne [datum], podle kterého důchod žalovaného činil 8 372 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě dlužné částky 10 425 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem ze dne 19. 2. 2021, odeslaným dne 22. 2. 2021.

7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021, odeslanou dne 14. 5. 2021.

8. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti zápůjčku ve výši 5 000 Kč.

15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím spotřebitelského úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná.

16. Povinnost posouzení bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného především z údajů, které uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti jím sdělených informací. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších průkazných podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně třeba zmínit, že se zde jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k zákaznické kartě přistupovat tak, že její vyplnění a podpis smluvních stran sám o sobě dokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta.

19. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že má jeden zdroj příjmu, a to starobní důchod, k čemuž si právní předchůdkyně žalobkyně správně vyžádala výplatní doklad o důchodu žalovaného. Co se ovšem týče výdajů žalovaného, žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jedinou listinu, ze které by bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje tvrzené žalovaným v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si tak učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného.

20. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud nikterak nepolemizuje s tím, zda žalovaný skutečně předložil tvrzené dokumenty, které se ovšem týkaly jen příjmů, nikoliv výdajů, žalovaného. Nicméně setrvale zastává názor, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

21. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku žalovaného a nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohla učinit závěr o tom, že mu po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly při zběžném pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat od počátku za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 5 000 Kč, přičemž na svůj dluh uhradil 400 Kč a zbývá mu tak uhradit (vydat) 4 600 Kč.

23. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky z titulu (absolutně neplatné) smlouvy do deseti dnů od doručení tohoto dopisu a které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 22. 2. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z., za to, že se tak stalo dne 25. 2. 2021, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dne 8. 3. 2021. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu až od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to v zákonné výši 8,25 % ročně ke dni vzniku prodlení na straně žalovaného.

24. Co do zbývající požadované částky 3 325 Kč, veškerých smluvních úroků, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení včetně rozdílu mezi požadovanou výší úroků z prodlení ve výši 9,75 % a přiznanou výší 8,25 % ročně, tak jak jsou vymezeny ve výroku I. tohoto rozsudku, je žaloba nedůvodná a soud ji v uvedeném rozsahu zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení pro jeho nečinnost nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.