14 C 279/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 3 898,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 440 Kč od 13. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 458,5 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 599 Kč za dobu od 28. 10. 2017 do 12. 2. 2020 a dále z částky 1 159 Kč od 13. 2. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 3 898,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], která byla mezi smluvními stranami uzavřena prostřednictvím internetových stránek [webová adresa]. Žalovaná se nejprve zaregistrovala na internetových stránkách žalobkyně a uvedla své osobní a kontaktní údaje. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, a to výpisy z jejího účtu, kde se nacházel kreditní obrat ve výši několika desítek Kč a dále z databáze EUCB. Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty na jí uvedený účet peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které se zavázala uhradit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 159 Kč nejpozději dne 27. 10. 2017. Žalovaná z dlužné částky uhradila pouze 2 560 Kč (1 401 Kč započteno na jistinu a 1 159 Kč na poplatek) a žalobkyni tak nadále dluží 2 599 Kč na jistině a dále částku 1 299,50 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 2 599 Kč za dobu od 28. 10. 2017 do 11. 3. 2019 Vedle tohoto se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 2 599 Kč, a to jednak za dobu od 28. 10. 2017 do 26. 3. 2020 v kapitalizované výši 504,85 Kč a dále za dobu od 27. 3. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o.s.ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že účastníci podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit celkem částku 5 159 Kč, která v sobě vedle jistiny zahrnovala i poplatek za poskytnutí úvěru, a to do 21 dnů. V čl. IX odst. 1 písm. a) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Smlouva byla podepsána za použití internetu. Dle potvrzení o provedení platby žalobkyně zaslala dne 6. 10. 2017 na účet označený žalovanou ve smlouvě finanční prostředky ve výši 4 000 Kč. Jako variabilní symbol bylo uvedeno rodné číslo žalované a ve zprávě pro příjemce bylo uvedeno, že se jedná o úvěr dle smlouvy [číslo] [webová adresa]. Předžalobní upomínkou ze dne 1. 2. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 7 dnů.

4. Dle výpisu z účtu žalované za červen 2017 měla žalovaná na konci měsíce zůstatek ve výši 7 804,73 Kč. Žalovaná obdržela mzdu od dvou subjektů ve výši 9 204 Kč a 6 214 Kč. Dle výpisu z účtu za červenec 2017 měla žalovaná na konci měsíce zůstatek ve výši 1 849,26 Kč. Žalovaná obdržela mzdu ve výši 8 496 Kč a další plnění ve výši 2 559 Kč. Dle výpisu z účtu žalované za srpen 2017 měla žalovaná na konci měsíce zůstatek ve výši 6 480,98 Kč. Žalovaná obdržela mzdu ve výši 8 471 Kč a další plnění ve výši 3 723 Kč. Co se týče plateb z tohoto účtu, ty byly tvořeny převážně drobnými platbami za různé nákupy nebo výběry z bankomatu.

5. Dle výpisu z databáze EUCB si žalovaná žádala o celkem 7 půjček, přičemž jí bylo vyhověno jen ve 2 případech, naposledy dne [datum] skrze internetové stránky [webová adresa].

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně zaslala žalované na její účet finanční prostředky ve výši 4 000 Kč Smlouva byla sjednána pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561, § 562 odst. 1 o. z. a § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, podle kterého k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 téhož zákona. U žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, který je postačující pro uzavření spotřebitelské smlouvy (dříve prostý elektronický podpis) postačující (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).

12. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a pokud tak neučiní, smlouva je absolutně neplatná. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. Soud pro úplnost konstatuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud nicméně s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy splnil svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb., je ust. § 87 tohoto zákona, v části stanovující relativní neplatnost smlouvy v případě neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně argumentovala, že výše úvěru činila 4 000 Kč, a tento byl splatný během 21 dní, a proto nemusela posuzovat úvěruschopnost žalované natolik podrobně jako v případě deseti či sta tisícových částek splatných v průběhu několika let. Z tohoto důvodu pak považuje jí provedené posouzení úvěruschopnosti žalované za dostatečné. K tomu žalobkyně předložila výpisy z bankovního účtu za měsíce červen až srpen 2017 a dále výpis z databáze EUCB, představující (dle webových stránek: https://eucb.info/cz) databázi pohledávek a finančních závazků 13 úvěrových (nebankovních) společností působících na českém trhu.

15. Zákon č. 257/2016 Sb. nerozlišuje rozsah povinnosti posuzování úvěruschopnosti podle výše poskytovaného spotřebitelského úvěru. Soud má nicméně za to, že pokud má být zachován shora popisovaný smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování.

16. Žalobkyně uvedla, že žalovaná dosahovala příjmů ve výši několika desítek tisíc korun. Soudu tato skutečnost ovšem z předložených bankovních výpisů není zřejmá. Jak již bylo uvedeno v rámci skutkových zjištění soudu, žalované byla na účet poukázána v měsíci červnu 2017 mzda od dvou subjektů v celkové výši 15 418 Kč a následující dva měsíce pak mzda ve výši zhruba 8 500 Kč (od [anonymizována dvě slova]) a dále pak nijak nespecifikovaná platba (od [anonymizována dvě slova]) jednou ve výši od 2 559 Kč a jednou 3 273 Kč O výdajích žalované, jako jsou výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, nebo výdaje na cestování do zaměstnání, na záliby apod. nebylo možné z výpisu zjistit nic a případně ani nic o hodnotě majetku žalované. Žalobkyně nijak nedoložila, že by u žalované zjišťovala její bytové poměry, počet vyživovaných osob nebo existenci a výši jejích případných dalších závazků u bankovních i nebankovních subjektů; výpis z databáze EUCB není v tomto případě dostačující. Soud má proto za to, že žalobkyně pouze na základě těchto poznatků nemohla řádně posoudit úvěruschopnost a nemohla nabýt přesvědčení, že žalované po vynaložení běžných, pravidelných a očekávatelných výdajů zbude taková částka, aby mohla celou částku poskytnutého úvěru společně s poplatkem za poskytnutí úvěru splatit jednorázově do 21 dnů. Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně je proto podle soudu třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalobkyně měla vůči žalované od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalované částku 4 000 Kč a žalovaná z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradila 2 560 Kč, pročež jí zbývá uhradit nadále 1 440 Kč. Ve zbytku požadavku žalobkyně na zaplacení částky 2 458,50 Kč (zahrnující v sobě poplatek i smluvní pokutu) není žaloba důvodná.

18. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 1 440 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 28. 10. 2017 (při zohlednění kapitalizovaného úroku z prodlení). Soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 13. 2. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 1. 2. 2020, v níž byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 7 dnů. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, tj. dne 5. 2. 2020, pročež poslední den lhůty k vydání bezdůvodného obohacení nastal dne 12. 2. 2020. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu od 13. 2. 2020 do zaplacení, a to v požadované výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalované.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zřejmé, že ve věci byla z větší části úspěšnější žalovaná a ta by tak měla mít vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.