14 C 390/2018

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro určení vlastnictví

I. Určuje se, že Česká republika je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře [anonymizována dvě slova] m² a pozemku p. [číslo] ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře [anonymizována dvě slova] m², zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce] na LV [číslo] pro [katastrální uzemí] a [územní celek].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala určení, že je Česká republika vlastníkem nemovitých věcí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku. V katastru nemovitostí je nyní jako vlastník pozemků zapsána žalovaná, nicméně žalobkyně má za to, že neoprávněně, neboť k převodu nemovitých věcí došlo v 90. letech, aniž by byly splněny podmínky zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaná jednak nesplnila podmínku faktického hospodaření s nemovitostmi, když historicky pozemky patřily právě ČR a byla to právě žalobkyně resp. její právní předchůdci, kdo pozemky spravoval. Pozemky navíc nepředstavovaly ke dni 31. 12. 1949 historický majetek obce, jedná se o lesní cesty a vždy tvořili funkční celek s okolními lesy ve vlastnictví ČR, bez nichž není možné lesy užívat a obhospodařovat. Žalovaná tak nedrží pozemky v dobré víře, nesvědčí jí žádný nabývací titul a zápis neměl být proveden.

2. Nadepsaný soud jako soud prvního stupně vydal ve věci rozsudek ze dne 16. 3. 2021 č.j. 14 C 390/2018-148, jehož výrokem I určil, že Česká republika je vlastníkem výše specifikovaných nemovitých věcí, a výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. Soud dospěl k závěru, že k určení vlastnického práva je zde dán naléhavý právní zájem, neboť je zde důvodná pochybnost, zda-li je skutečný vlastník předmětných nemovitých věcí shodný s vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí. Soud se dále zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně, kdy s ohledem na specifičnost žalobkyně, jakožto státního podniku hospodařícího s majetkem státu, je žalobkyně v souladu s § 16 odst. 2 ve spojení s § 2 zákona o státním podniku a s § 20 odst. 2 o.s.ř. je žalobkyně aktivně věcně legitimována. K samotnému posouzení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům pak soud přihlédl k ustanovení § 1 a § 2 zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, kdy žalovaná při přechodu vlastnictví nesplňovala všechny podmínky stanovené uvedeným zákonem, především nesplňovala podmínku faktického hospodaření s pozemky a ani se nejednalo o historický majetek obce. Žalovaná tak byla zapsána do katastru jako vlastník v rozporu se skutečným stavem, protože k přechodu vlastnických práv na žalovanou nikdy nedošlo. K námitce žalované, že předmětné pozemky vydržela, soud již jen uvedl, že námitka byla pouze obecná a z důvodu neúčasti žalované na jednání již nemohla být soudem poučena dle § 118a o.s.ř.

3. Žalovaná proti rozsudku podala odvolání, neboť soud posoudil nesprávně otázku povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně existence naléhavého právního zájmu, dále nesprávně posoudil otázku aktivní věcné legitimace a dále se soud nevypořádal s námitkou vydržení vznesenou žalovanou.

4. Krajský soud v Brně, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 10. 2. 2022 č.j. 38 Co 101/2021-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, protože soud nepřihlédl k námitce vydržení vznesené žalovanou, vůbec ji věcně neposoudil a neprovedl žádné dokazování. Soud prvního stupně měl v následujícím řízení žalovanou poučit ve smyslu §118a o.s.ř. a v návaznosti na reakci žalované opětovně ve věci rozhodne.

5. Soud se tedy dále zabýval i námitkou vydržení vznesenou žalovanou, kdy žalovaná byla vyzvána k doplnění svých tvrzení ohledně vydržení vlastnického práva k nemovitým věcem. Na výzvu soudu na jednání uvedla, že s ohledem na běh času neví a není schopna určit, kdo a kdy se o předmětné nemovité věci staral, udržoval je apod. Žalovaná se držby ujala po přechodu dle zákona, tedy dnem zápisu do katastru nemovitostí. Žalovaná však nemá konkrétní důkazy k prokázání svých tvrzení a navrhla pouze výslech starosty žalované obce. Soud ve věci provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav.

6. Dle rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, ze dne 29. 9. 1992, č. j. 4404/92-100 a ze dne 27. 10. 1994, č. j. 5391/94-10 se zakládá státní podnik Lesy České republiky (později Lesy České republiky Hradec Králové, se kterými dle rozhodnutí o zániku státního podniku Jihomoravské státní lesy v Brně ze dne 28. 12. 1995 byl sloučen státní podnik Jihomoravské státní lesy v Brně), na které přešla mimo jiné práva, povinnosti, pohledávky a závazky z občanskoprávních vztahů, a který měl právo hospodařit s lesním půdním fondem ve vlastnictví státu.

7. Dle informací o pozemku je žalovaná vlastníkem pozemku p. [číslo] p. [číslo] obojí ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaných na [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce], které byly dle dřívější pozemkové evidence označeny shodně. Pozemky byly dle návrhu na zápis nemovitých věcí z vlastnictví ČR do vlastnictví [územní celek] ze dne 5. 12. 1996 zapsány do vlastnictví žalované z vlastnictví ČR dle § 1 a § 2 zákona č. 172/91 Sb.

8. Dle mapových zákresů lesních cest v komplexu lesních celků, barevných mapových podkladů lesního hospodářského plánu a mapových podkladů týkajících se umístění lesních cest na pozemcích jsou předmětné pozemky z velké části lesními cestami v lesním komplexu a sousedními pozemky v katastrálním území a obci [obec] jsou dle kopií katastrální mapy ze dne 12. 1. 2021 a ze dne 13. 1. 2021 č. PU [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] kdy se jedná o lesní pozemky. Dle kopií map bývalého pozemkového katastru ze dne 13. 1. 2021 PU [číslo] byly pozemky KN p. [číslo] KN p. [číslo] lesními cestami nacházející se mimo obec a sousedními pozemky byly mimo jiné p. [číslo] les, p. [číslo] les. Dle výpisu z knihovní vložky [číslo] pro [územní celek] bylo mimo jiné k pozemku p. [číslo] les, p. [číslo] les, p. [číslo] les a p. [číslo] les zapsáno 2. 5. 1949 vlastnické právo ve prospěch Československých státních lesů, národní podnik, přičemž pozemky p. [číslo] les, p. [číslo] les, p. [číslo] les a p. [číslo] les byly státnímu podniku přiděleny přídělovou listinou ze dne 16. 6. 1949 a dle identifikace parcel mají tyto pozemky shodné označení i v současném katastru nemovitostí, přičemž dle výpisu z katastru nemovitostí je vlastníkem Česká republika s právem hospodaření pro žalobkyni.

9. Dle sdělení katastru nemovitostí ze dne 27. 1. 2021 včetně identifikace a výpisu z pozemkové knihy parcel byly předmětné pozemky zapsány v seznamu I. pozemkové knihy pro katastrální [územní celek] jako veřejný statek a při komplexním zakládání evidence nemovitostí byly zapsány na [list vlastnictví] a vlastníkem byl Československý stát – MNV [obec]. Následně byly pozemky na základě návrhu žalované zapsány do jejího vlastnictví. Pokud jde o užívací vztahy, pozemky byly zapsány na pozemkovém archu 527 jako Veřejný statek ve správě obce a po jeho uzavření v roce 1954 byly pozemky vedeny na evidenčním listu s názvem uživatele CS státní komunikace a následně jako CS stát MNV [obec].

10. Dle stanoviska [stát. instituce] ze dne 18. 1. 2021 mají předmětné pozemky charakter ostatní trasy pro lesní dopravu a část pozemku p. [číslo] má charakter úvozu s náletovými dřevinami.

11. Dle výslechu Ing. [jméno] [příjmení], který je od roku 1992 lesním správcem a zaměstnancem žalobkyně, jsou oba pozemky z velké části součástí lesního komplexu, který vždy obhospodařoval a obhospodařuje žalobkyně. Pozemky se nachází v blízkosti [územní celek], slouží jako cesty při těžbě lesa a pokud je mu známo, žalovaná nevlastní žádný z přilehlých pozemků k těmto cestám.

12. Dle rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce], ze dne 25. 9. 2018, [číslo jednací], žádala žalobkyně opravu údaje katastru nemovitostí spočívající ve změně zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům na vlastníka Česká republika s právem hospodařit pro žalobkyni, avšak návrhu nebylo vyhověno.

13. Žalobkyně vyzývala žalovanou k převodu předmětných pozemků žádostí o majetkové vyrovnání ze dne 25. 7. 2016 a dopisem ze dne 26. 5. 2018.

14. Soud však ve věci neprovedl navržený důkaz výslechem žalované, respektive starosty žalované, neboť jej považuje za nadbytečný, a to především s ohledem na vyjádření žalované, která sama uvedla, že není schopna odpovědět na otázky, kdo se o předmětné pozemky staral a udržoval je apod.

15. Dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

16. Dle § 4 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ lesní zákon“) Pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen„ státní lesy“), vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak.

17. Dle § 2 a § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o státním podniku“) má podnik právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Majetkem podniku se rozumí majetek státu, s nímž má podnik právo hospodařit. Podnik vykonává při hospodaření s majetkem podniku práva vlastníka, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku podniku a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku podniku včetně řízení o určení, zda tu je nebo není vlastnické právo státu k majetku podniku.

18. Dle § 20 odst. 2 o.s.ř. přiznává-li zvláštní právní předpis namísto státu někomu jinému způsobilost samostatně jednat před soudem ve věci týkající se majetku státu, jedná tato osoba jako účastník.

19. Dle § 1 a § 2 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen„ zákon o přechodu majetku“) Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, pokud obce s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.

20. Dle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Dle § 134 o.z. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

21. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

22. Soud nejprve zkoumal, zda je ve věci dán naléhavý právní zájem. V souladu s ustálenou judikaturou se přitom za naléhavý právní zájem považuje situace, kdy by bez toho, aby soud určil, zda tu právní vztah nebo právo je či není, bylo ohroženo právo žalobce nebo pokud by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Soud má za to, že situace, kdy na žalovanou byly převedeny pozemky, u nichž je pochybnost, zda zde byly naplněny podmínky zákona č. 172/1991 Sb. pro takovýto převod z ČR na žalovanou, svědčí o tom, že zde naléhavý právní zájem je, neboť kdyby soud neurčil, že tu právo je, bylo by právo žalobkyně ohroženo. V případech, kdy v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník nemovitosti někdo, u něhož je důvodná pochybnost, že vlastníkem nemovitých věcí je ve skutečnosti jiná osoba, která se domáhá tohoto určení, je naplněna podmínka naléhavého právního zájmu. Žalobkyně se zároveň snažila odstranit rozpor mezi skutečným vlastníkem a vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí i jinými prostředky než žalobou, nicméně jí nebylo vyhověno a proto jí nezbylo než podat žalobu. Bez požadovaného určení by vlastnické právo žalobkyně, o jehož existenci je přesvědčena, nemohlo být zapsáno do katastru nemovitostí, a tedy nebylo by možné dosáhnout souladu mezi stavem právním a faktickým. Žaloba je tak s ohledem na uvedené v souladu s ustanovením § 80 o.s.ř. přípustná.

23. Dále se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Aktivní věcná legitimace je vystižena identifikací rozhodného hmotně právního vztahu, o jehož určení z potřeby ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde. Aktivní věcnou legitimaci má pak ten, kdo v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3379/2009 ze dne 31. 5. 2011). V souzeném případě, je pak nutné přihlédnout k jisté specifičnosti spočívající v hospodaření státních podniků s majetkem státu. Soud má nicméně za to, že v souladu s § 16 odst. 2 ve spojení s § 2 zákona o státním podniku a ve spojení s § 20 odst. 2 o.s.ř. je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně, jako státního podniku hospodařícího s majetkem státu. Ustanovením § 16 odst. 2 zákona o státním podniku se státnímu podniku přiznává, aby v uvedených věcech byl účastníkem soudního řízení, tj. aktivní i pasivní věcná legitimace, a to i s přihlédnutím k § 20 odst. 2 o. s. ř.. Podnik je tak výslovně oprávněn zahájit řízení ohledně toho, že zde existuje, či neexistuje vlastnické právo státu k určité věci (ať již domněle či skutečně) tvořící majetek podniku, stejně jako musí být žalovaným v případě, že třetí osoba zahájí obdobné řízení (viz též komentář k § 16 - DĚDIČ, Jan. Zákon o státním podniku: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018. Komentáře). Jelikož je žalobkyně státním podnikem oprávněným k hospodaření se státními lesy a předmětné pozemky jsou z převážné části přístupovými cestami k lesním pozemkům ve vlastnictví státu, její aktivní legitimace je dána.

24. Pro posouzení vlastnického práva žalobkyně respektive České republiky soud považuje za zásadní otázku, zda byly naplněny všechny podmínky stanovené § 1 a 2 zákona o přechodu majetku. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily (viz Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16 ze dne 23. 5. 2017). Při výkladu pojmu faktického hospodaření je třeba vycházet ze zákonných ustanovení, která byla účinná v době rozhodné pro přechod vlastnictví, tj. ke dni 24. 5. 1991. Z příslušných ustanovení hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb. bylo třeba dovodit, že hospodařit s věcí znamená starat se o ni s péčí řádného hospodáře, tj. věc zajistit, sepsat a ocenit, resp. vést v předepsané evidenci, dále pečovat o její údržbu a provádět opravy, pečovat o její využívání k plnění úkolů a nakládat s ní v souladu s těmito úkoly, chránit věc před rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním a konečně chránit právo hospodaření s předmětnou věcí, uplatňovat právo na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení proti tomu, kdo jej na úkor hospodáře získal. Z provedeného dokazování není možné učinit závěr, že by žalovaná jako obec s pozemky fakticky hospodařila, když není zřejmé, že by se žalovaná jakkoliv o uvedené cesty starala, pečovala o jejich údržbu či je jen jakkoliv využívala například jako přístupové cesty k jiným nemovitým věcem ve vlastnictví obce, když je zřejmé, že přilehlé pozemky jsou lesní a nejsou ve vlastnictví žalované. Soud má proto za to, že podmínka faktického hospodaření s pozemky nebyla naplněna.

25. Jelikož se jednalo o pozemky, mohlo dojít k přechodu do vlastnictví obce též dle § 2 zákona o přechodu majetku, nicméně muselo jít o tzv. historický majetek obce, tedy obec by musela pozemky vlastnit ke dni 31. prosince 1949. Předmětné pozemky byly zapsány na seznamu I., jako veřejný statek katastrální [územní celek]. Pozemky byly dříve vedeny v pozemkových knihách a veřejné statky, které byly vyloučeny v souladu s § 97 zákona č. 177/1927 Sb., z pozemkových knih, se zapisovaly do zvláštního seznamu připojeného k pozemkové knize pro každou katastrální obec a nemohly tak být zapsány ve prospěch konkrétního vlastníka. Z uvedené logiky je tedy zřejmé, že pokud v rozhodné době byly předmětné pozemky vedeny na seznamu veřejného statku, nemohly zároveň být ve vlastnictví žalované, jako konkrétního vlastníka, a proto má soud za to, že z tohoto pohledu nemohlo jít o historický majetek obce dle § 2 zákona o přechodu majetku.

26. Navíc dle § 149 zákona č. 150/1948 je národním majetkem rovněž jakýkoliv veřejný statek, který slouží obecnému prospěchu. Jelikož se předmětné pozemky nacházely a nachází v lesním komplexu ve státním vlastnictví, je zřejmé, že neměly sloužit výhradně občanům obce, ale k obecnému prospěchu a nikoliv k plnění potřeb obce. Zároveň byly pozemky, co se týká evidence užívacích vztahů vedeny s názvem uživatele CS státní komunikace, což opět nasvědčuje tomu, že se nejednalo o majetek obce.

27. S ohledem na výše uvedené tak soud uzavírá, že žalovaná nesplnila podmínky stanovené § 1 ani § 2 zákona o přechodu majetku a je proto zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí v rozporu se skutečným stavem, neboť k přechodu vlastnických práv ze státu na žalovanou nikdy nedošlo pro nesplnění potřebných podmínek.

28. Nakonec se soud zabýval námitkou vydržení předmětných pozemků. Protože k vydržení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.).

29. Vydržení vlastnického práva je jeho nabytí v důsledku kvalifikované držby věci vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Účelem vydržení je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním a umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá (vykonává faktické panství nad věcí, nakládá s věcí jako s vlastní) v dobré víře, že je jejím vlastníkem, přičemž tato dobrá víra je podle platné úpravy dána„ se zřetelem ke všem okolnostem věci“; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva.

30. Soud má především za to, že žalovaná nenaplnila podmínku faktického nakládání s věcí, jako vlastní respektive žalovaná tuto skutečnost nijak neprokázala. Pouhé tvrzení, že předmětné pozemky využívají po celou dobu občané žalované obce pro spojení s přilehlými obcemi, nepostačí k naplnění faktického panství nad věcí. Držba způsobilá k vydržení těchto pozemků by se musela opírat o faktické chování odpovídající některé složce obsahu vlastnického práva jako práva soukromého. K vydržení takového pozemku obcí by například musel tento pozemek sloužit k přístupu k dalším pozemkům žalované a musel by být také za tímto účelem využíván přímo obcí, nikoliv občany obce (viz též rozsudek Nejvyššího soud ze dne 31. 7. 2019, č.j. 22 Cdo 612/2019). Žalovaná se chopila držby pozemků s odkazem na § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku, nicméně si musela být vědoma toho, že nesplňuje všechny zákonem stanovené podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce. Nemohla tak být po dobu trvání vydržecí doby v dobré víře, že jí pozemky patří (viz též ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 15. 5. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4759/2016). Soud tak uzavírá, že žalovaná nenaplnila ani jednu z podmínek a k vydržení předmětných pozemků nemohlo dojít.

31. S ohledem na vše výše uvedené soud žalobě zcela vyhověl a určil vlastníkem předmětných pozemků Českou republiku.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 100 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 5 100 Kč představující 300 Kč za každý ze sedmnácti úkonů (včetně přípravy a účasti na mediaci) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za úkon sdělení k výzvě soudu, neboť nejde o písemné podání ve věci samé, a za úkon návrh na doplnění skutkových tvrzení a důkazů ze dne 28. 1. 2021, neboť toto další doplnění mohlo být učiněno zároveň s doplněním ze dne 14. 12. 2020.