14 C 44/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 54 668,60 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 276,02 Kč zastavuje.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 29 212,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54 392,58 Kč od 21. 6. 2021 do 3. 8. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 212,58 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 180 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 54 668,60 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 20. 11. 2021, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Před sjednáním smlouvy původní věřitelka provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, BRKI), přičemž jí nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Žalovaný před podpisem smlouvy potvrdil, že je schopen poskytnuté prostředky splatit. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel na bankovní účet finanční prostředky ve výši 40 700 Kč, které se zavázal uhradit do 20. 6. 2021, a to společně s úroky. Žalovaný z dlužné částky uhradil pouze 15 520 Kč. Žalobkyně proto po žalovaném požadovala zaplacení dlužné částky ve výši 54 668,60 Kč včetně úroků z prodlení od 21. 6. 2021 do zaplacení.

2. Žalobce následně podáním ze dne 25. 8. 2022 vzal žalobu částečně zpět co do částky 276,02 Kč. Dle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a to ještě před jednáním ve věci samé, soud řízení v souladu s § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. v požadovaném rozsahu zastavil, jak plyne z výroku I. tohoto rozsudku.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], byla dne 20. 11. 2020 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 80 000 Kč, ze kterého žalovaný čerpal částku 40 700 Kč, a který se zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 10,5 % měsíčně. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách ve výši 11 % z nesplacené částky. Tato smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, a to tak že žalovaný se zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, následně zvolil parametry požadované smlouvy, předloží požadované osobní údaje a dokumentaci a potvrdí podání žádosti, čímž požádal o spotřebitelský úvěr. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dle doloženého potvrzení o platbě původní věřitelka zaslala částku 40 700 Kč ve dvou platbách na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Dle platebních informací žalovaný ke dni 20. 6. 2021 dluží celkem 54 668 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 7. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 29. 7. 2021, odeslanou téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 54 392,58 Kč do tří dnů.

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 20. 11. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému na jím určený bankovní účet peněžní prostředky ve výši 40 700 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s § 1879 o. z. postoupena na stávající žalobkyni, která je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

11. Smlouva byla sjednána za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561, § 562 odst. 1 o. z. a § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, podle kterého k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 téhož zákona. U žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis), což je pro uzavření spotřebitelské smlouvy postačující (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).

12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, a proto před poskytnutím spotřebitelského úvěru bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Pokud by tak neučinila, smlouva by byla absolutně neplatná. Soud pro úplnost uvádí, že ačkoliv z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, se zřetelem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele.

13. Z tohoto důvodu bylo povinností původní věřitelky před poskytnutím úvěru s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a dále základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

14. Žalobkyně v rámci žaloby a jejího doplnění k výzvě soudu stručně vyložila, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, tedy, že byla provedena lustrace ve shora jmenovaných veřejně dostupných databázích. K tomu však nedoložila žádné výstupy z těchto registrů a ani nespecifikovala, jaké skutečnosti z těchto databází byly zjištěny a jaké závěry na jejich základě byly učiněny. Z vyjádření žalobkyně vedle toho jakkoliv neplyne, že by původní věřitelka zjišťovala konkrétní výši příjmů a výdajů žalovaného, resp. jeho stávající dluhové zatížení. Žalobkyně nepodložila jedinou listinou, ze které by bylo možné ověřit si jednak, že úvěruschopnost žalovaného byla vůbec zkoumána a jednak že žalovaným uvedené údaje o jeho majetkových poměrech (byly-li vůbec vyžádány) jsou správné a celistvé. Ani prohlášení klienta, že je schopen poskytnutou zápůjčku splatit, není z hlediska požadavků zákona č. 257/2016 Sb. dostačující. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o jeho schopnosti úvěr splatit.

15. Z uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti prokázat, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného a na základě tohoto zkoumání dospěla k závěru, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet poskytnuté peněžní prostředky, včetně případně sjednaných úroků a poplatků. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro shora uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Předmětnou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, na kterou po odečtení plateb zbývá uhradit 25 180 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Požadavek na zaplacení částky 29 212,58 Kč, je z téhož důvodu naopak nedůvodný.

16. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě i co do požadavku žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Zatímco žalobkyně požadovala zaplacení úroků z prodlení od 6. 9. 2017, tedy od prvního dne prodlení odvozeného z absolutně neplatné smlouvy, soud shledal tento nárok oprávněný až od 9. 2. 2021. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, v níž byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 3 dnů, a kterou žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 29. 7. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, tj. dne 3. 8. 2021, pročež prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení nastalo dne 4. 8. 2021. Soud přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení v požadované výši 8,25 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jejich zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalovaného.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Ve věci byl úspěšnější žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.