14 C 44/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 36 654,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 395,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 395,55 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 31 067,42 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 14 265,64 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 265,64 Kč od 18. 3. 2022 do 21. 8. 2023 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 870,09 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 36 654,55 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 12. 4. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 16 259 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení; přičemž celkovou částku 36 259 Kč se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela zejména z informací, které si sama aktivně zjišťovala a ověřovala, zejména nahlédla do insolvenčního rejstříku, dále vycházela z bankovních i nebankovních registrů, ostatních registrů a databází, kontrolovala příjmy a výdaje žalované. Dále žalobkyně poukázala na to, že žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč, tedy úvěr s nízkou nominální hodnotou, a u těchto typů úvěru lze očekávat nižší rozsah zkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně také odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021, a zdůraznila, že se jedná o právně a skutkově obdobnou věc, tedy krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly doloženy výplatní pásky a byl doložen a ověřen zdroj příjmu žalovaného. Konkrétně pak co se příjmu týče právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z historických informací o žalované a skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalované z hlediska demografických dat a behaviorálních dat, žalovaná taktéž předložila pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky. Co se pak týká výdajů zde právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala výdaje sdělené a doložené žalovanou v konfrontaci s právními instituty státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Konkrétně předchůdkyně žalobkyně vycházela z částky výdajů sdělené žalovanou ve výši 3 500 Kč, která byla doložena a ověřena, k této částce byla připočtena částka životního minima a následně byla vzniklá částka navýšena dle ekonomického modelu předchůdkyně žalobkyně. Veškeré údaje sdělené žalovanou jsou uvedeny v Zákaznické kartě, kde žalovaná stvrdila svým podpisem pravdivost a úplnost těchto údajů. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkem žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 12 604,45 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 14 265,64 Kč na jistině a 9 388,91 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem. Poté žalovaná žalobkyni uhradila 1 000 Kč. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 265,64 Kč, poplatků ve výši 8 388,91 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 808,42 Kč (ke dni 1. 2. 2022), sankčních poplatků ve výši 4 000 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 265,64 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 14 265,64 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 12. 4. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce – „, Anonymizováno, “ číslo smlouvy , Anonymizováno, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, která byla žalované vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Tuto částku se žalovaná zavázala společně s poplatkem za zápůjčku ve výši 16 259 Kč, (celkem 36 259 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila i Standardní informace o spotřebitelském úvěru6. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne 12. 4. 2019. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána jako servírka s průměrným čistým měsíčním příjmem 12 134 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou na dobu neurčitou a dvěma výplatními páskami; žalovaná zde uvedla další příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč; celkové příjmy domácnosti tak měly činit 27 134 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí s rodiči, je svobodná, nevyživuje žádnou osobu. Žalovaná také uvedla, že nemá žádnou jinou zápůjčku a její odhadované měsíční výdaje byly vyčísleny částkou 3 500 Kč.

7. Pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 1. 2. 2022, v němž byla současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy.

8. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k okamžitému splacení dluhu. A konečně i předžalobní upomínkou ze dne 8. 8. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů. Předžalobní upomínka byla žalované odeslána dne 9. 8. 2023, což žalobkyně doložila potvrzením o podání.

9. Svědkyně , jméno FO, uvedla, že se společností Provident Finance spolupracovala pět nebo šest let. Jméno žalované jí něco říká, ale paní si nepamatuje. Obecně při poskytování půjček byla zkoumána úvěruschopnost žadatelů. Musela dodat příjmy za tři měsíce, občanský průkaz, neví, zda měla pracovní smlouvu. Posuzovali domácnost, příjmy, výdaje, co platí. Předložené dokumenty zaslala přes telefon , Anonymizováno, a ten zápůjčku obratem schválil. Už přesně neví, jak to tam bylo s výdaji. Žalovaná bydlela u rodičů a neví, jak se to přesně posuzovalo.

10. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala její právní předchůdkyně nahlédnutím do registrů a na základě žalovanou poskytnutých informací, historických údajů o žalované a statistických dat. Žalobkyně nedoložila, že by si její právní předchůdkyně od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovanou a ze statistických dat. Z výslechu svědkyně Kosevové sice plyne, že nějaké doklady žalovaná předložila, ale jaké konkrétně to byly a co bylo jejich obsahem se tímto důkazem zjistit nepodařilo. Předchůdkyně žalobkyně kalkulovala s příjmem žalované ve výši 12 134 Kč, tento příjem však nebyl nikterak doložen (výpisem z účtu, výplatní páskou) a dále zohlednila další příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč, které rovněž nebyly žádným dokumentem doloženy. Ani výdaje žalované (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze z informací od žalované a ze statistických údajů (životní minimum) za využití ekonomického modelu. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Dále soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týká žalobkyní zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021 tak toto dle názoru zdejšího soudu na daný případ zcela nepřiléhá, neboť Ústavní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že poskytovatelka zápůjček si od stěžovatelky před poskytnutím zápůjček vyžádala pracovní smlouvu i výplatní lístky, zdejší soud však k tomuto závěru nedospěl, zároveň stěžovatelka splátky úvěrů řádně hradila, narozdíl od projednávané věci, kde žalovaná splátky hradit přestala. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

23. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 20 000 Kč žalovaná uhradila celkem 13 604,45 Kč, soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 6 395,55 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od doručení této výzvy. Odeslání výzvy dne 9. 8. 2023 žalobkyně prokázala potvrzením o podání. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 14. 8. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta sedmi dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 21. 8. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 8. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala ve výši 11,75 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 22. 8. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.

24. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve zbývající výši 7 870,09 Kč byla již uhrazena, na poplatky ve výši 8 388,91 Kč, smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč, sankční poplatky ve výši 4 000 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 265,64 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 22. 8. 2023, a to pouze s částkou 6 395,55 Kč, tudíž na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 808,42 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 265,64 Kč od 18. 3. 2022 do 21. 8. 2023 a na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 870,09 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.