14 C 44/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 218,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 439,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 439,80 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 778,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 218,20 Kč od 20. 2. 2024 do 9. 6. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 778,40 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 2 439,80 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 218,20 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 22. 8. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 19 460 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyně splácet v ujednaných splátkách. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, kde si žalovaný zvolil parametry úvěru, následně se zaregistroval a seznámil se s podmínkami smlouvy; po ověření jeho úvěruschopnosti odeslal návrh na uzavření smlouvy kliknutím na tlačítko „podpis“; původní věřitelka mu pak prostřednictvím klientského profilu a emailu sdělila souhlas s uzavřením smlouvy. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka požadovala doložení příjmu žalovaného, případně mohl žalovaný využít služeb Instantor či Kontomatik, které disponují licencí pro přístup k osobním bankovním údajům. Právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů sdělených žalovaným a dále provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI); sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Úvěruschopnost byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (těchto 10 % se přitom musí rovnat minimálně životnímu minimu). Žalovaný původní věřitelce poskytl výpis z bankovního účtu od společnosti Kontomatik. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál, když nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 17 020,20 Kč. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 218,20 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 218,20 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 22. 8. 2023 uzavřena smlouva spotřebitelském úvěru číslo: (, Anonymizováno, ), na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení bezúčelový, nezajištěný s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr) na dobu neurčitou s úvěrovým limitem 16 220 Kč s tím, že finanční částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet číslo , č. účtu, . Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 457,50 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 19. dni v měsíci. Žalovaný byl povinen uhradit dle své volby alespoň minimální platbu nebo dlužnou částku (minimální platba se rovná 10 % jistiny plus veškeré úroky a penále přirostlé během doby čerpání úvěru, nejméně však 500 Kč, pokud 500 Kč přesáhne celkovou dlužnou částku, bude žalovaný hradit pouze dlužnou částku). Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Součástí smlouvy bylo čestné prohlášení žalovaného, kde je uvedeno, že žalovaný je svobodný, není na něm závislá žádná další osoba a jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 32 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že měsíční výdaje domácnosti žalovaného činí 4 000 Kč a že žalovaný nesplácí jiné úvěry. Žalovaný čestně prohlásil, že veškeré údaje uvedl správně a nezamlčel žádné podstatné údaje. Přílohu A smlouvy tvořily Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o spotřebitelském úvěru (revolvingový úvěr) uzavřené se společností , právnická osoba, ., přílohu B smlouvy představovaly STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU. Žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalovaného.

4. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného od společnosti Kontomatik za období od 28. 2. 2023 do 22. 8. 2023 soud zjistil, že žalovanému na účet počínaje měsícem červen 2023 (mzda za 5/2023) docházela pravidelně mzda od společnosti , právnická osoba, . Z pravidelných výdajů byly zjištěny toliko pravidelné měsíční platby za internet a televizi v částce 697 Kč a platby společnosti Netflix.com v částce 319 Kč. Dále bylo zjištěno nemalé množství odchozích úhrad společnostem tipsport.cz a sazka.cz s označením „gambling“.

5. Dle doložených potvrzení o provedených platbách byla z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného číslo , č. účtu, zaslána dne 22. 8. 2023 částka 16 220 Kč, dne 20. 9. 2023 částka 1 600 Kč a dne 19. 10. 2023 částka 1 640 Kč.

6. Emailovou zprávou ze dne 19. 2. 2024 bylo žalovanému oznámeno, že úvěr byl zesplatněn a žalovaný byl vyzván k naléhavému zaplacení dlužné částky.

7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost , právnická osoba, . a na základě další smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla poté tato pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 6. 2025, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.

8. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 2. 6. 2025, k níž žalobkyně doložila podací lístek z téhož dne.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, když sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále žalobkyně doložila výpis z bankovního účtu žalovaného od společnosti Kontomatik, z doloženého výpisu jsou však patrné toliko pravidelné příjmy žalovaného, pravidelné výdaje žalovaného (s výjimkou plateb za internet a televizi a plateb společnosti Netflix.com) nejsou patrné. Zejména nejsou zřejmé výdaje žalovaného související s bydlením. Předchůdkyně žalobkyně především ani neprověřovala, zda žalovaný bydlí např. v nájmu, ve vlastní nemovitosti či třeba u rodičů, a žádným způsobem jeho výdaje na bydlení nezjišťovala. Přitom právě výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Tyto výdaje byly snadno zjistitelné v případě nájemního bydlení např. z nájemní smlouvy, jinak např. z dokladů SIPO. Rovněž v situaci, kdy sám žalovaný uváděl své měsíční výdaje ve výši pouze 4 000 Kč a nemalá část jeho výdajů odcházela na účty sázkových společností, měla předchůdkyně žalobkyně tím spíše jeho výdaje (včetně případných výdajů žalovaného na jiné závazky) důkladně prověřit. Pokud žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI), k tomu pak žalobkyně nedoložila žádné výstupy. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. A s ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 19 460 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

20. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 17 020,20 Kč, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení neuhrazené části jistiny ve výši 2 439,80 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 2. 6. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 5. 6. 2025. Jelikož dle výzvy byl žalovaný povinen provést úhradu do tří dnů (do 9. 6. 2025), tak ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 6. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 20. 2. 2024, tj. ve výši 14,75 % ročně, soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně.

21. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 13 778,40 Kč byla již uhrazena, a co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 10. 6. 2025, a to pouze s částkou 2 439,80 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 218,20 Kč od 20. 2. 2024 do 9. 6. 2025, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 778,40 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 2 439,80 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.