14 C 48/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 t. č. neznámého pobytu, naposledy Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený opatrovníkem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 advokátkou sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 212,17 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 19 184,38 Kč s úrokem ve výši 27,6 % ročně z částky 16 712,17 Kč od 15. 2. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 712,17 Kč od 15. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení spočívající v odměně ustanoveného opatrovníka, a to ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 17 212,17 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 9. 1. 2015 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému umožnila prostřednictvím kreditní karty čerpat finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 40 000 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpanou část úvěru splácet společně s úrokem ve výši 27,60 % ročně, a to minimální splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků. Dále byl žalovaný povinen hradit poplatky a náklady spojené s vymáháním a s užíváním kreditní karty dle ceníku, to vše měsíčně k datu splatnosti povinné minimální splátky. Smlouva byla uzavřena elektronicky přes Mobilní Elektronický klíč, který si žalovaný sjednal, když již dříve (15. 10. 2014) si zřídil u předchůdkyně žalobkyně Přímé bankovnictví. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Dále byly kontrolovány bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Žalovaný však svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalovaný na předmětný úvěr splatil částku 38 045,89 Kč, přičemž celkem vyčerpal 57 230,27 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 16 712,17 Kč požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení dlužných poplatků ve výši 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 1. 10. 2019 do 14. 2. 2020 ve výši 1 972,21 Kč, úroku ve výši 27,60 % ročně z dlužné jistiny od 15. 2. 2020 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny za období od 15. 2. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím svého opatrovníka tak, že nárok žalobkyně v celém rozsahu neuznal, když zpochybnil uzavření smlouvy o vydání kreditní karty mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně. Opatrovník žalovaného uvedl, že napadá pravost uvedené smlouvy a pravost podpisu žalovaného na této listině. Dále opatrovník žalovaného poukázal na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy a smlouva o úvěru (pokud vůbec byla uzavřena) je neplatná.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že na základě smlouvy o vydání kreditní karty č. , hodnota, , která byla uzavřena elektronicky dne 9. 1. 2015 prostřednictvím služby Přímého bankovnictví přes Mobilní Elektronický klíč žalovaného, se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě v celkové výši 40 000 Kč na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 27,60 %. Žalovaný byl oprávněn úvěr čerpat jednorázově nebo postupně a to i opakovaně do celkové výše úvěru. Žalovaný se zavázal žalobkyni splácet povinnou minimální splátku ve výši 3,5 % z čerpaných prostředků a splatné úroky; současně byl žalovaný povinen platit poplatky a náklady spojené s vymáháním a užíváním kreditní karty dle ceníku. Provedení splátek probíhalo inkasem z běžného účtu žalovaného, přičemž žalovaný byl povinen zajistit si na něm dostatek prostředků. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné rovněž Všeobecné obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet, Všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, . a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. V článku XVI. 2, d) obchodních podmínek pro vydávání a používání kreditních karet bylo sjednáno oprávnění předchůdkyně žalobkyně prohlásit veškeré pohledávky za držitelem karty za okamžitě splatné. Čerpání úvěru bylo doloženo Souhrnným výpisem z účtu Kreditní karty žalovaného, z něhož vyplývá, že žalovaný celkem vyčerpal částku 57 230,27 Kč (včetně úroků a poplatků), čistě na jistinu potom žalovaný vyčerpal celkem částku 32 335,34 Kč a uhradil celkem částku 38 045,89 Kč.

1. V žádosti o kreditní kartu žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 27 500 Kč, bydlí v pronájmu, je ženatý a bezdětný, měsíčně splácí na úvěry 2 000 Kč a na leasingy 13 500 Kč.

2. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalovaného, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy uvedené žalovaným ve výši 27 500 Kč měsíčně. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila porovnáním žalovanou deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním místa bydliště, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod o kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.) Celkový skóring žalovaného byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) nebo integrovaného score – kombinace behaviorálního score (je napočítáno na základě platební historie na stávajících úvěrových produktech v RBCZ), transakčního score (vychází z transakčního chování na běžných účtech klienta) a BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního black listu (IBL) (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelka porovnávala jeho příjem a výdaje, výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru.

3. Z doloženého mimořádného výpisu z účtu žalovaného plyne, že na účet žalovaného v období před uzavřením úvěrové smlouvy přišla mzda ve výši 27 588 Kč v listopadu 2014 a ve výši 28 586 Kč v prosinci 2014.

4. Dopisem ze dne 30. 9. 2019 prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh okamžitě splatným k 28. 9. 2019 a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky 19 184,38 Kč.

5. Dne 27. 2. 2020 byla mezi společností , právnická osoba, . a společností , Anonymizováno, uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, a to v souladu s rámcovou smlouvou o postupování pohledávek č. , datum, . Na základě této smlouvy byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 11. 3. 2020. K neprodlené úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 7. 4. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Předmětná smlouva o úvěru měla být právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. , právnická osoba, v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7: „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy elektronickým podpisem v souladu se shora citovaným § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce10. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum, kdy měla být smlouva uzavřena) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný ve smlouvě vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“12. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala zejména na základě informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a dále na základě údajů, které zjistila v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v evidenci Ministerstva vnitra. Co se týče příjmů žalovaného, jejich ověření ze strany právní předchůdkyně žalobkyně bylo doloženo výpisem z účtu žalovaného. Ovšem stran výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, dále z životního minima a z normativních nákladů na bydlení. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl měsíční splátky v celkové výši 15 500 Kč (úvěry, leasingy), není však zřejmé, zda a jak byla tato informace ověřena ani zda a jak byla zohledněna při schvalování úvěru. I pokud jde o částky životního minima a normativních nákladů na bydlení, soud uzavírá, že nelze považovat za naplnění požadavku odborné péče, pokud právní předchůdkyně vycházela pouze z těchto údajů bez jakékoliv snahy si reálné výdaje žalovaného vůbec zjistit a ověřit. Zmíněné instituty mohou do jisté míry sloužit jako pomocné údaje, ale jejich existence rozhodně nesmí vést k rezignaci poskytovatelů spotřebitelských úvěrů na ověřování výdajů žadatelů o úvěr. Soudu tak nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

15. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující: „(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka-spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

16. Předmětnou smlouvu je tudíž nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu ve výši 32 335,34 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

17. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr již uhradil celkem částku 38 045,89 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

18. Námitkami opatrovníka žalovaného, že podpis žalovaného na smlouvě o úvěru není jeho pravým podpisem se soud již nezabýval, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před jejím uzavřením, jak je odůvodněno výše.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. V průběhu řízení vznikly však náklady státu, a to v souvislosti s tím, že žalovanému bylo pro vedení tohoto řízení nutné ustanovit opatrovníka. Náhrada těchto nákladů byla v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. uložena v plné výši žalobkyni, neboť byla v řízení neúspěšná. Výše těchto nákladů bude stanovena následně samostatným usnesením.