14 C 56/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 3 677,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 904 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 904 Kč od 9. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 773,83 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 627,83 Kč od 1. 5. 2020 do 8. 6. 2020 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 723,83 Kč od 9. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 3 677,83 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Původní věřitelka poskytla žalované úvěr za účelem nákupu zboží ve výši 4 101 Kč, který se žalovaná zavázala splatit splátkami ve výši 382 Kč měsíčně. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 21,07 %. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, když uhradila jen 2 197 Kč, došlo k zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Ke dni podání žaloby vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 2 827,78 Kč, úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění úvěru ve výši 163,19 Kč, poplatků 600 Kč, smluvní pokuty sjednané ve výši 0,1 % denně požadované v částce 36,86 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 50 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 627,83 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalované byla prověřována na základě informací získaných od žalované při osobním pohovoru a následným ověřením získaných informací nahlédnutím do databází BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR, osobním pohovorem se zaměstnavatelem žalované, zohledněním pohybu na bankovním účtu žalované v relevantním časovém období a reflektováním státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovanou a zprostředkovatelem úvěru, [anonymizováno] [právnická osoba], byla dne [datum] (původní věřitelkou podepsáno dne [datum]) uzavřena smlouva [číslo] o účelovém úvěru na nákup zboží (drobné elektro) v hodnotě 4 101 Kč a dále o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 25 000 Kč. Finanční prostředky určené na nákup zboží se žalovaná zavázala splatit ve 12 měsíčních splátkách po 382 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem [datum]. Ve smlouvě byl dále sjednán poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky ve výši 100 Kč, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku 600 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za prodlení s úhradou splátky.

4. Z výpisu čerpání úvěru plyne, že žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně celkem 2 197 Kč. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně informovala žalovanou, že v důsledku jejího prodlení se splacením splátek odstoupila od úvěrové smlouvy ke dni [datum] a současně ji vyzvala k úhradě dlužné částky 3 628 Kč do [datum].

5. Smlouvou ze dne [datum] postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou na stávající žalobkyni, což původní věřitelka oznámila žalované dopisem ze dne [datum]. Dopisem z téhož dne žalobkyně jednak informovala žalovanou o postoupení pohledávky a jednak ji vyzvala k úhradě dlužné částky 3 627,83 Kč do 5 dnů od doručení tohoto dopisu. Tato předžalobní výzva byla žalované odeslána dne [datum].

6. Žalobkyně v žádosti o úvěr uvedla, že je invalidní důchodkyně, bydlí ve vlastním domě/bytě, má jednu vyživovací povinnost, její čistý příjem činí 6 043 Kč a dosahuje dalšího příjmu 8 800 Kč. Za bydlení vynakládá 2 500 Kč a má další závazky ve výši 700 Kč měsíčně. Žalobkyně dále předložila výpis z registru NRKI, SOLUS a BRKI, v němž žalovaná neměla žádný záznam.

7. Dle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud má na základě žalobkyní předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně podepsala s žalovanou smlouvu o vázaném spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 4 101 Kč za účelem nákupu spotřebního zboží. Jelikož žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, soud se musel předně zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Povinnost posuzovat úvěruschopnost dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti zákona o spotřebitelském úvěru a poskytovatel se jí nemůže zprostit ani tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. Pokud poskytovatel úvěru této své povinnosti nedostojí, smlouva je absolutně neplatná. Soud poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele.

15. Zákonný požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ spotřebitelem sdělených údajů o jeho majetkových poměrech, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení úplnosti a věrohodnosti takto shromážděných podkladů. Poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet jen z údajů uvedených zákazníkem, ale je třeba, aby tyto informace byly podloženy i příslušnými podklady. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Poskytovatel úvěru má proto jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Při posuzování tzv. bonity klienta je nutno vycházet z individualizovaných údajů žadatele o úvěr, které reflektují jeho reálné příjmy a pravidelné výdaje (zejména náklady na bydlení, stravu, dopravu), vedle toho je nutné zjistit faktické dluhové zatížení žadatele z již existujících závazků a je namístě brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje. Je třeba současně trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Jinak nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly vůbec prověřeny. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Žalobkyně doložila, že ve vybraných externích databázích nenalezla u žalované žádný záznam. Co se však týče konkrétních majetkových poměrů žalované, ohledně příjmů a výdajů (zejména stran stávajícího dluhového zatížení žalované) nepředložila žádné důkazy, z čehož lze dovodit, že v tomto směru vycházela jen z tvrzení žalované uvedené v žádosti o úvěr. Žalobkyně nedoložila, že její právní předchůdkyně telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalované ke zjištění jejího příjmu, a to za situace, kdy žalovaná uvedla, že je invalidní důchodkyní a nedoložila ani, že kontrolovala dostupné pohyby na bankovním účtu žalované, když právě z tohoto zdroje by bylo možné získat relevantní informace o majetkových poměrech žalované. Ze shora uvedeného vyplývá, že takový přístup nemůže požívat právní ochrany, a proto nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně v zákonných intencích řádně neposoudila schopnost žalované úvěr splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalované ověřením předložených listin.

17. V důsledku uvedeného je smlouva o úvěru absolutně neplatná, jelikož odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které jí poskytla a o které se tak žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. Soud poukazuje, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 nebo ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 320/2011). Žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 4 101 Kč, přičemž žalovaná z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradila 2 197 Kč a zbývá jí uhradit (vydat) 1 904 Kč.

18. Pokud jde o úroky z prodlení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Soud vázal prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, kterou jí žalobkyně odeslala dne [datum]. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované tato výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, tj. 1. 6. 2020. Žalovaná byla touto upomínkou vyzvána k vydání peněz do 5 dnů od doručení výzvy, a jelikož tak ve stanovené lhůtě neučinila, od 9. 6. 2020 se ocitla v prodlení.

19. Soud naopak jako nedůvodnou žalobu zamítl co do zbývající požadované částky 1 773,83 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 627,83 Kč od 1. 5. 2020 do 8. 6. 2020 a dále z částky 1 723,83 Kč od 9. 6. 2020 do zaplacení.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož je poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované obdobný, soud o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.