14 C 60/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 200 819,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 119 219 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaná povinna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 2 500 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 82 613,16 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 200 819,81 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 444,86 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , tituly za jménem Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 200 819,81 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 8. 2. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím , Anonymizováno, , webového rozhraní žalobkyně, jež je obdobou internetového bankovnictví, využívaného bankami. Na základě této smlouvy žalobkyně umožnila žalované čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 200 000 Kč, a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a případnými poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 25. 5. 2025. Celkem žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 233 399 Kč a uhradila částku 114 180 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 199 589,81 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč, smluvních pokut ve výši 500 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 10. 7. 2025 do 25. 7. 2025 ve výši 1 012,35 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 200 819,81 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že žalobkyně vypočetla maximální limit měsíční splátky (MLS) žalované dle své metodiky. Žalobkyně přitom zohlednila příjmy a výdaje žalované včetně výdajů na stávající závazky. Při ověřování příjmové stránky vycházela žalobkyně z výplatního dokladu za leden 2022, z něhož, je patrné, že žalovaná pobírá důchod ve výši 16 403 Kč. Dne 2. 10. 2024 požádala žalovaná o zvýšení úvěrového rámce; před tím byla úvěruschopnost žalované opět zkoumána. Žalobkyně přitom opět ověřila příjem žalované, a to potvrzením o platbě, z něhož je patrný důchod žalované v té době ve výši 20 104 Kč měsíčně. Před navýšením úvěrového rámce tak při výpočtu MLS žalované žalobkyně zohlednila započítaný příjem žalované ve výši 20 104 Kč, životní minimum žalované ve výši 4 470 Kč, součet splátek stávajících úvěrů ve výši 7 309 Kč, buffer MLSu žalované ve výši 100 Kč, a výši splátky schvalovaného úvěru ve výši 3 820 Kč. A při výpočtu MLS domácnosti žalované žalobkyně zohlednila započítaný příjem žalované ve výši 21 000 Kč, započítaný příjem ostatních členů domácnosti ve výši 65 000 Kč, měsíční výdaje na úvěry uvedené v žádosti ve výši 16 000 Kč, měsíční výdaje na bydlení uvedené v žádosti ve výši 8 000 Kč a výši splátky schvalovaného úvěru ve výši 3 820 Kč. Žalobkyně rovněž před uzavřením smlouvy o úvěru i před navýšením úvěrového rámce provedla lustrace v registrech NRKI, SOLUS, CEE a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že žalovaná úvěr po dobu téměř tří let řádně splácela.Žalovaná uvedla, že nároky žalobkyně jsou založeny na neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěru porušila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované; zároveň je smlouva neplatná proto, že během kontraktačního procesu prostředky elektronické komunikace na dálku nebyly naplněny požadavky daného právního jednání. Žalovaná tak navrhovala, aby jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni pouze bezdůvodné obohacení představující nedoplatek na jistině ve výši 119 219 Kč. Vzhledem ke své finanční situaci si žalovaná nemůže dovolit tuto částku uhradit jednorázově a žádala proto o možnost splácet dluh v měsíčních splátkách po 2 500 Kč, když vyšší splátky hradit schopna není. Jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 21 100 Kč měsíčně, za energie, vodu, telefon a internet platí každý měsíc 5 504 Kč a dále jednou za tři měsíce platí 800 Kč za pojištění vozu a za léky 900 Kč. Žalovaná dále splácí jiné úvěry, a to měsíčně ve výši 1 000 Kč společnosti , právnická osoba, , 500 Kč společnosti Credit Portal, 3 100 Kč , právnická osoba, a 1 300 Kč Raiffeisenbance.Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 8. 2. 2022 smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním - revolvingový úvěr č.: , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 150 000 Kč s úrokovou sazbou 16,90 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 1,91 % z úvěrového rámce (tj. 2 865 Kč). Částka ve výši prvního čerpání (150 000 Kč) měla být poukázána na účet žalované číslo: , č. účtu, . Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, . s kódem IHTK121, Příloha č. , hodnota, , Informace o pojištění, Informační dokument o pojistném produktu a pojistné podmínky uvedené v Rámcové pojistné smlouvě s kódem č. HCCPI 1/2016. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaná o úvěr požádala na webových stránkách žalobkyně, po vyplnění registračního formuláře a po řádné registraci byla elektronicky uzavřena smlouva, kdy žalovaná ji podepsala SMS kódem 7202050489, který jí byl zaslán na jí uvedené telefonní číslo , tel. číslo, . Ve smlouvě bylo ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady na vymáhání (náklady spojené s upomínáním) a dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně dále doložila i kopii občanského průkazu žalované.Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je důchodkyní s čistým hlavním měsíčním příjmem ve výši 16 400 Kč a s čistým vedlejším měsíčním příjmem ve výši 3 000 Kč, bydlí u rodičů, je vdaná, bezdětná a příjem ostatních členů domácnosti činí 21 000 Kč měsíčně.Ze znaleckého posudku č. , č. účtu, zhotoveného , právnická osoba, dne , datum, , který doložila žalobkyně, vyplývá, že vedení elektronické evidence žalobkyně dokládající zřizování a čerpání služeb žalobkyně je důvěryhodné.Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalovaná je vdaná a bezdětná. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je důchodkyní s měsíčním příjmem ve výši 16 400 Kč, příjem ostatních členů domácnosti žalované činí 21 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti uvedla žalovaná v žádosti o úvěr ve výši 6 000 Kč. Lustrace žalované v příslušných registrech ke dni 8. 2. 2022 byly negativní (nebylo proti ní vedeno insolvenční ani exekuční řízení, u výsledků z ostatních registrů je uvedeno OK, u MVCR ověřeno).Dle listiny označené jako Ověření bonity MLS je patrné, že žalobkyně v rámci výpočtů maximálního limitu splátky (MLS) žalované a domácnosti žalované zjišťovala z veřejných i soukromých zdrojů následující statistické údaje a částky: životní minimum žalované i členů její domácnosti, minimální uvěřitelné výdaje domácnosti (tj. statistický údaj), náklady na bydlení dle údajů ČSÚ, náklady na placení dalších závazků dle údajů v NRKI. Tyto údaje pak žalobkyně porovnala s výdaji uvedenými žalovanou a vycházela z vyšší hodnoty. Konkrétně žalobkyně provedla výpočet MLS žalované tak, že zohlednila příjem žalované ve výši 19 400 Kč, životní minima dospělých členů domácnosti ve výši 3 550 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 1 000 Kč a výši splátky schváleného úvěru 2 865 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti zohlednila žalobkyně příjem žalované ve výši 19 400 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 21 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem ve výši 1 000 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 4 638 Kč (měsíční výdaje domácnosti sdělené žalovanou byly 6 000 Kč), životní minimum členů domácnosti ve výši 6 750 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 2 865 Kč.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru již měla jeden „existující“ revolvingový úvěr ze dne 29. 12. 2005 s úvěrovým rámcem 50 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že dne 26. 1. 2022 požádala o spotřební úvěr se 12 měsíčními splátkami po 4 146 Kč a dne 5. 2. 2022 požádala o osobní úvěr v celkové výši 50 000 Kč s 84 měsíčními splátkami.Z doloženého ústřižku složenky soud zjistil, že žalované byl dne 17. 1. 2022 vyplacen invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně za období 16. 1. 2022 do 15. 2. 2022 ve výši 16 403 Kč.Z Informace před změnou úvěrové smlouvy soud zjistil, že k datu 2. 10. 2024 mělo dojít ke změně výše úvěrového rámce na částku 200 000 Kč a ke změně výše minimální splátky na výši 3 820 Kč, a to v případě, že žalovaná podepíše dodatek k úvěrové smlouvě. Tento dodatek byla žalovanou elektronicky podepsán dne 2. 10. 2024.Z doloženého potvrzení o platbě bylo zjištěno, že dne 13. 9. 2024 došel na účet žalované č. , č. účtu, invalidní důchod ve výši 20 104 Kč.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu čerpala celkem 233 399 Kč a uhradila celkem 114 180 Kč. Z tohoto výpisu je též patrné, že výše úvěrového rámce byla navýšena na 200 000 Kč.Dopisem ze dne 25. 6. 2025, jehož odeslání následujícího dne žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 26. 6. 2025, jejíž odeslání dne 27. 6. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem.Z žalovanou předložené dohody o narovnání, uznání dluhu a dohody o splátkovém kalendáři, která však není datovaná ani podepsaná, vyplývá, že žalovaná má mít závazek vůči společnosti COOL CREDIT, s.r.o. v celkové výši 16 000 Kč. Z další dohody o narovnání, která rovněž není datovaná ani podepsaná vyplývá, že žalovaná má mít závazek ve výši 4 319 Kč vůči společnosti Credit Portal, a.s. Z části výpisu z účtu (výpis trvalých příkazů), kde však není patrné číslo účtu, o který se jedná, jsou zřejmé trvalé příkazy na platby elektřiny (1 400 Kč), plynu (3 000 Kč), poplatku České televizi (150 Kč), poplatku Českému rozhlasu (55 Kč) a kabelové televizi (310 Kč). Z výzvy k platbě ze dne 1. 3. 2026 je zřejmé, že žalovaná platí měsíčně za internet 289 Kč. Z oznámení ČSSZ ze dne 5. 12. 2025 je zřejmé, že výše důchodu žalované činí od 1. 1. 2026 částku 21 110 Kč měsíčně.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Smlouva přitom měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně uvedla a z doložených listiny vyplynulo, že příjem žalované byl před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyní ověřen jediným ústřižkem poštovní poukázky a před navýšením úvěrového limitu jediným potvrzením o platbě. Žalovanou uvedený příjem ostatních členů domácnosti ve výši 21 000 Kč, resp. 65 000 Kč však nebyl ověřen ničím. Z výdajů žalované žalobkyně ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení (v NRKI), ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje neověřovala vůbec a vycházela pouze z tvrzení žalované a ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Je tak zřejmé, že výdaje žalované nebyly řádně prověřeny (např. doložením výpisů z účtu, dokladů o platbách SIPO apod.), nebylo také nijak ověřeno, zda žalovaná skutečně bydlí u rodičů, jak v žádosti uváděla. Takový postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Vždy je nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být při posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy, resp. před navýšením úvěrového limitu, posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 233 399 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Žalovaná žalobkyni celkem uhradila částku 114 180 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 119 219 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná uvedla, že v jejích množnostech je splácet 2 500 Kč měsíčně, rozhodl soud o povinnosti žalované vrátit zbývající část poskytnuté jistiny v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 2 500 Kč. Soud přitom z rejstříku zdejšího soudu zjistil, že byl podán návrh na omezení svéprávnosti žalované a jmenování opatrovníka z důvodu psychiatrického onemocnění žalované, kdy v návrhu je mimo jiné uvedeno, že žalovaná má být závislá na hazardních hrách (internetové sázky), přičemž ke dni 28. 4. 2025 si dle navrhovatelky napůjčovala více než 500 000 Kč. Sama žalovaná doložila výši svého důchodu 21 110 Kč měsíčně Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení dojde ještě v době relativně přiměřené. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 občanského zákoníku), že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.Ve zbývající části (tedy ohledně části již uhrazené jistiny, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a úroků z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 218 219,60 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 119 219 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 55 % a z 45 % neúspěšná (z 45 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 10 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 033 Kč a dále z nákladů spojených s tím, že žalobkyně byla zastoupena advokátem. Advokát učinil 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé - žaloba, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, vyjádření k odporu ze dne 18. 12. 2025). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 200 819,81 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 9 140 Kč a celkem odměna činí 36 560 Kč. Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 450 Kč za každý z úkonů, celkem 1 800 Kč. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 54 448,60 Kč, z toho 10 % odpovídá částka 5 444,86 Kč.