14 C 64/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 50 298,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 38 432,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 432,85 Kč od 10. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 865,59 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45 466,47 Kč od 1. 11. 2020 do 9. 11. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 033,62 Kč od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 552 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 298,44 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne [datum], na základě které žalovaný čerpal ke dni [datum] peněžní prostředky v celkové výši 49 400,85 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet poskytnutý revolvingový úvěr evidovaný na podúčtu [číslo] (tzv. [anonymizována dvě slova]) měsíčními splátkami ve výši alespoň 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč a úvěr (tzv. [anonymizována dvě slova]) evidovaný na podúčtu [číslo] deseti měsíčními splátkami ve výši 628 Kč, přičemž žalobkyně byla oprávněna požadovat, aby splátky byly hrazeny souhrnnou platbou. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila a následně ke dni [datum] od smlouvy odstoupila. Žalobkyni tímto vzniklo právo na úhradu částky 50 298,44 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou 42 455,05 Kč, dlužnými úroky 4 831,97 Kč, pojistným 1 043,50 Kč, smluvní pokutou za prodlení ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení v kapitalizované výši 1 267,92 Kč a náhradou nákladů za odeslání upomínky ve výši 700 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě informací od žalovaného uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru, v němž žalovaný uvedl, že dosahuje příjmu 25 000 Kč, na bydlení vynakládá 8 000 Kč měsíčně a dále má ostatní finanční závazky ve výši 4 500 Kč. Žalobkyně dále vychází z tzv. minimálního disponibilního příjmu, který představuje částku k udržení základního životního standardu, aniž by se žadatel ocitl v hmotné nouzi. Příjem klienta je vždy ověřen bankou. Žalobkyně dále nahlédla do databáze SOLUS, kde žalovaný neměl žádný negativní záznam.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami sjednanými minimálně ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč měsíčně. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68 % ročně. Účastníci se dále dohodli na zařazení žalovaného do pojistného programu„ [anonymizována dvě slova]“ u pojistitele [právnická osoba], s pojistným ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Ve smlouvě byly současně sjednány specifické podmínky čerpání a splácení úvěru, a to za účelem nákupu zboží ve výši 5 999 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v celkem 10 splátkách po 599 Kč. Účastníci se dále dohodli na zařazení žalovaného do pojistného programu„ [anonymizována dvě slova]“ s pojistným ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru, pročež žalovanému vznikla povinnosti hradit splátky ve výši 628 Kč měsíčně. Ve smlouvě byl dále sjednán poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky 100 Kč, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za prodlení s úhradou splátky. Dle čl. 3 produktových podmínek pro revolvingové úvěry, které tvoří nedílnou součást smlouvy, žalobkyně měla právo od smlouvy odstoupit, a to v případě prodlení žalovaného se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce.

4. Jak plyne z výpisu čerpání úvěru, žalovaný do [datum] čerpal revolvingový úvěr postupně v celkové výši 49 400,85 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 10 968 Kč.

5. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 19 988 Kč. Dopisem ze dne [datum] jej informovala, že v důsledku jeho prodlení se splacením splátek odstoupila od úvěrové smlouvy ke dni [datum] a současně jej vyzvala k úhradě dlužné částky 50 299 Kč do [datum].

6. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou žalovanému dne [datum].

7. Dle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru proto bylo povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. Pokud poskytovatel úvěru této své povinnosti nedostojí, smlouva je absolutně neplatná. Soud poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele.

15. Při posuzování tzv. bonity klienta je nutno vycházet z individualizovaných údajů žadatele o úvěr, které reflektují jeho reálné příjmy a pravidelné výdaje (zejména náklady na bydlení, stravu, dopravu), vedle toho je nutné zjistit faktické dluhové zatížení žadatele z již existujících závazků a je namístě brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje. Zákonný požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ spotřebitelem sdělené výše příjmů a výdajů, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení úplnosti a věrohodnosti takto shromážděných podkladů. Poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet jen z údajů uvedených zákazníkem, ale je třeba, aby tyto informace byly podloženy i příslušnými podklady. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své příjmy i výdaje zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Poskytovatel úvěru má proto jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Je současně nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Jinak nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly vůbec prověřeny. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. S ohledem na zákonnou povinnost poskytovatele úvěru prokázat, že před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žadatele, kdy tuto povinnost nelze přenášet na soud, nebylo vyhověnu návrhu žalobkyně, aby soud vyžádal informace o prověřování žalovaného v registru SOLUS.

16. Ačkoliv žalobkyně vyložila, jakým způsobem posuzovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, tedy že vycházela z údajů tvrzených žalovaným v žádosti, jí zavedeného ukazatele minimálního disponibilního příjmu a že si příjem deklarovaný klientem ověřuje bankou, k těmto svým tvrzením nepředložila žádné důkazy a zůstala tak jen v rovině tvrzení, že dostatečně a s odbornou péčí posuzovala schopnost žalovaného úvěr řádně splatit. Přitom z výpisu z bankovního účtu by bylo možné získat relevantní informace o majetkových poměrech žalovaného.

17. Soud má za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalovanému peněžní prostředky v cellové výši 49 400,85 Kč, nicméně již v zákonných intencích řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, jelikož nezjišťovala příjmy a výdaje žalovaného ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. Soud poukazuje, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 nebo ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 320/2011). Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 49 400,85 Kč, přičemž žalovaný z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradil 10 968 Kč a zbývá mu uhradit (vydat) 38 432,85 Kč.

18. Pokud jde o úroky z prodlení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Soud vázal prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, odeslanou žalovanému dne [datum]. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému tato výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, tj. v pátek [datum]. Vzhledem k tomu, že v předžalobní výzvě nebylo jakkoliv z časového hlediska specifikováno, kdy má být plnění – bezdůvodné obohacení vydáno, soud s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. má za to, že jej žalovaný měl vydat dne [datum] a ode dne následujícího, tj. od 10. 11. 2020, byl pak v prodlení.

19. Soud jako nedůvodnou žalobu zamítl co do zbývající požadované částky 11 865,59 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45 466,47 Kč od 1. 11. 2020 do 9. 11. 2020 a z částky 7 033,62 Kč od 10. 11. 2020 do zaplacení.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Žalobkyně požadovala po žalovaném ke dni podání žaloby dne 24. 11. 2020 zaplacení 50 545,08 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 38 563,15 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 76 % a neúspěšná z 24 % Náklady řízení v posuzované věci představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 012 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna za zastupování účastníka advokátem dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 298,44 Kč sestávající z částky 3 140 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) a z částky 1 570 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Dohromady přiznal soud žalobkyni (včetně 21% DPH z odměny a náhrad advokátky) náhradu nákladů řízení ve výši 12 599,50 Kč. Žalobkyně má ovšem právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 52 % celkových nákladů, tedy 6 552 Kč.