14 C 69/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 52 076 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 487 Kč s úrokem z prodlení v částce 4 156,14 Kč, s úrokem v částce 808,14 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 28 663,01 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 28 663,01 Kč od 19. 12. 2020 do 8. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 074,01 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 26 589 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 589 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26 589 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 52 076 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 13. 5. 2019, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jí poskytnutých informací a dokladů. Žalovaná podpisem zákaznické karty stvrdila správnost všech jí uváděných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že ani případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, za což se žalovaná zavázala vedle jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 31 384 Kč, která představuje úrok ve výši 7 352 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za zpracování a doručení ve výši 13 460 Kč a náklady za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši 8 250 Kč, a to vše v 18 měsíčních splátkách po 3 411 Kč. Jelikož žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradila jen 3 411 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 28 663,01 Kč a na poplatku 23 412,99 Kč. Žalobkyně dále po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 808,14 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z částky 28 663,01 Kč za dobu od 14. 11. 2020 do 18. 12. 2020), kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 4 156,14 Kč (ve výši 10 % ročně z částky 28 663,01 Kč za dobu od 16. 7. 2019 do 18. 12. 2020) a dále úroků ve výši 29 % ročně a úroků z prodlení ve výši 10 % ročně, a to vždy z částky 28 663,01 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne 13. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 29 062 Kč, který představuje úrok ve výši 7 352 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 13 460 Kč a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 8 250 Kč a s doplňkovým pojištěním ve výši 2 322 Kč, splatit v pravidelných 18 měsíčních splátkách ve výši 3 411 Kč (poslední splátka činila 3 397 Kč). Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 10 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat uhrazení celé dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Podle čl. 18 je smlouva účinná až do uhrazení celkové dlužné částky.

4. Ze zákaznické karty klienta ze dne 13. 5. 2019 soud zjistil, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně sdělila, že je rozvedená, nemá žádnou vyživovací povinnost a žije v nájmu. Žalovaná je zaměstnaná s příjmem 9 875 Kč měsíčně a dalšími příjmy domácnosti ve výši 30 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žadatelky činily 10 000 Kč. Žalovaná uvedla, že nemá žádné závazky vůči poskytovatelům zápůjček. Dle zákaznické karty žalovaná předložila původní věřitelce výplatní pásky a pracovní smlouvu.

5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalované byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradila celkem 3 411 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalované byla tato skutečnost, včetně výzvy k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení tohoto dopisu, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 25. 1. 2021.

7. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 9. 11. 2021, odeslanou jí následujícího dne.

8. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne 13. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaná v den podpisu obdržela částku 30 000 Kč.

14. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neučiní-li tak, smlouva je absolutně neplatná. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Povinnost posuzovat úvěruschopnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti zákona o spotřebitelském úvěru a poskytovatel se jí nemůže zprostit ani tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový.

15. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti primárně z údajů, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení spotřebitele o tom, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé, bez současného požadavku na doložení podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně ještě třeba zmínit, že požadavek na posuzování tzv. bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své příjmy i výdaje zkreslují a často nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Uvedená povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

16. Žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokladů předložených žalovanou s tím, že zájemci o zápůjčku dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností její právní předchůdkyně nejenom žádat od žalované listiny potřebné pro řádné posouzení její způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Původní věřitelka se v posuzované věci patrně spokojila pouze s tvrzením o příjmech a odhadovaných výdajích žalované. Jelikož nelze mít za prokázané, že tyto údaje byly ze strany poskytovatele úvěru jakkoliv relevantně prověřeny, jedná se tak prakticky o pouhá, nikterak prokázaná, tvrzení.

17. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti prokázat, že s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované tak, aby mohla učinit závěr o tom, že jí po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovaná smlouva je proto absolutně neplatná. Žalobkyně má vůči žalované právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná měla žalobkyni, příp. její právní předchůdkyni, vrátit částku 30 000 Kč, přičemž z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradila 3 411 Kč a zbývá jí uhradit (vydat) částku 26 589 Kč. Soud rovněž poukazuje, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalované, a to i v případě, že žalovaná započtení poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ze dne 15. 9. 2009, nebo sp. zn. 23 Cdo 320/2011 ze dne 15. 1. 2013).

18. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 16. 7. 2019 (při zohlednění požadavku na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení), soud jí ovšem přiznal nárok na úrok z prodlení až od 9. 2. 2021. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla výzva k úhradě dlužné částky do deseti dnů od jeho doručení a které žalobkyně dle podacího lístku odeslala dne 25. 1. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 28. 1. 2021, pročež poslední den lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení nastal dne 8. 2. 2021 a žalovaná se dostala do prodlení následujícího dne. Soud přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení v požadované výši 8,25 % ročně, tedy v zákonné výši ke dni vzniku prodlení žalované.

19. Co do zbývající požadované částky 25 487 Kč, veškerých smluvních úroků, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 156,14 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 28 663,01 Kč od 19. 12. 2020 do 8. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 074,01 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 26 589 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud ji v této části zamítl, jak plyne z výroku I. tohoto rozhodnutí.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že v řízení byla zcela zjevně úspěšnější žalovaná (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství), které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.