14 C 74/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizováno 5 slov , IČO sídlem adresa žalované pro určení vlastnického práva k nemovitostem

I. Určuje se, že vlastníkem pozemku [parcelní číslo] – zahrady o výměře [anonymizováno] m² zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce], je žalobkyně.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem pozemku [parcelní číslo] – zahrady o výměře [anonymizováno] m² zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce]. Žalobkyně se na základě darovací smlouvy ze dne 6. 10. 1969 stala mimo jiné vlastnicí pozemku p. [číslo] v obci a k.ú. [obec], jehož součástí je dům [adresa] (dále jen„ pozemek s domem“). S tímto pozemkem přímo sousedí předmětný pozemek a jediný vstup na tento pozemek je právě z pozemku s domem žalobkyně. Dne 29. 12. 1930 bylo vydáno potvrzení, že předmětný pozemek (dříve p. [číslo]) byl [jméno] [příjmení] přidělen za účelem rozšíření dvorku domu [adresa] a v roce 1933 bylo vloženo vlastnické právo pro [jméno] [příjmení] podle rozhodnutí KS v Brně a rozhodnutí o přídělu Státního pozemkového úřadu. [jméno] [příjmení] následně ke dni 30. 7. 1930 prodala pozemek s domem manželům [příjmení], kteří dle usnesení č. [spisová značka] nadepsaného soudu nabyli také vlastnictví k pozemku p. [číslo] protože je tento pozemek sloučen s domem [adresa]. Právní předchůdci žalobkyně předmětný pozemek užívali od roku 1933 jako vlastnicky patřící k pozemku s domem, který byl v jejich vlastnictví a stejně tak činila od roku 1969 i žalobkyně. Žalobkyně má za to, že pozemek mimořádně vydržela, neboť zde existovaly již od 30. let minulého století jisté nejasnosti a nepřesnosti ohledně identifikace a označení předmětných nemovitostí a opakovaly se v 60. letech jak v rozhodnutí o dědictví po smrti [anonymizováno], tak v evidenci nemovitostí.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Žalovaný pozemek nabyl v průběhu tohoto řízení jako odúmrť po [jméno] [příjmení]. Nadepsaný soud usnesením [spisová značka] sice svolil, aby pozemek p. [číslo] byl připsán do vlastnictví manželů [příjmení], nicméně Státní pozemkový úřad odmítl zaknihovat parcelu přímo na manžele [příjmení], protože přidělované pozemky byly zaknihovány na původního přídělce. Následně pozemek zdědila [jméno] [příjmení], kdy na LV v rámci evidence nemovitostí byly nejdříve zapsány dům [adresa] na parc. č. st. [anonymizováno] a následně došlo k opravě na dům [adresa] na parc. č. st. [anonymizováno]. Také v darovací smlouvě byla chybně označena budova i pozemek a žalobkyně si ji sama upravila. Darovací smlouva je tak pro neurčitost neplatná. Pokud jde o vydržení, žalobkyně nebyla v dobré víře, chybí zde i právní důvod držby. Žalobkyně ani její právní předchůdci nepodnikli žádný krok k legalizaci svého vlastnictví.

3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav.

4. Dle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 20. 11. 2019 byla vlastníkem pozemku p. [číslo] [jméno] [příjmení], která dle úmrtního listu zemřela dne 16. 8. 1930 Kupní smlouvou ze dne 3. 7. 1930 prodala [jméno] [příjmení] manželům [jméno] a [jméno] [příjmení] chalupu [číslo] v [obec]. Usnesením nadepsaného soudu ze dne 2. 4. 1931 bylo svoleno, aby manželům [příjmení] byl do vlastnictví připsán pozemek p.č. kat. [číslo], který [jméno] [příjmení] obdržela v souladu s potvrzením [stát. instituce] ze dne 30. 12. 1930, dle kterého byl pozemek p. [číslo] přidělen [jméno] [příjmení] v přídělovém řízení v roce 1927 z velkostatku [obec] [obec]. Dle sdělení státního pozemkového úřadu nebylo možno zaknihovat p. [číslo] přímo na [příjmení], protože přidělované pozemky jsou zaknihovány zásadně na původní přídělce. Dle knihovní vložky [číslo] bylo pro pozemek p. [číslo] vloženo vlastnické právo pro [jméno] [příjmení] dne 22. 2. 1933 podle usn. KS civilního v [obec] ze dne 20. 1. 1933 a rozhodnutí o přídělu státního pozemkového úřadu ze dne 16. 11. 1932.

5. Dle sdělení KÚ a polního náčrtu ze dne 16. 9. 1964 byl v 60. letech minulého století původní pozemek p. [číslo] přečíslován na p. [číslo].

6. Dle knihovní vložky [anonymizováno] byl dne 14. 9. 1931 pozemek p. [číslo] s domem [číslo] přečíslován na p. [číslo] (viz též snímek mapy z pozemkového katastru). Dle náčrtu [číslo] ze dne 24. 4. 1963 stál dům [adresa] na p. [číslo] stejně tak dle polního náčrtu ze dne 16. 9. 1964, dle kterého byla p. [číslo] následně přečíslována na p. [číslo] sousední pozemek p. [číslo] přečíslován na p. [číslo]. Dle rozhodnutí státního notářství z 19. 4. 1968 č. [spisová značka] nabyla [jméno] [příjmení] dědictví po manželech [příjmení], a to p. [číslo] zvětšenou o p. [číslo] s domem [adresa] o výměře [výměra]. Podle tohoto rozhodnutí mělo být do KN zapsáno vlastnictví pro [jméno] [příjmení] k p. [číslo] s domem [adresa].

7. Darovací smlouvou ze dne 6. 10. 1969, registrovanou státním notářstvím dne 29. 10. 1969 darovala [jméno] [příjmení] žalobkyni (viz též výpis z evidence nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec]) pozemky st. pl. [číslo] (opraveno na [anonymizováno]) s domem [adresa] (opraveno na [anonymizováno]). Dle kopie darovací smlouvy reg. č. [anonymizováno] [číslo] nebyla v této darovací smlouvě provedena oprava p.č.

8. Žalobkyně vypověděla, že pozemek dostala od své babičky v roce 71 nebo tak nějak a zahradu p. [číslo] užívá minimálně od roku 75 s přesvědčením, že je zahrada její.

9. Dle usnesení nadepsaného soudu č.j. [číslo jednací] a výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] je vlastníkem pozemku p. [číslo] žalovaný.

10. Dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

11. Dle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Dle § 134 o.z. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

12. Podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“) uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 1091 občanského zákoníku k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

13. Soud nejprve zkoumal, zda je ve věci dán naléhavý právní zájem. V souladu s ustálenou judikaturou se přitom za naléhavý právní zájem považuje situace, kdy by bez toho, aby soud určil, zda tu právní vztah nebo právo je či není, bylo ohroženo právo žalobkyně nebo pokud by se bez tohoto určení stalo její právní postavení nejistým. Soud má za to, že situace, kdy na žalovaného byly převedeny pozemky, u nichž je pochybnost, zda nejsou ve vlastnictví žalobkyně, svědčí o tom, že zde naléhavý právní zájem je, neboť kdyby soud neurčil, že tu právo je, bylo by právo žalobkyně ohroženo. V případech, kdy v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník nemovitosti někdo, u něhož je důvodná pochybnost, že vlastníkem nemovitých věcí je ve skutečnosti jiná osoba, která se domáhá tohoto určení, je naplněna podmínka naléhavého právního zájmu. Bez požadovaného určení by vlastnické právo žalobkyně, o jehož existenci je přesvědčena, nemohlo být zapsáno do katastru nemovitostí, a tedy nebylo by možné dosáhnout souladu mezi stavem právním a faktickým. Žaloba je tak s ohledem na uvedené v souladu s ustanovením § 80 o.s.ř. přípustná.

14. Protože k vydržení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.).

15. Vydržení vlastnického práva je jeho nabytí v důsledku kvalifikované držby věci vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Účelem vydržení je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním a umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá (vykonává faktické panství nad věcí, nakládá s věcí jako s vlastní) v dobré víře, že je jejím vlastníkem, přičemž tato dobrá víra je podle této úpravy dána„ se zřetelem ke všem okolnostem věci“; uvedené podmínky musí být splněny současně. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby parcely, na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. [obec] víra se tedy posuzuje z objektivních společenských hledisek, nikoliv podle subjektivního přesvědčení držitele. Držitel je proto v dobré víře„ se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy, pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci drženého práva.“. S ohledem na provedené prokazování má soud za to, že veškeré zmatky ohledně pozemku s domem a vlastnictví na něj navazujícího pozemku, jež je předmětem tohoto řízení, vznikly především díky nesrovnalostem v katastru nemovitostí, kde již v 30. letech minulého století došlo k přečíslování pozemků. Manželé [příjmení] nejspíše věděli, že původní pozemek p. [číslo] zůstal zaknihován na [jméno] [příjmení], nicméně již babička žalobkyně [jméno] [příjmení], která pozemek zdědila s největší pravděpodobností byla v omylu, že i pozemek p. [číslo] je v jejím vlastnictví, a stejně tak i následně žalobkyně. Označení pozemků v katastru nemovitostí, které bylo následně opravováno, pozemky byly přečíslovány a to i v náčrtech, vedlo nejspíše i k chybě v rozhodnutí státního notářství z 19. 4. 1968 č. [spisová značka], na základě kterého nabyla vlastnické právo k pozemku [jméno] [příjmení]. Je zřejmé, že v darovací smlouvě, kterou byl pozemek převeden na žalobkyni, se opakovala chyba právě z rozhodnutí státního notářství, kde bylo nesprávně uvedeno pozemek st. pl. [číslo] s domem [adresa]. Tento údaj byl následně zapsán i do evidence nemovitosti, jak plyne z výpisu z evidence nemovitostí k [list vlastnictví] a až následně došlo k opravě v samotné evidenci nemovitostí. Je tedy zřejmé, že žalobkyně žila s ohledem na uvedené skutečnosti v domnění, že v rámci dědictví nabyla i předmětný pozemek a tento následně jako svůj užívala.

16. S tím souvisí i námitka žalovaného, že žalobkyni muselo být zřejmé, že užívá cizí pozemek i s ohledem na skutečnost, že již babičce žalobkyně muselo být zřejmé, že výměra užívaných ploch při zabrání zahrady par. [číslo] je téměř dvakrát větší než dle rozhodnutí státního notářství o dědictví po manželech [příjmení]. Výměra uvedená v rozhodnutí státního notářství činila [výměra], a pokud bychom sečetli výměru pozemku pod domem s výměrou předmětného pozemku v 60 letech, dostaneme výměru [výměra] (281 m pozemek s domem a 351 m předmětný pozemek) a výměra není až o tolik odlišná, aby tento rozdíl byl zjevný a právní předchůdkyně žalobkyně měla pochybnosti o užívaných pozemcích. Naopak rozhodnutí státního notářství spíše dává za pravdu žalobkyni, když zde bylo uvedeno, že [jméno] [příjmení] nabyla p. [číslo] zvětšenou o p. [číslo] o celkové výměře [výměra]. Samotná formulace„ zvětšenou o p. [číslo]“ pak opět přispívá k domněnce, že zahrada byla k domu připojena. Jak plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 ze dne 28. 1. 2015„ Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice.“.

17. S ohledem na vše výše uvedené soud tak uzavírá, že se zřetelem ke všem okolnostem, nemohla mít žalobkyně pochybnosti o existenci drženého práva, držela tak pozemek v dobré víře a držba byla proto oprávněná ve smyslu § 130 o.z. Žalobkyně tak splnila první podmínku k vydržení, přičemž druhou podmínkou je nepřetržitá držba po dobu deseti let. Držba pozemku žalobkyní nastala v roce 1969 a není tak pochyb, že žalobkyně pozemek nepřetržitě držela po dobu 10 let, když žaloba byla podána v roce 2020.

18. Pokud jde o odkaz žalovaného na právní úpravu držby dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s tím, že v případě neexistence titulu nelze pozemek vydržet, soud uvádí, že naopak zde je výslovně upraven institut mimořádného vydržení, dle kterého lze vydržet vlastnické právo i bez prokázání právního důvodu a postačí, aby se držiteli neprokázal nepoctivý úmysl. Z důvodové zprávy vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně„ zjevné lsti a podvodu“, z čehož implicitně vyplývá, že„ nepoctivý úmysl“ má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Pokud tedy přihlédneme ke skutečnosti, že žalobkyně má pozemky v držbě od roku 1969 a zde splnila dobu dvojnásobně dlouhou, tedy 20 let, a pozemek tak vydržela i podle § 1095 občanského zákoníku, když nepoctivý úmysl jí nebyl prokázán, ale naopak byla prokázána dobrá víra žalobkyně.

19. Soud na závěr uvádí, že pokud jde o náklady státu na opatrovníka žalovaného, soud žalovanému neuložil povinnost je hradit. Náklady ustanoveného opatrovníka nese ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. stát a jejich náhradu lze podle § 149 odst. 2 o. s. ř. uložit jen tehdy, zastupoval-li opatrovník ustanovený z řad advokátů (nebo ustanovený advokát) účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení (který měl ve věci úspěch). Účastník, jemuž byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, nebo jemuž byl ustanoven advokát, tyto náklady, i když neměl ve věci úspěch, neplatí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.. Ve věci byla zcela úspěšná žalobkyně, a měla by proto právo na náhradu nákladů řízení, nicméně se tohoto práva vzdala, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.