14 C 75/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 871 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 999 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 999 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 872 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 871 Kč od 25. 12. 2018 do 1. 6. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 872 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 298 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 871 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou se žalovaným uzavřela dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] Úvěruschopnost žalovaného byla prověřována prostřednictvím databáze SOLUS a z karty klienta, v níž byla zaznamenána výše příjmů žalovaného. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 11 710 Kč, které se zavázal vrátit nejpozději do 15. 8. 2018. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze 4 001 Kč Vedle dlužné jistiny ve výši 8 871 Kč se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z uvedené částky od 25. 12. 2018 do zaplacení 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] ve které byly vymezeny podmínky pro poskytnutí úvěru. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku. V rámcové smlouvě bylo dohodnuto, že na základě registrace provedené na internetových stránkách úvěrujícího může klient přistupovat do svého uživatelského účtu a požádat si o poskytnutí úvěru, a to převodem na jeho bankovní účet. Dle čl. 9 rámcové smlouvy, za dobu od poskytnutí peněžních prostředků do uplynutí lhůty pro jejich vrácení je klient povinen zaplatit úvěrujícímu úrok ve sjednané výši 1 Kč. Platba úroku z úvěru byla zahrnuta v platbě poplatku za poskytnutí úvěru. Poskytnuté peněžní prostředky byl klient povinen úvěrujícímu vrátit jednorázově na bankovní účet úvěrujícího.

4. Mezi účastníky byla rovněž dne [datum] sjednána jednotlivá smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na žalovaným uvedený bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 710 Kč, celkem tedy 11 710 Kč do 15. 8. 2018. V souvislosti s tím právní předchůdkyně žalobkyně vystavila pro žalovaného fakturu [číslo] na částku 11 710 Kč (úvěr 10 000 Kč, úroky z úvěry ve výši 2 280 Kč a sleva z provize ve výši 570 Kč) se splatností dne 15. 8. 2018. Žalovanému byl poskytnut Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

5. Dle výpisu z bankovního účtu zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne [datum] na jím určený účet finanční prostředky v dohodnuté výši 10 000 Kč.

6. Z listiny označené jako Profil uživatele vyplynulo, že žalovaný uhradil 4 001 Kč.

7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisy ze dne [datum], odeslanými téhož dne, byl žalovaný jednak informován o postoupení pohledávky a současně předžalobní výzvou vyzván k zaplacení dlužné částky 15 474 do tří dnů.

8. Žalobkyně předložila fotokopii občanského průkazu žalovaného a špatně čitelnou fotografii výplatní pásky žalovaného za (patrně) měsíc prosinec 2015, z něhož plyne, že v tomto období žalovaný dosáhl mzdy (patrně) 18 755 Kč. Z předložené karty klienta plyne, že žalovaný uvedl, že dosahuje příjmu 25 000 Kč a má výdaje 3 000 Kč. Žalobkyně rovněž předložila anglicky psaný výpis z databáze EUCB.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z., se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný obdržel na jím určený účet částku 10 000 Kč.

10. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neučiní-li tak, smlouva je absolutně neplatná. Soud poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele.

11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od klienta, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ spotřebitelem dodaných údajů, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Soud dále konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet jen z údajů uvedených zákazníkem, ale je třeba, aby tyto informace byly podložený i příslušnými podklady. Jinými slovy, prosté spoléhání se na prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, bez požadavku poskytovatele úvěru na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

12. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně předložila výplatní pásku patrně z prosince 2015, tedy z doby dva a půl roky před sjednáním úvěrové smlouvy. Takto doložený příjem je však zhruba o 6 500 Kč nižší než žalovaným tvrzený příjem v zákaznické kartě. Už jen tato skutečnost měla v právní předchůdkyni žalobkyně vzbudit pochybnosti o správnosti žalovaným tvrzených údajů. Z ničeho nevyplynulo, že by poskytovatel úvěru tyto pochybnosti čímkoliv odstranil, např. požadavkem na předložení výplatních pásek i za další období nežli jeden měsíc. Co se týče výdajů (zejména nákladů na bydlení, stravu, dopravu, splácení dosavadních závazků), žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně jakkoliv prověřovány. Za této situace nelze než učinit závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostála své povinnosti řádně posoudit majetkové poměry, zejména pak výdajovou stránku žalovaného. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

13. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto je třeba předloženou smlouvu o úvěru považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s veřejným pořádkem. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, přičemž z titulu předmětné, absolutně neplatné, smlouvy uhradil (vydal) 4 001 Kč, pročež mu z titulu bezdůvodného obohacení zbývá uhradit (vydat) částku 5 999 Kč. Soud rovněž poukazuje, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ze dne 15. 9. 2009, nebo sp. zn. 23 Cdo 320/2011 ze dne 15. 1. 2013).

14. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 5 999 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., avšak až od 2. 6. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, které byly dle podacího lístku odeslány dne 26. 5. 2020 a v nichž byl žalovaný vyzván k plnění do 3 dnů. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená podání doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo třetí pracovní den, tj. 29. 5. 2020 a žalovaný se dostal do prodlení 4. dnem po obdržení tohoto oznámení, tj. 2. 6. 2020. Soud přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení v požadované výši 9 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni vzniku prodlení žalovaného.

15. Ve zbývající části, tedy co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 2 872 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 871 Kč od 25. 12. 2018 do 1. 6. 2020 a dále z částky 2 872 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud žalobu v uvedeném rozsahu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Žalobkyně požadovala po žalovaném ke dni podání žaloby dne 25. 9. 2020 zaplacení 10 273,1 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 6 170,59 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 60 % a neúspěšná ze 40 % Náklady řízení v posuzované věci představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna za zastupování účastníka advokátem ve výši 600 Kč podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzvy). Za každý provedený úkon náleží žalobkyni také náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky, tj. celkem 300 Kč. Dohromady přiznal soud žalobkyni (včetně 21% DPH z odměny a náhrad advokáta) náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč. Žalobkyně má ovšem právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 20 % celkových nákladů, tedy 298 Kč. Jelikož se v dané věci se jedná o tzv. formulářovou žalobu podávanou žalobkyní opakovaně ve skutkově obdobných věcech (např. v řízeních vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 20 C 38/2021, 14 C 22/2020 nebo 6 C 57/2021), kdy základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je vždy podobný, soud ve věci aplikoval § 14b uvedené vyhlášky.