16 C 35/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 26 306,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 250 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 10 250 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 15 319,25 Kč, smluvní pokuty 737,08 Kč, úroku 5,99 % ročně z částky 24 076,33 Kč od 25. 1. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 25 569,25 Kč od 25. 1. 2021 do 3. 3. 2021, zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 15 319,25 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 26 306,33 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] uzavřela se žalovanou smlouvu o hotovostním úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované po započtení poplatku za poskytnutí úvěru v částce 2 000 Kč finanční prostředky ve výši 98 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku splatit spolu s úrokem ve výši 5,99 % ročně ve 45 splátkách po 2 490 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela ze spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací uvedených žalovanou ohledně jejích příjmů a výdajů, přičemž si vyžádala rovněž výpisy z účtu žalované, z nichž je patrný její tvrzený příjem. Výdaje žalobkyně ověřuje prostřednictvím státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu, výše normativních nákladů na bydlení, které porovnává s žalovanou uváděnými výdaji. Dále si za tímto účelem žalobkyně opatřila výpis z bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a registru SOLUS. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas a ocitla se v prodlení s úhradou splátek za měsíce září 2020 a říjen 2020, žalobkyně proto úvěr zesplatnila 25. 1. 2021. Žalobkyně pak po žalované požadovala zaplacení dlužné části jistiny ve výši 24 076,33 Kč, dlužného úroku ke dni zesplatnění ve výši 492,92 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč a ve výši 737,08 Kč, úroku ve výši 5,99 % ročně z částky 24 076,33 Kč od 25. 1. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 25 569,25 Kč od 25. 1. 2021 do zaplacení. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní (dříve [právnická osoba]) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o hotovostním úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 100 000 Kč, přičemž poplatek za poskytnutí úvěru činil 2 000 Kč s tím, že tento byl uhrazen zápočtem na poskytnutý úvěr. Žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v 45 měsíčních splátkách ve výši 2 490 Kč splatných k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 10. 2017, kdy celkově se tak zavázala uhradit 114 042,99 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 5,99 % ročně. Tato smlouva pak byla uzavřena distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy byl podpis žalované učiněn prostřednictvím verifikační SMS. Dle doloženého výpisu z účtu žalobkyně žalované dne [datum] vyplatila částku 98 000 Kč na její bankovní účet. Dopisem ze dne 23. 11. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě celkem tří dlužných splátek v celkové výši 7 470 Kč do 30 dnů ode dne doručení dopisu, přičemž byla upozorněna, že v opačném případě dojde k zesplatnění celého úvěru, zásilka byla dle informací odeslána 26. 11. 2020. Dopisem ze dne 25. 1. 2021, jenž byl dle historie zásilky, kterou žalobkyně doložila, odeslán 28. 1. 2021, bylo žalované oznámeno zesplatnění závazku a žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 25 569,25 Kč do 30 dnů od doručení dopisu. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána rovněž předžalobní upomínkou ze dne 16. 3. 2021, která byla dle historie zásilky odeslána dne 16. 3. 2021.

4. Z [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] . bylo zjištěno, že žádost o úvěr prochází automatickým standardizovaným procesem, jehož součástí je sada automatických kontrol, dochází k výpočtu kreditního skóre klienta, podíl nevýkonných pohledávek na celkovém portfoliu společnosti je pod 1,5 %. Dále žalobkyně doložila tabulku obsahující přehled příjmů a výdajů žalované, kam žalovaná uvedla svůj pravidelný měsíční čistý příjem ze zaměstnání u [právnická osoba], [anonymizováno]. ve výši 17 000 Kč, jako další příjmy uvedla alimenty 3 000 Kč měsíčně. Dále uvedla, že bydlí v nájmu. Žalovaná uvedla, že její měsíční výdaje celkem jsou 10 033 Kč, z toho za bydlení utratí 500 Kč měsíčně. K tomuto žalobkyně doložila výpis z účtu žalované za měsíce červen 2017, červenec 2017 a srpen 2017, z nichž jsou patrné pravidelné platby na účet žalované ve výši kolem 20 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno]. Ke konci měsíce červen 2017 činil zůstatek na účtu žalované 239,97 Kč, ke konci měsíce červenec 2017 byl zůstatek na účtu žalované záporný - 130,23 Kč a ke konci měsíce srpen 2017 byl zůstatek na účtu žalované záporný a činil – 3 261,67 Kč. Žalobkyně přitom nepředložila žádné doklady týkající se tvrzených výdajů žalované (a ani netvrdila, že by si takovéto doklady před sjednáním smlouvy opatřila). Dále bylo zjištěno z výpisu z registru klientských informací, že žalovaná má dva spotřební úvěry, revolvingový a kontokorentní úvěr. Za splátky úvěrů hradí měsíčně 1 127 Kč, za splátky úvěru prostřednictvím kreditní karty a revolvingového úvěru 1 750 Kč měsíčně, za splátky kontokorentu 271,83 Kč měsíčně.

5. Z doloženého přehledu úvěru je patrné, že žalovaná uhradila žalobkyni z titulu předmětné smlouvy částku v celkové výši 87 750 Kč, poslední platbu uhradila 31. 8. 2020.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku, právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

11. Podle § 573 občanského zákoníku, má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

12. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku, k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

15. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

16. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

17. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru uzavřené distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku dne [datum] finanční prostředky v celkové výši 98 000 Kč, které měla žalovaná splatit společně se sjednaným úrokem v dohodnutých měsíčních splátkách. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, který byl tvořen zasláním unikátní verifikační SMS. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

18. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, lze mít za to, že ačkoli žalobkyně nedoložila přímo výplatní pásky žalované, tak tyto byly ze strany žalobkyně částečně ověřeny co do příjmů ze zaměstnání, neboť z doloženého výpisu z účtu je patrné, že žalované byla v měsíci červnu 2017, červenci 2017 a srpnu 2017 zaslána částka odpovídající jí uváděnému příjmu ze zaměstnání okolo 20 000 Kč od jí uvedeného zaměstnavatele. Co se však týče výdajů žalované, tyto kromě splátek úvěrů zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány, a to ani co do nákladů spojených s bydlením. Náklady na bydlení přitom představují jednu ze zásadních položek výdajů každé domácnosti, jejímž ověřením se žalobkyně nezabývala, a to ani přesto, že výdaje uváděné žalovanou 500 Kč měsíčně byly zcela zjevně nereálně nízké, a to zejména za situace, kdy žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu. Ani na výpisech z účtu pak nejsou zřetelné pravidelné platby, u nichž by bylo možno jednoznačně dovodit, že představují výdaje žalované spojené s bydlením. Nadto třeba zmínit, že vzhledem k poměrně nízkému (případně zápornému) zůstatku na účtu žalované na konci shora uvedených měsíců a vzhledem k tomu, že žalovaná čerpala několik spotřebních úvěrů, kontokorentní a revolvingový úvěr, lze usoudit, že její finanční situace nejspíš dlouhodobě nebyla příliš uspokojivá, a u žalobkyně by tedy bylo namístě předpokládat zvýšenou míru obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalované. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 98 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

23. Žalovaná uhradila žalobkyni celkovou částku 87 750 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 10 250 Kč. Co do této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala zaslání zesplatňovacího dopisu, v němž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 30 dnů ode dne doručení, dne 28. 1. 2021, přičemž dle shora citované zákonné fikce se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 1. 2. 2021 a žalovaná byla povinna úhradu provést do 3. 3. 2021. Ode dne následujícího, tedy od dne 4. 3. 2021 byla žalovaná v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši 8,25 % ročně, která odpovídá rovněž výši úroku z prodlení ke dni 4. 3. 2021. Co do zbývající částky soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, která by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.