16 C 39/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 49 406,43 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 33 039,39 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 33 039,39 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 16 367,04 Kč, úroku 14,99 % ročně z částky 47 078,48 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 357,83 Kč, zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky 49 406,43 Kč od 28. 3. 2023 do 28. 12. 2023, zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky 16 367,04 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně, se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán uhradit částku ve výši 49 406,43 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že dne 7. 12. 2021 předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit 36 anuitními měsíčními splátkami ve výši 2 080 Kč spolu se sjednaným smluvním úrokem 14,99 % ročně. Žalovaný se současně zavázal hradit poplatky za související služby předchůdkyně žalobkyně sjednané v ceníku, který byl nedílnou součástí smlouvy. Protože žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 27. 3. 2023. Následně byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2023 pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá dlužné jistiny úvěru 45 871,99 Kč, poplatků 1 206,49 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného ke dni 27. 3. 2023 ve výši 2 327,95 Kč, zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 27. 3. 2023 ve výši 357,83 Kč. Dále se žalobkyně domáhala úroku 14,99 % ročně z částky 47 078,48 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky 49 406,43 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání.

3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný požádal předchůdkyni žalobkyně , právnická osoba, . prostřednictvím zřízeného internetového bankovnictví o poskytnutí úvěru Návrhem na uzavření smlouvy o , právnická osoba, č. , hodnota, ze dne 6. 12. 2021, který podal prostřednictvím přímého (internetového) bankovnictví. Žalovaný návrh elektronicky podepsal v internetového bankovnictví , Anonymizováno, . prostřednictvím certifikačního kódu zaslaného mu SMS zprávou, který následně vložil do internetového formuláře. Podmínky poskytování služeb přímého bankovnictví byly uvedeny v dokumentu předchůdkyně žalobkyně „Produktové podmínky služeb přímého bankovnictví.“ V návrhu žalovaný uvedl, že je zaměstnaný s čistým měsíčním příjmem 22 000 Kč, jeho nezbytné měsíční výdaje jsou ve výši 7 051 Kč, přičemž adresa pro doručování žalovaného se nacházela na adrese , adresa, , tj. na adrese sídla , právnická osoba, , adresa, . , právnická osoba, . návrh na poskytnutí úvěru akceptovala přípisem „Akceptace návrhu Smlouvy o , právnická osoba, “ ze dne 7. 12. 2021, čímž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splatit spolu s úrokem s roční úrokovou sazbou 14,99 % v 36 měsíčních splátkách po 2 080 Kč. Dále se žalovaný zavázal uhradit související poplatky za služby předchůdkyně žalobkyně. Výše poplatku za zaslanou upomínku v případě prodlení byla 500 Kč. Dle XI. a XII. smlouvy mohla banka v případě prodlení žalovaného s plněním platebních povinností prohlásit úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly i Produktové podmínky pro osobní úvěry , právnická osoba, ., Všeobecné obchodní podmínky. a „ceník produktů a služeb pro soukromé osoby.“4. Z „protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta“ a dokumentu „Věc: CBL“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . využila při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru interní a externí datové zdroje (SOLUS, BRKI, NRKI), dále byly zohledněny příjmy a pravidelné výdaje žalovaného, a to i částka životního minima a nákladů na bydlení dle aktuálních statistických dat státních úřadů, současně předchůdkyně žalobkyně provedla celkový skóring žalovaného a zjistila, že žalovaný je úvěruschopný. Předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval v žádosti o úvěr ve výši 22 000 Kč měsíčně. O žalovaném nebyla nalezena negativní data při AntiFraud kontrole (kontrole podezřelých žádostí o úvěr) a kontrole v registrech SOLUS a BRKI.

5. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Výpisem bylo zjištěno, jaké částky za poplatky byly žalovanému dále účtovány. Žalovaný celkem na dluh do 15. 12. 2022 nepravidelnými platbami uhradil částku 26 960,62 Kč.

6. Z důvodu nesplácení splátek úvěru žalovaným řádně a včas byl úvěr předchůdkyní žalobkyně zesplatněn na základě přípisu „Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu“ ke dni 27. 3. 2023 a žalovaný byl vyzván k jeho okamžité úhradě.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 12/2022/08 ze dne 30. 8. 2023 včetně Přílohy č. 1 a z potvrzení úplaty ze dne 5. 9. 2023 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem „Vyrozumění o postoupení pohledávky“ ze dne 14. 9. 2023 (poštovní podací arch ze dne 14. 9. 2023).

8. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 13. 12. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu uvedeného v žalobě s tím, že jinak bude podána žaloba. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 28. 12. 2023. Předžalobní upomínka byla odeslána dne 13. 12. 2023 (podací lístek).

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji podepsal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C 76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán, podle kterého postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud setrvale trvá na tom, že jestliže má z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. přitom ukládá poskytovateli úvěru povinnost nejenom žádat od spotřebitele listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé.

19. Soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, podle kterého, pokud klient neuvede žádné měsíční platby domácnosti, lze jeho výdaje posuzovat podle ekonomického modelu. V posuzované věci žalovaný uvedl své výdaje na bydlení a domácnost, tyto však nedoložil, resp. nebylo doloženo, že se tak stalo, příslušnými dokumenty (např. výpis SIPO, výpis z katastru nemovitostí prokazující vlastnictví, výpis z účtu zachycující výši nákladů na bydlení). Žalobkyně ani nedoložila, že by její právní předchůdkyně posuzovala výdajové údaje žalovaného skrze nějaký ekonomický model, např. pohledem (navýšené) částky životního minima nebo vlastním statistickým modelem.

20. Soud vzal za prokázané, že příjmy žalovaného 22 000 Kč měsíčně nebyly ověřeny výplatní páskou nebo jiným prokazatelným způsobem. Co se týče výdajové stránky žalovaného, soudu nebyly doloženy listiny osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně výši výdajů žalovaného dostatečně a řádně ověřovala. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Soud nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy. Výdaje na bydlení tedy nelze mít za ověřené, přestože zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a nelze je v případě potřeby ihned snížit. Náklady na bydlení jsou významnou položkou rozpočtu spotřebitele a jejich ověření není spojeno s nepřiměřenými překážkami, když je možno snadno provést fotografii /kopii nájemní smlouvy či dokladu SIPO i pouze prostřednictvím mobilního telefonu. Vedle toho ani nebylo prokázáno, na jaké adrese žalovaný bydlí, když jako adresu pro doručování uvedl žalovaný adresu , adresa, , což je adresa , právnická osoba, , adresa, , na které se žádné byty nenacházejí a na této adrese tudíž žalovaný bydlet nemohl. Bez znalosti místa pobytu a formy bydlení žalovaného ani nemohly být předchůdkyní žalobkyně relevantně vypočteny výdaje žalovaného na bydlení. Úvěruschopnost přitom musí být posuzována takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že žalovaný bude schopen úvěr splatit, aniž by u něj docházelo k prohloubení míry jeho zadlužení. I při nízké výši úvěru může dojít „k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům úvěru,“ a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Co 268/2021). Poskytovatel úvěru je proto povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto tvrzené skutečnosti také prověřuje.

21. Žalobkyně tudíž nedoložila, že by její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala a ověřovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit jeho úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena, má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 60 000 Kč, přičemž na svůj dluh zaplatil 26 960,62 Kč a zbývá mu tak uhradit (vydat) 33 039,39 Kč. Soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 13. 12. 2023, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení do 28. 12. 2023. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zákonné úroky z prodlení od 29. 12. 2023 do zaplacení.

23. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy je žaloba ve zbytku nedůvodná (tedy co do požadavku jdoucího nad rámec neuhrazené jistiny, co do jednotlivých poplatků, smluvních úroků a úroku z prodlení po dobu, po kterou žalovaný nebyl v prodlení a z částky, s níž nebyl v prodlení) a soud ji zamítl v rozsahu vymezeném ve výroku II.

24. Lhůtu k plnění, která byla soudem coby třídenní stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., stejně jako lhůtu k plnění stanovenou žalobkyní v předžalobní výzvě, od níž se odvíjí prodlení žalovaného, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl pasivní, pročež soudu nejsou známy jeho aktuální finanční možnosti.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch účastníků ve věci byl téměř totožný. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 33 039,39 Kč + zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 33 039,39 Kč od 29. 12. 2023 do 20. 1. 2025 ve výši 5 281,77 Kč, tj. 38 321,16 Kč. Žalovaný byl úspěšný co do částky 16 367,04 Kč + úrok 14,99 % ročně z částky 47 078,48 Kč od 28. 3. 2023 do 20. 1. 2025 ve výši 12 857,39 Kč + kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 357,83 Kč + zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 49 406,43 Kč od 28. 3. 2023 do 28. 12. 2023 ve výši 5 603,90 Kč + zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 16 367,04 Kč od 29. 12. 2023 do 20. 1. 2025 ve výši 2 616,48 Kč, tj. celkem 37 802,64 Kč. S ohledem na to, že v řízení byl úspěch a neúspěch účastníků téměř totožný (a to i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni 20. 1. 2025), soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.