16 C 40/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 243 563,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 120 925 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 120 925 Kč od 5. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 122 638,24 Kč, kapitalizovaného úroku 25 512,97 Kč, úroku 15 % ročně z částky 241 963,24 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 4 122,55 Kč, zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky 122 638,24 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 243 563,24 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 5. 2019, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši úvěrového rámce 250 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr s úrokem ve výši 15,88 % ročně a sjednanými poplatky zaplatit ve stanovených splátkách. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě jeho lustrace v registrech NRKI, CEE a ISIR atd. a na základě informací od žalovaného. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti využila statistický model vycházející ze statistických dat, který zohledňuje empirickou a odbornou zkušenost žalobkyně se splácením spotřebitelských úvěrů. Žalovaný uvedl svůj příjem 41 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů jiným společnostem z NRKI mimo žalobkyni měl ve výši 5 279 Kč měsíčně, splátky v , Anonymizováno, 1 000 Kč měsíčně, minimální výdaje na bydlení žalovaného byly stanoveny na 2 817 Kč měsíčně, životní minimum členů domácnosti na 3 140 Kč měsíčně, životní minima na jeho 3 vyživované děti 6 420 Kč měsíčně. Částka 2 817 Kč měsíčně byla vypočtena dle statistických dat publikovaných ČSÚ a MPSV a vychází z počtu osob v domácnosti včetně vyživovaných dětí (3) a z velikosti obce. Žalovaný celkem načerpal 331 500 Kč a celkem na úvěr zaplatil 210 575 Kč. Svůj dluh však řádně nesplácel stanovenými splátkami, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 21. 12. 2022. Žalobkyně se nyní domáhá dlužné jistiny 241 963,24 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání v částce 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 25 512,97 Kč (15,88 % ročně z jistiny 241 963,24 Kč za dobu od 22. 12. 2022 do 27. 3. 2023 a nesplacených úroků do 21. 12. 2022), úroku ve výši 15 % ročně z 241 963,24 Kč za dobu od 28. 3. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení, který požadovala z dlužné částky za dobu od 5. 1. 2023 do 27. 3. 2023 v kapitalizované výši 8 197,55 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 243 563,24 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání.

3. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Dne 28. 5. 2019 žalovaný podepsal se žalobkyní elektronicky prostřednictvím SMS kódu zadaného do internetového formuláře listinu č. , hodnota, nazvanou jako „, Anonymizováno, , Anonymizováno, – revolvingový úvěr č. , hodnota, .“ Žalobkyně se zavázala na základě této smlouvy poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 250 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 15,88 % ročně v měsíčních splátkách ve výši minimálně 1,85 % z úvěrového rámce (4 625 Kč). V případě prodlení žalovaného s úhradou splátek byla sjednána povinnost žalovaného hradit účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním 100 Kč měsíčně, tato částka se mohla v budoucnu měnit dle reálných nákladů a dále povinnost uhradit smluvní pokutu 500 Kč za každou dlužnou splátku. V úvěrových podmínkách bylo dále ujednáno, že žalobkyně byla oprávněna úvěr zesplatnit, pokud bude žalovaný dlužit 2 a více splátek, nebo bude v prodlení se splátkou déle než 3 měsíce. Dále byly ujednány poplatky za doplňkové služby. Nedílnou součástí smlouvy byly i úvěrové podmínky.

4. Z „potvrzení o ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je zaměstnanec s příjmem 41 000 Kč měsíčně, splátky jiným společnostem má ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že je rozvedený a vlastní dům a že má celkem tři děti, vzdělání měl učňovské. Dále byl žalovaný lustrován v databázích ISIR, NRKI, , Anonymizováno, , Anonymizováno, PUJCKA, CEE, MVCR, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaný měl sjednaný osobní úvěr v celkové částce 500 000 Kč, na kterém dlužil v dubnu 2019 celkem 622 907 Kč. Úvěr splácel splátkami ve výši 5 279 Kč měsíčně. Dále měl sjednanou kreditní splátkovou kartu s úvěrovým rámcem 50 000 Kč.

5. Žalobkyně dle předložené tabulky vycházela z následujících příjmů a výdajů žalovaného. Žalovaný uvedl příjem 41 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů jiným společnostem z NRKI mimo žalobkyni měl ve výši 5 279 Kč měsíčně, splátky v , Anonymizováno, měl 1 000 Kč měsíčně, minimální výdaje na bydlení byly stanoveny na 2 817 Kč měsíčně, životní minimum členů domácnosti na 3 140 Kč měsíčně, životní minima na 3 jeho vyživované děti 6 420 Kč měsíčně.

6. Z listiny s názvem „posouzení úvěruschopnosti klienta – metodika -výklad“ soud zjistil, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného zjišťováním jeho kreditního skóre, neboli credit scoringem. K posouzení úvěruschopnosti byl využíván statistický model na základě vstupních údajů o žalovaném, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků. Model byl sestaven na základě parametrů zadaných odbornými zaměstnanci, posouzení úvěruschopnosti vykonává automatizovaný systém. Je zohledňováno rodinné postavení, případná vyživovací povinnost, příjem partnera atd. Tímto způsobem jsou přezkoumávány příjmy a výdaje žalovaného, k posouzení jsou využívány i částky životního minima a náklady na bydlení dle údajů ČSÚ. Statistický model umožňuje definovat i pravděpodobnou výši příjmu, kterou bude žalovaný schopen dosahovat. V modelu jsou zohledněna statistická data, empirická a odborná zkušenost žalobkyně.

7. Z „výpisu čerpání, splátek a úhrad“ soud zjistil, že žalovaný úvěr začal čerpat dne 28. 5. 2019 v částce 250 000 Kč, přičemž na úvěru celkem načerpal 331 500 Kč a na celkový dluh uhradil 210 575 Kč, naposledy hradil na dluh dne 19. 12. 2022. Žalovaný nehradil sjednané úvěrové splátky řádně a včas a zůstal dlužen dle výpočtu žalobkyně částku uvedenou v žalobě. Výzvou ze dne 21. 12. 2022, odeslanou dne 22. 12. 2022, byl žalovaný vyzván k splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy z důvodu prodlení s úhradou splátek. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání výzvy i předžalobní výzvou ze dne 19. 1. 2023, výzva byla dle podacího archu odeslána dne 20. 1. 2023.

8. Z provedených listinných důkazů bylo soudem zjištěno, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 28. 5. 2019 úvěrovou smlouvu. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně na základě této smlouvy umožnila žalovanému čerpat peněžní prostředky v celkové výši 331 500 Kč a na tento dluh žalovaný uhradil celkem částku 210 575 Kč.

9. Žalovaný jednal jako spotřebitel, a proto bylo třeba úvěrovou smlouvu z hlediska její platnosti posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého měla žalobkyně povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“10. Soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance). Soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jelikož dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

11. Soud vzal z provedených důkazů za prokázané, že faktické majetkové poměry žalovaného nebyly před podpisem úvěrové smlouvy dostatečně ověřeny. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Příjmy žalovaného (ze zaměstnání) ani jeho výdaje nebyly žádným způsobem přezkoumávány, a to ani náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a jež nelze ani dle potřeby ihned snížit. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Žalobkyně se nemůže své zákonné povinnosti zkoumat tzv. bonitu spotřebitele zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených klientem, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že žadatelé o úvěr jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy nebo naopak zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a dluhové zatížení. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit spoléháním se na pravdivost tvrzení dlužníka. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Tímto pohledem lze uzavřít, že ohledně příjmů i výdajů žalovaného se žalobkyně spokojila s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalovaného, přičemž jistě mohla majetkové poměry žalovaného alespoň částečně dokumentárně ověřit a vyžádat od žalovaného např. SIPO nebo výplatní pásku atd.

12. Jestliže žalobkyně tvrdí, že využila statistické modely a hodnotila schopnost žalovaného dosahovat příjmů ze zaměstnání v budoucnosti, nebylo objasněno, jakým způsobem dospěla žalobkyně ke skutečnosti, že žalovaný bude příjmů dosahovat v budoucnosti a žalobkyně ani nesdělila jejich potenciální výši. Rovněž nelze relevantně sestavit statistický model bez náležitě ověřených vstupních dat, tj. skutečné a reálně dosahované výše výdělků žalovaného a jeho výdajů, když ani nebylo ověřeno, v jakém oboru měl žalovaný učňovské vzdělání, ani nebylo zjištěno, v jakém oboru je zaměstnán, stejně tak nebyly prokázány jeho bytové poměry a potřeby. Za dané situace nelze z ničeho dovodit, že by se žalobkyně mohla spokojit jen s neověřenými tvrzeními žalovaného o jeho majetkové situaci. Lze tak uzavřít, že soud nemá za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr v celém jeho rozsahu splatit. Žalobkyně nejednala ani v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že „poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, jelikož dostatečně nedoložila dokumenty o příjmové a výdajové stránce žalovaného. Soud nezpochybňuje, že je možné příjmy a výdaje žalovaného prověřit i jinak než doklady (např. telefonický hovor atd.), soud k tomu sděluje, že nic takového žalobkyně neprokázala.

13. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím úvěru (s kladným výsledkem) zkoumala v zákonných intencích úvěruschopnost žalovaného, soud posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z. Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 331 500 Kč, žalovaný na dluh uhradil 210 575 Kč a žalobkyni nadále dluží 120 925 Kč. K úhradě této částky proto soud žalovaného zavázal.

14. Žalobkyně požadovala dále zákonné úroky z prodlení od 5. 1. 2023 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z., který stanovuje, že „po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Žalobkyně má proto právo na zákonný úrok z prodlení z částky 120 925 Kč od 5. 1. 2023 do zaplacení. Datum splatnosti do 4. 1. 2023 jako dobu k plnění dluhu žalovaným soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl zcela pasivní, a to ačkoliv byl vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu výzvou k plnění ze dne 21. 12. 2022 ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalobkyni tak vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z částky 120 925 Kč od požadovaného data 5. 1. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku nároku žalobkyně soud žalobu zamítl, jelikož se jedná o nároky vyplývající z absolutně neplatné úvěrové smlouvy (viz výrok II. tohoto rozsudku).

15. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byl z procesního hlediska převážně úspěšný žalovaný, ze spisu se však nepodává, že by mu náklady řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.