16 C 45/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 18 579,16 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalovaná domáhala zaplacení částky 18 579,16 Kč s úrokem ve výši 1 653,69 Kč, s úrokem ve výši 22,56 % ročně z částky 18 079,16 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 079,16 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 579,16 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu [číslo] na základě níž žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení. Tuto svoji povinnost si však neplnil a právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], proto úvěr zesplatnila. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena až na žalobkyni. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 18 079,16 Kč, úroku ve výši 1 653,69 Kč a poplatku ve výši 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje rovněž zaplacení smluvního úroku ve výši 22,56 % p. a. a úroku z prodlení v zákonné výši z jistiny od 18. 10. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Za splnění podmínek soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., a jednání nenařizoval.

4. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 29. 11. 2013 smlouvu o vydání kreditní karty [anonymizováno] [číslo]. Na základě ní se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet takto čerpaný úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 9 %, a to inkasem z uvedeného účtu ke každému 20. dni měsíce. V případě nemožnosti provádět splátky úvěru inkasem z účtu se banka zavázala poskytnout žalovanému instrukce k provádění splátek. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve smlouvě, a to ve výši 22,56 % p. a. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž produktové podmínky pro osobní úvěry [právnická osoba] V čl. XVI ve spojení s čl. XVI odst. 1 bylo stanoveno, že v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s jakoukoliv svou platební povinností, má banka právo prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný.

5. Dle protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala žalovaného v databázi BRKI, NRKI a SOLUS. Počítala s příjmem žalovaného 30 000 Kč, který uvedl v žádosti a u výdajů porovnala uvedené údaje žalovaným se statistickými daty.

6. Z výpisu z účtu vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr průběžně v celkové výši 49 086,11 Kč. Dle výpisu účtu se žalovaný dostal trvale do prodlení se splácením úvěru v dubnu 2019 a na věr uhradil celkem 69 516,71 Kč.

7. Dopisem ze dne 25. 7. 2019 byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na [právnická osoba], a. s., což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 12. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 28. 1. 2020.

9. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2020 byl žalovaný vyzván opětovně k úhradě dlužné částky.

10. Dle ustanovení § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník není-li uvedeno jinak, řídí se právní poměry, vyjma práv osobních, rodinných a věcných, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Dle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“), se smlouva o úvěru řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu obchodním zákoníkem.

12. Dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle ustanovení § 502 odst. 1 věta první obchodního zákoníku je dlužník povinen od doby poskytnutí peněžních prostředků platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

14. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

16. Dle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

17. Soud má z předložené úvěrové smlouvy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se jej splácet pravidelnými měsíčními splátkami, a to i s úrokem z úvěru. Žalovaný však v rozporu se smluvním ujednáním úvěr nesplácel. Žalobkyně tedy od uzavřené smlouvy odstoupila, čímž se stal zůstatek úvěru splatný. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena až na žalobkyni v souladu s § [číslo] o.z 18. Jelikož je žalovaný spotřebitelem, je nutné při posuzování tohoto právního vztahu aplikovat i ustanovení zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinný od 25. 2. 2013, kdy v § 9 tohoto zákona je stanovena povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

19. Je obecně známo, že banky i nebankovní poskytovatelé úvěrů, jejichž motivací je výnos z úroků jako ceny peněz při očekávání řádného splacení úvěru, obecně vyžadují k posouzení úvěruschopnosti doložení bonity klienta zejména právě doklady, jako je potvrzení o zaměstnání, výpisy z účtu žadatele, s tím, že pokud k uvedenému doložení nedojde, úvěr neposkytnou.

20. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Poskytování úvěrů bez doložení bonity je navíc aktuálním celospolečenským problémem vytvářejícím společensky nežádoucí situaci dluhových spirál, zpeněžování obydlí dlužníků„ nad jejich hlavami“, generování zisku z nákladů při vymáhání. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Právě prevence těchto negativ byla evidentním účelem zakotvení požadavku odborné péče do § 9 odst. 1 ZSÚ (jakož i k jeho následné novelizaci zákonem č. 43/2013 Sb. – srov. jeho důvodovou zprávu – parlamentní tisk 781/0, www.psp.cz). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Lze proto uzavřít, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.) (srov. judikaturu 22 A 22/2013 – 19, Krajský soud v Ostravě, ze dne 29. 1. 2015).

21. Bylo věcí právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitele, aby posoudila s odpovídající odbornou péčí schopnost žalovaného řádně splácet nejen poskytnutý úvěr, přičemž zůstala řádně neposouzena strana příjmů i výdajů žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dle závěrů soudu řádně s odbornou péčí nedostála, neboť nebyly s odbornou péčí posouzeny odpovídající příjmy i výdaje žalovaného, tedy výdaje na živobytí, náklady na jídlo, platby za elektřinu, plyn. I z protokolu o ověření úvěruschopnosti vyplývá, že žádné příjmové ani výdajové položky nebyly doloženy. Z uvedeného učinil soud závěr, že žalobkyně tvrzené příjmy a výdaje žalovaného žádnému dalšímu bližšímu zkoumání nepodrobila a nedostála tak povinnosti řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

22. Pokud poskytovatel úvěru povinnost ověřovat úvěruschopnost dlužníka dostatečně nesplní, obchází zákon, když dostatečně nedbá na práva slabší strany, spotřebitele a využívá jeho nevědomosti a důvěry, že poskytovatel jako odborník dostatečně posoudil jeho příjmy a zhodnotil, zda je schopen splácet a tím poskytovatel zneužil slabšího postavení dlužníka, a tedy ve smyslu § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb., je smlouva neplatná. I když § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinnosti věřitele je absolutní neplatnost, je třeba aplikovat § 39 občanského zákoníku, neboť došlo k narušení veřejného pořádku. Podle § 39 o. z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči věřiteli, jak z hlediska vyjednávající a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

23. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má žalobkyně právo v souladu s ust. § 451 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi poskytnutými prostředky žalovanému a částkou, kterou žalovaný již vrátil. Jelikož žalovanému byla poskytnuta částka celkem 49 086,11 Kč a žalovaný již právní předchůdkyni žalobkyně vrátil 69 516,71 Kč, je zřejmé, že žalovaný již žalobkyni uhradil více, než byl povinen a soud proto žalobu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve věci byl úspěšný žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.