16 C 53/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 39 509,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 13 200 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 26 309,68 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 439,9 Kč, kapitalizovaného úroku 1 125,33 Kč, úroku 23,28 % ročně z částky 15 400 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 15 400 Kč od 15. 12. 2022 do 30. 1. 2023, zákonného úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 2 200 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 39 509,68 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru (zápůjčce) č. , hodnota, , kterou se žalovanou uzavřela dne 23. 11. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalované. Jejich pravdivost žalovaná potvrdila podpisem zákaznické karty a věřitelka neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala vedle vrácení jistiny zaplatit rovněž částku 27 655 Kč, která představuje úrok ve výši 19 282 Kč (sazba 23,28 % ročně), částku za zpracování zápůjčky 1 500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení 4 164 Kč, a to vše ve 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč. Poslední splátka měla být uhrazena dne 23. 8. 2022. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, na dluh uhradila do 14. 10. 2021 celkem 6 800 Kč. Žalovaná tak žalobkyni nadále dluží 15 400 Kč na jistině, dlužnou část poplatku 24 109,68 Kč, částku 1 125,33 Kč na kapitalizovaném úroku, tj. úrok ve výši 23,28 % ročně z jistiny 15 400 Kč za dobu od 24. 8. 2022 do 14. 12. 2022, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 439,90 Kč, tj. 8,5 % ročně z jistiny 15 400 Kč za dobu od 14. 11. 2021 do 14. 12. 2022. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 23,28 % ročně z částky 15 400 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny 15 400 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaná podepsaly dne 23. 11. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , sjednanou dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout zápůjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 24 946 Kč, který představuje úrok ve výši 19 282 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení 4 164 Kč a platbou pojistného za doplňkové volitelné pojištění 2 709 Kč, splatit v pravidelných 21 měsíčních splátkách ve výši 2 270 Kč (poslední splátka činila 2 255 Kč). Pro smlouvu byl přitom sjednán pevný úrok 86 %.

4. Ze zákaznické karty ze dne 23. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně sdělila, že bydlí ve vlastním, je vdaná, má učňovské vzdělání, je na mateřské/rodičovské dovolené s čistým měsíčním příjmem 10 315 Kč. Jako své ostatní příjmy uvedla částku 4 776 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti uvedla na 20 000 Kč měsíčně. Její odhadované měsíční výdaje představovaly částku 3 000 Kč. Jako počet vyživovaných osob uvedla nulu. Žalovaná měla dle zákaznické karty právní předchůdkyni žalobkyně doložit 2 výpisy z bankovního účtu za říjen a listopad 2020 a výměr rozhodnutí o přiznání dávky, které soudu nebyly předloženy.

5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalované byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 6 800 Kč do 14. 10. 2021.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 16. 12. 2022, odeslaným dne 13. 1. 2023. Žalovaná byla současně vyzvána k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 1. 6. 2023, odeslanou téhož dne.

7. Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení sesplácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud má po hodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne 23. 11. 2020 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaná v den podpisu obdržela v hotovosti částku 20 000 Kč.

12. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaná sjednala z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahující se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

13. Povinnost posouzení bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboťpředchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

14. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně relevantně prověřovala příjmy a výdaje žalované. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované z údajů, které uvedla v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o věrohodnosti žalovanou sdělených informací, ačkoliv měsíční výdaje žalované byly na první pohled nepřiměřeně nízké, současně žalovaná rozporně uvedla, že je na mateřské/rodičovské dovolené a naopak, že nevyživuje žádnou osobu. Co se týče samotné této listiny, soud konstatuje, že poskytovatel úvěru nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky či pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení.

15. Žalobkyně soudu sdělila, že nemá k dispozici kopie dokladů předložených žalovanou s tím, že zájemci o zápůjčku dokumenty a doklady pouze předkládají původní věřitelce při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně v tomto směru argumentovala (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, jehož názorem však není soud v posuzované věci vázán), že postačí, pokud listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Soud současně nikterak nezpochybňuje, zda žalovaná skutečně předložila tvrzené dokumenty týkající se jejích příjmů a výdajů. Je však nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností právní předchůdkyně žalobkyně nejenom žádat od žalované listiny potřebné pro řádné posouzení její způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud tedy nemá za prokázané to, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalované, aby bylo možné posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalované, aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla pravidelně splácet po sjednanou dobu splátky zápůjčky. Rovněž nebylo prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovanou v registrech dlužníků.

16. Předmětnou smlouvu je tedy třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalobkyně, na kterou byla pohledávka platně postoupena v souladu s § 1879 o. z., tak měla vůči žalované právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě smlouvy měla žalovaná vrátit částku 20 000 Kč, přičemž na dluh uhradila 6 800 Kč a zůstala žalobkyni dlužna 13 200 Kč.

17. Ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ K vrácení jistiny byla žalovaná povinna dle názoru soudu do 10 dnů od doručení výzvy k úhradě. Výzva k úhradě byla žalované odeslána dne 13. 1. 2023, v souladu s § 573 o. z. se „má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ Výzva byla žalované doručena dne 18. 1. 2023. Žalovaná byla povinna plnit dluh do 10 dnů, tj. do 30. 1. 2023. Tuto dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaná byla zcela pasivní. Žalobkyni tak vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z částky 13 200 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení v požadované výši 8,5 % ročně, tj. v částce nižší než jaká byla výše zákonného úroku dle vzniku prodlení žalované v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku nároku žalobkyně (tedy ohledně částky jdoucí nad rámec neuhrazené jistiny, úroků z prodlení za dobu, kdy žalovaná nebyla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení) soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve věci byla po započtení kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí zjevně úspěšnější žalovaná, nicméně ze spisu se nepodává, že by jí nějaké náklady řízení vznikly a soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.