16 C 65/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, Anonymizováno o zaplacení 17 753,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 748 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 005,33 Kč, dlužných poplatků 13 905,19 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 3 203 Kč, kapitalizovaného úroku 2 599,18 Kč, úroku 18,69 % ročně z částky 17 753,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 753,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 305 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně tituly před jménem Anonymizováno, tituly za jménem 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 17 753,33 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba se žalovanou uzavřela dne 19. 3. 2021 elektronicky smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala splatit společně s kapitalizovanými úroky ve výši 11 615 Kč, s úroky ve výši 18,69 % ročně, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou 3 558 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení, a to ve 21 pravidelných měsíčních splátkách, nejpozději však 19. 12. 2022. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny oproti dokladům vyžádaných od žalované (zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce, nájemní/podnájemní smlouva). Pravdivost těchto údajů potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. Žalobkyně po žalované v žalobě požadovala kromě dlužné částky 17 753,33 Kč i částku připadající na dlužné poplatky ve výši 13 905,19 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 599,18 Kč (18,69 % ročně z 17 753,33 Kč od 20. 12. 2022 do 27. 9. 2023), kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3 203 Kč (15 % ročně z 17 753,33 Kč od 22. 7. 2022 do 27. 9. 2023), úrok ve výši 18,69 % ročně z 17 753,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z 17 753,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne 19. 3. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované. Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala žalobkyni splatit společně s poplatkem ve výši 16 673 Kč, jenž sestává z úroku ve výši 11 615 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 558 Kč, společně s pojistným za doplňkové pojištění ve výši 2 709 Kč, a to ve 21 pravidelných měsíčních splátkách. Výše měsíčních splátek (včetně pojištění) činila 1 876 Kč (poslední splátka pak 1 862 Kč). Celková částka, kterou měla žalovaná na základě této smlouvy zaplatit, činila 39 382 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Smluvní podmínky Smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila formulář Zařazení zákazníka do pojistného programu, obsahující zdravotní prohlášení žalované.

4. V žádosti o spotřebitelský úvěr (Zákaznická karta) ze dne 19. 3. 2021 žalovaná uvedla, že je svobodná, žije s rodiči, má vyživovací povinnost k jedné osobě, je na mateřské dovolené s měsíčním příjmem 8 900 Kč, odhadovanými měsíčními výdaji 3 000 Kč. Svůj příjem žalovaná doložila potvrzením o výši dávek, rozhodnutím o přiznání dávky.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 29. 9. 2023, jehož odeslání dne 27. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.

6. Z Tabulky umoření vyhotovené ke dni 2. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaná na pohledávku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uhradila celkem 7 252 Kč, a to platbami provedenými v období od 19. 3. 2021 do 22. 6. 2022.

7. Dopisem ze dne 8. 11. 2024 žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení o způsob a výsledek zkoumání úvěruschopnosti žalované, kdy právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalované před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru z výměru sociální podpory a z potvrzení o příjmu. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení.

8. Žalovaná byla k úhradě dlužných pohledávek z titulu smluv o spotřebitelském úvěru č. hodnota vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení nejpozději do 12. 4. 2024. Odeslání výzvy dne 2. 4. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

17. Informace od žalované, že její příjem činí 8 900 Kč měsíčně, odhadované měsíční výdaje 3 000 Kč, nebyly ze strany předchůdkyně žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalované. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud žalobkyně tvrdí, že její předchůdkyně provedla lustraci žalované v příslušných registrech, ani k tomuto nedoložila žádné výstupy. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 21. Jelikož žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila celkově 7 252 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 12 748 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované s úhradou na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 28. 3. 2024, jejíž odeslání dne 2. 4. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle této upomínky byla žalovaná povinna provést úhradu nejpozději do 12. 4. 2024, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 13. 4. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.

22. Co do zbývající částky 5 005,33 Kč, částky 13 905,19 Kč představující součet dlužných poplatků, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 3 203 Kč, kapitalizovaného úroku 2 599,18 Kč, úroku 18,69 % ročně z částky 17 753,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 753,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 17 753,33 Kč (s příslušenstvím), přičemž jí bylo přiznáno 12 748 Kč. Žalobkyně tak byla z 71,81 % úspěšná a z 28,19 % neúspěšná (z 28,19 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 43,62 % náhrady nákladů řízení.

24. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 267 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb v účinném znění (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění, kvalifikované vyjádření k výzvě soudu ze dne 8. 11. 2024), všechny pak ve znění advokátního tarifu účinném do 1. 1. 2025. Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čem svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu a je tak třeba určit výši náhrady nákladů řízení za úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení podle § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z úkonů. Za jeden úkon právní služby realizovaný po podání návrhu ve věci (§ 11 odst. 2 advokátního tarifu) náleží právnímu zástupci žalobkyně odměna ve výši 1 820 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 advokátního tarifu), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 5 284,20 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 305 Kč (43,62 % z 5 284,20 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.