16 C 7/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl předsedou senátu Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 134 702,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 101 767,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 101 767,29 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 32 935,55 Kč, úroku 10,99 % ročně z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení 10 % ročně z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do 24. 6. 2020, zákonného úroku z prodlení 10 % ročně z částky 32 935,55 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 9 346 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 134 702,84 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 22. 6. 2018 uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému po započtení poplatku za poskytnutí úvěru v částce 3 000 Kč finanční prostředky ve výši 147 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně v 84 splátkách po 2 571 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela ze spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací uvedených žalovaným ohledně jeho příjmů a výdajů, přičemž si vyžádala rovněž výpisy z účtu žalovaného, z nichž je patrný jeho tvrzený příjem. Co se týče výše dalších výdajů žalovaného, vycházela v tomto ohledu ze životního minima stanoveného zákonem o životním a existenčním minimu, z výše normativních nákladů na bydlení. Dále si za tímto účelem opatřila výpis žalovaného z bankovního a nebankovního registru klientských informací, výpis z insolvenčního rejstříku a registru [příjmení]. Žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem je 30 000 Kč, jeho celkové náklady 11 000 Kč měsíčně, že žije sám a je bezdětný. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, poslední řádnou platbu uhradil v listopadu 2019, v důsledku čehož žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 5. 2020. Žalovaný celkem uhradil částku 45 232,71 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné části jistiny ve výši 127 095,37 Kč, dlužného úroku ke dni zesplatnění ve výši 6 607,47 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč (naúčtované dne 25. 12. 2019 a dne 25. 1. 2020 po 500 Kč), úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující. Z výpisu z podnikatelského konta [anonymizováno] žalovaného bylo zjištěno, že jeho konečný zůstatek na účtu ke dni 31. 3. 2018 byl celkem 192,5 Kč, ke dni 30. 4. 2018 byl – 5 594,47 Kč, ke dni 31. 5. 2018 byl – 20 098,18 Kč. Z osobních informací bylo zjištěno, že žalovaný podnikal na živnostenský list, jeho příjem byl dle jeho sdělení 30 000 Kč měsíčně, výdaje 11 000 Kč měsíčně, z toho náklady na bydlení 3 000 Kč měsíčně (bydlel u rodinných příslušníků), splátky úvěrů činily 5 334 Kč měsíčně. Mezi žalobkyní (dříve [právnická osoba]) a žalovaným byla dne 22. 6. 2018 uzavřena smlouva o hotovostním úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 150 000 Kč, přičemž poplatek za poskytnutí úvěru činil 3 000 Kč s tím, že tento byl uhrazen zápočtem na poskytnutý úvěr. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 10,99 % ročně splatit v 84 měsíčních splátkách ve výši 2 571 Kč splatných k 25. dni v měsíci počínaje dnem 25. 7. 2018, kdy celkově se tak zavázal uhradit 218 930,35 Kč. Dle bodu 5 se v případě prodlení s úhradou platby žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou platbu. V případě nezaplacení dvou měsíčních splátek po sobě nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce, byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit, tj. uhradit dlužnou jistinu a všechny dlužné platby. Tato smlouva pak byla uzavřena distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku, podpis žalovaného byl učiněn prostřednictvím verifikační SMS. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky, kde bylo uvedeno, že v případě zesplatnění přirůstá úrok k jistině. Ke smlouvě pak žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dle doloženého výpisu z účtu žalobkyně žalovanému dne 25. 6. 2018 vyplatila částku 147 000 Kč na jeho bankovní účet.

4. Z výpisu ze systému a ze splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalovaný přestal hradit splátky řádně a včas, naposledy uhradil splátku v listopadu 2019 Celkem zůstal dlužen žalovanou částku. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu upomínkou ze dne 27. 2. 2020. Dopisem ze dne 20. 5. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek v celkové výši 134 702,84 Kč do 30 dnů ode dne doručení dopisu, přičemž byl upozorněn, že v opačném případě dojde k zesplatnění celého úvěru. K úhradě dlužné částky do sedmi dnů byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní upomínkou ze dne 15. 9. 2020.

5. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

6. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku, právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

11. Podle § 573 občanského zákoníku, má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

12. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku, k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

15. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

16. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru uzavřené distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku dne 22. 6. 2018 finanční prostředky v celkové výši 150 000 Kč, které měl žalovaný splatit společně se sjednaným úrokem v dohodnutých měsíčních splátkách. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, který byl tvořen zasláním unikátní verifikační SMS. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného, lze mít za to, že ačkoli žalobkyně nedoložila přímo daňové přiznání žalovaného, tak tyto byly ze strany žalobkyně dostatečně ověřeny, neboť z doloženého výpisu z účtu je patrné, že žalovanému byly v měsíci březnu 2018, dubnu 2018 a květnu 2018 zaslány platby od společností, žalovaný uvedl, že je podnikatel. Co se však týče výdajů žalovaného, tak lze se žalobkyní souhlasit v tom, že ohledně měsíčních nákladů vyjma nákladů na bydlení lze vycházet z částek životního minima, neboť částky vydané za stravu, drogerii, oblečení a volnočasové aktivity lze obvykle bez obtíží snížit a přizpůsobit je aktuální sociální situaci. To však nemůže dle názoru soudu platit ohledně nákladů na podnikání, kdy z výpisu z podnikatelského účtu nebylo možno soudem zjistit, jaké finanční částky jsou vynakládány žalovaným na podnikání a jaká částka zůstává jako zisk žalovaného, když ani nebylo objasněno, v jakém oboru žalovaný podniká, nadto nebylo doloženo daňové přiznání. Žalobkyně v daném případě výši nákladů žalovaného na výdaje spojené s bydlením a podnikáním neověřovala. Ani žalovaným nebylo dostatečně objasněno, jaké má výdaje, když z účtu přitom vyplývalo pouze to, že žalovaný opakovaně prováděl výběry veškerých došlých finančních částek a účet přečerpal do debetu. Nadto je třeba zmínit, že vzhledem k zápornému zůstatku na účtu žalovaného na konci shora uvedených měsíců, lze usoudit, že jeho finanční situace nejspíš dlouhodobě nebyla příliš uspokojivá, a u žalobkyně bylo na místě uplatnit zvýšenou míru obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 147 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný uhradil žalobkyni celkovou částku 45 232,71 Kč a zbývá mu tak uhradit žalobkyni částku 101 767,29 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Co do této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala zaslání zesplatňovacího dopisu, v němž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 30 dnů ode dne doručení, dne 21. 5. 2020, přičemž dle shora citované zákonné fikce se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 25. 5. 2020 a žalovaný byl povinen úhradu provést do 24. 6. 2020. Ode dne následujícího, tedy od dne 25. 6. 2020 byl žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Soud tak žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení 10 % ročně z částky 101 767,29 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení. Ve zbytku požadovaného nároku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 134 702,84 Kč + kapitalizovaný úrok ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 16 831,76 Kč kapitalizovaný zákonný úrok ke dni vyhlášení rozsudku 15 315,52 Kč, tj. 166 850,12, přičemž jí bylo soudem přiznáno 101 767,29 Kč + 10 594,95 Kč, tj. 112 362,24 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 67 % a z 33 % neúspěšná. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 6 736 Kč a náklady právního zastoupení – odměnou za tři a půl úkonu právní služby - za přípravu a převzetí zastoupení, žalobu, výzvu dle ustanovení § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Sazba odměny za tento jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 7 bodu 5. vyhlášky 6 500 Kč (při určování výše odměny soud vycházel z tarifní hodnoty sporu ve výši 134 702,84 Kč). Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou hotových výdajů dle ust. § 13 vyhlášky ve výši 300 Kč za tento provedený úkon právní služby a 21 % DPH z odměny, neboť právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Celkem jsou náklady řízení 27 487,50 Kč. Žalobkyně má právo na rozdíl mezi 67 % a 33 %, tj. na 34 % nákladů, tedy 9 346 Kč.