16 C 85/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 055,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 055,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 415 Kč od 3. 8. 2023 do 7. 6. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 415 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 883 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 10 055,54 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 19. 6. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku 7 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 7 000 Kč zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 220 Kč a poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, a dále nahlédla do příslušných registrů. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a dosud na úvěr nezaplatila ničeho. Žalobkyně proto dále požadovala smluvní pokutu ve výši 640,54 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 415 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 19. 6. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku až do výše 7 000 Kč a žalovaná se zavázala společně s jistinou do 19. 7. 2023 zaplatit žalobkyni taktéž poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč a dále se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni za volitelnou službu „Klidné spaní“ částku 110 Kč měsíčně a za volitelnou službu „Presto“ částku 165 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky, Sazebník, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kdy tyto dokumenty dále konkretizovaly obsah smlouvy. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím autorizační platby z bankovního účtu (viz dokument autorizace ověření totožnosti) a dále z kopie občanského průkazu žalované. Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne 19. 6. 2023 částku 7 000 Kč. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnost“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti s jednou další osobou. Co se týká příjmu žalované, tak při podání žádosti o úvěr uvedla částku 24 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 22 400 Kč. Stran měsíčních výdajů pak žalovaná uvedla, že tyto činí 11 700 Kč; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 4 555 Kč a dále také rezervu ve výši 500 Kč. Disponibilní příjem žalované dle výpočtu žalobkyně činil 15 700 Kč.

4. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 22 400 Kč, a to na základě „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

5. Předžalobní výzvou ze dne 30. 5. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 31. 12. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a také na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně doložila toliko dokument „Identifikované příjmy“ bez toho, aniž by informace zde obsažené konfrontovala například s výplatními páskami žalované, eventuálně aktuálním potvrzením o výši jejího příjmu. Z žádného z předložených podkladů současně nevyplývá, že by žalobkyně zkoumala původ příjmu žalované. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Žalobkyně navíc ani neprověřovala, zda žalovaná bydlí ve vlastním domě/bytě, u rodičů nebo v nájmu, a jaké jsou její náklady na bydlení, neboť ty tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 7 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“17. Jelikož žalovaná na svůj dluh žalobkyni dosud ničeho neuhradila, soud žalobkyni přiznal jistinu v plné výši 7 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 30. 5. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta 3 dnů. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 4. 6. 2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 7. 6. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 8. 6. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení.

18. Soud žalobu zamítl co do poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši 220 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 165 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 640,54 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak na tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení až dne 8. 6. 2024, a to pouze s částkou 7 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 415 Kč od 3. 8. 2023 do 7. 6. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 415 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 883 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 39,22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,61 % a úspěchu žalované v rozsahu 30,39 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve znění účinném do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty ve výši 10 055,54 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.