20 C 125/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 494 203,14 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 388 608,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 23. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 105 594,90 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 493 003,14 Kč od 11. 6. 2021 do 22. 12. 2021 a zákonný úrok z prodlení z částky 104 394,90 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 37 843,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 494 203,14 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným uzavřela Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření – [anonymizováno] ke smlouvě o stavebním spoření [číslo] ze dne [datum] a ve dnech 31. 5. 2018 a 18. 7. 2018 poskytla překlenovací úvěr ve výši 500 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet] a č. [bankovní účet], když žalovaný měl úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami po 2 246 Kč a měsíční povinná splátka spoření činila 1 141 Kč. Žalovaný nezaplatil za splátky za leden až květen 2021. Při zkoumání úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným, dle kterých počet členů v domácnosti činil 1, 0 dětí, jiné úvěry ve výši 2 579 Kč a jeho příjem v době poskytnutí úvěru činil 20 618 Kč, když výše měla být ověřena u zaměstnavatele.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Následně soud nařídil jednání, na kterém provedl předložené listiny a z nich zjistil následující skutečnosti.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření a z žádosti o překlenovací úvěr [anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bezdětný, jedná se mu o půjčku pro bydlení, když žije rodinném dům ve vlastnictví. Jeho finanční plán, jak finanční plán představuje částku 1 158 000 Kč, když částku 658 000 Kč uhradí z půjčky a 500 000 Kč od [anonymizováno] stavební spořitelny. Současně uvedl, že má příjmy 20 618 Kč, jeho výdaje činí částku 11 473 Kč (předpokládaná splátka 3 394 Kč, již existující úvěry 2 579 Kč, výdaje na bydlení 3 000 Kč, na stravování 1 000 Kč, ostatní 1 000 Kč, pojistné 500 Kč). Dále uvedl, že bydlí u rodičů. Ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření – [anonymizováno] ke smlouvě o stavebním spoření [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že splátka poskytnutého úvěru činí 3 387 Kč, když smlouva byla podepsána [datum]. Výše překlenovacího úvěru činila 500 000 Kč, když cílová částka dle smlouvy o stavebním spoření činila rovněž částku 500 000 Kč Součástí smlouvy byly i podmínky pro poskytování spotřebitelských překlenovacích úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření fyzickým osobám.

4. Z potvrzení o příjmů soud zjistil, že žalovaný v předmětné době žil ve [obec], zaměstnán byl ve [obec], byl zaměstnán na dobu neurčitou a jeho měsíční příjem činil 20 618 Kč.

5. Z opakované upomínky ze dne 4. 5. 2021 a ze dne 2. 6. 2021 zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě nedoplatku nejprve ve výši 24 480,36 Kč a následně ve výši 27 867,19 Kč.

6. Ze stavu účtu překlenovacího úvěru ke dni odstoupení soud zjistil, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil 92 492 Kč a dále ze stavebního spoření částku 18 899,76 Kč.

7. Žalovaný měl být upozorněn na možnost zesplatnění dopisem ze dne 20. 4. 2021 a následně o zesplatnění, dopisem ze dne 15. 6. 2021, když doklady o odeslání těchto listiny, nebyly soudu předloženy.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 12. 2021 soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky, a to nejpozději do 15 dnů od odeslání, když tato výzva byla žalovanému odeslána dne 7. 12. 2021.

9. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně a žalovaný podepsali úvěrovou smlouvu dne [datum], když žalovaný jednal jako spotřebitel. Žalobkyně svou povinnost splnila, když žalovanému poskytla částku 500 000 Kč.

10. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalovaného, který jednal jako spotřebitel, v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalovaného činily 20 618 Kč měsíčně a byly ze strany předchůdkyně žalobkyně ověřeny u zaměstnavatele žalovaného. Výdaje žalovaného však nebyly ověřeny žádnými doklady. Bylo pouze uvedeno, že jeho výdaje činí 11 473 Kč, když v této částce nebyla obsažena splátka na avizované půjčky v celkové hodnotě 658 000 Kč, kterými měl financovat větší část bydlení, alespoň jak bylo uvedeno v návrhu a rovněž nebyla reflektována skutečnost, že žalovaný měl v úmyslu pořídit si jiné bydlení, tedy částka spojená s bydlením by byla vyšší, než to, co žalovaný přispíval svým rodičům, když nebylo ani nijak prokázáno, např. výpisy z účtu, jaké částky žalovanému skutečně z účtu odcházejí. Poskytovatel úvěru je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto údaje také prověřuje. Lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalovaného žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala, když tyto výdaje přitom byly snadno zjistitelné, a to např. předložením výpisu z účtu.

12. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žalobkyně dostatečně nedoložila dokumenty o výdajové a příjmové stránce žalovaného a tím neprokázala, že její předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze,dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost dostatečně doložit, že její předchůdkyně (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 13. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že žalovaný čerpal částku 500 000 Kč, tedy byl povinen tuto částku vrátit, jinak by se dopustil bezdůvodného obohacení dle § 2991 a následující o.z. Na základě provedených důkazů, a to„ stavu účtu překlenovacího úvěru“ bylo prokázáno, že žalovaný žalobkyni vrátil pouze částku 111 391,76 Kč, tedy zbývající část, a to 388 608,24 Kč je povinen žalobkyni vydat, a proto soud vyhověl, co to této požadované částky. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl žalovaný žalobkyní vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). K vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 6. 12. 2021, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení, a to do 15 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla odeslána 7. 12. 2021, tedy do 22. 12. 2021 byla žalovanému stanovena lhůta plnění, a ode dne následujícího se dostal do prodlení. Soud tak přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to v zákonné výši v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku požadovaného nároku soud žalobu zamítl.

14. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu výrok I. (jistina a kapitalizované úroky, tj. celkem 415 667,08 Kč (76 %) a neúspěchu výrok II. (jistina a kapitalizované úroky (24 %), což v tomto případě odpovídá 52 %. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 19 769 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 494 203,14 Kč sestávající z částky 10 300 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva a účast na jednání dne 17. 10. 2022), tj. 42 400 Kč, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. 1 200 Kč. Dále celkové náklady sestávají z cestovného na trase [obec] Hodonín a zpět v rozsahu zpáteční cesty 152 km, [značka automobilu], při kombinované spotřebě 4,1 l/100km motorové nafty při vyhláškové ceně 47,10 Kč (srov. § 4 písm. c.) vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, ve znění vyhl. 237/2022 Sb. dále jen„ vyhláška“), tj. 293,50 Kč, když současně soud žalobkyni přiznal i náhradu za ztrátu času na cestě na jednání v rozsahu 4 půlhodin, tj. 400 Kč (srov. § 14 ods.t 3 a.t.) a tzv. amortizace vozidla ve výši 714,40 Kč (srov. § 1 písm. b) vyhlášky. Současně soud žalobkyni přiznal náhradu 21% DPH z částky 43 807, 90 Kč, tj. 9 199, 60 Kč. Celkové náklady tedy činí 72 776,50 Kč a soud žalobkyni přiznal 52%, tj. částku 37 843,80 Kč. Pokud se žalobkyně domáhala náhrady nákladu za doplnění žaloby ze dne 11. 5. 2022, pak soud tento nárok neuznal, když údaje zde uvedené měly být již součásti žaloby.