20 C 160/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 780 Kč

I. Žaloba se co do zaplacení 6 780 Kč zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 6 780 Kč z titulu dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky dne [datum] Dohoda o narovnání představovala novaci původního vztahu účastníků z úvěrové smlouvy. Na základě dohody o narovnání se žalovaná zavázala uhradit dluh 11 300 Kč v pravidelných splátkách po 1 130 Kč. Do dnešního dne uhradila 4 520 Kč, poslední platbu zaplatila dne 24. 1. 2020, zůstala tak dlužna žalovanou částku. Před uzavřením původní úvěrové smlouvy přitom byla posouzena úvěruschopnost žalované, byl proveden preskóring, který vycházel ze statistického modelu, dále byly ověřeny příjmy žalované její výplatní páskou, informace o výdajích žalované žalobkyně získala z jejího prohlášení a ze statistického modelu vycházejícího z dat Českého Statistického úřadu. Rovněž byla provedena lustrace žalované v CEE, ISIR, registru dlužníků [právnická osoba] s negativním výsledkem. Žalobkyně provedla i propočet negativních scénářů, které mohly v budoucnu nastat a mít vliv na schopnost žalované úvěr splatit.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, a to z profilu žalované po podání její žádosti o úvěr při posouzení její úvěruschopnosti žalobkyní, že žalovaná tvrdila, že bydlí v cizím bytě, její měsíční příjem byl 14 000 Kč, její měsíční výdaje byly 2 000 Kč na bydlení, 400 Kč na energie, její osobní výdaje činily 2 000 Kč. Současně žalobkyně započetla mezi výdaje žalované i částku životního minima pro jednotlivce 3 410 Kč. Žalovaná byla lustrována v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru úvěrů, a to s negativním záznamem. K tomu žalobkyně doložila výplatní pásku žalované, ze které bylo zjištěno, že pobírá průměrnou čistou mzdu asi 14 326 Kč měsíčně.

4. Žalobkyně uzavřela se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (podpis SMS kódem po registraci žalované na webových stránkách žalobkyně) dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 3 000 Kč. Žalovaná se zavázala částku 3 000 Kč žalobkyni vrátit spolu s úrokem 39 % ročně, poplatkem za poskytnutí úvěru 3 204 Kč (tj. celkem částku ke dni splatnosti 6 300 Kč), a to do 30 dnů. Současně byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení žalované, poplatky na úhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky, upomínáním. K tomu žalobkyně doložila rozpis účelně vynaložených nákladů na upomínání.

5. Následně byla mezi účastníky podepsána dohoda o narovnání dne [datum]. Dle dohody nárok na pohledávky žalobkyně z výše uvedené smlouvy v celkové výši 11 300 Kč (jistina 3 000 Kč, úrok 96 Kč, poplatek 3 204 Kč, smluvní pokuty 900 Kč, poplatek za odeslání upomínek 1 100 Kč, náklady mimosoudního vymáhání 1 500 Kč, poplatek za splátkový kalendář 1 500 Kč) je pro žalovanou sporný a neuznává ho v celé výši. Veškerá práva a povinnosti či pohledávky mezi účastníky vzniklé z úvěrové smlouvy byly proto nahrazeny v celém rozsahu povinností žalované uhradit dlužnou částku 11 300 Kč žalobkyni dle splátkového kalendáře v 10 splátkách na uvedený účet. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto byla vyzvána k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 16. 4. 2021.

6. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla podepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [datum] smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovaná na základě smlouvy čerpala částku ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalované, která jednala jako spotřebitel, v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalované byly ze strany žalobkyně ověřeny její výplatní páskou, výdaje žalované však nebyly před podpisem úvěrové smlouvy ověřeny žádnými doklady, žalovaná pouze do svého profilu na internetových stránkách žalobkyně doplnila údaje o svých výdajích ve výši 2 400 Kč měsíčně na bydlení a 2 000 Kč měsíčně představující její osobní výdaje. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Výdaje žalované nebyly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to zejména náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Jestliže žalovaná uváděla, že bydlí v cizím bytě, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně po žalované požadovat, aby tuto skutečnost doložila, což mohla učinit kupříkladu předložením nájemní smlouvy. Nadto žalované musí nutně vznikat náklady za nájem, popř. služby spojené s bydlením, jako jsou voda, energie apod., jejichž výši byla žalobkyně povinna ověřit, přičemž tak mohla učinit kupříkladu prostřednictvím dokladů SIPO, nájemní smlouvou či výpisem z účtu, na němž by byly viditelné pravidelné platby žalované spojené s bydlením. Lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalované žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala a spokojila se s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalované. Uváděné výdaje žalované se nadto jeví nepřiměřeně nízké, kdy je nepravděpodobné, že by za své osobní výdaje utratila částku nižší nežli je životní minimum jednotlivce dle zvláštního právního předpisu, výdaje na bydlení se rovněž jeví být nepřiměřeně nízké, což nebylo žalovanou žádným způsobem dovysvětleno. Dle názoru soudu nelze rovněž vycházet při posuzování úvěruschopnosti žalované ze statistických dat, když ani není známo, zda žalovaná bydlí s rodiči, partnerem, sama atd. Vždy je nutno ze strany žalobkyně získat alespoň minimální údaje o výdajích a způsobu bydlení úvěrovaného, a to zejména v situaci, kdy žalovaná měla v poměrně krátké době 30 dnů uhradit více než dvojnásobek poskytnuté částky.

7. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalované a tedy to, zda je schopna úvěr splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žalobkyně žádné dokumenty o výdajové stránce žalované nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost dostatečně doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalované, i když jí poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 8. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaná jí naopak uhradila 4 520 Kč. Žalovaná žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 odst. 2 o. z.,„ se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, atd.“) nedluží žádnou částku, protože jistina byla žalovanou zcela uhrazena. Soud proto žalobu zcela zamítl.

9. Soud dále uvádí k následně sjednané dohodě o narovnání ze dne [datum], že se jednalo o disimulované právní jednání, neboť ve skutečnosti nedošlo ke sjednání dohody o narovnání, ale k uznání dluhu žalovanou, když platí § 555 odst. 2 o. z., který stanovuje, že„ má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.“ Dohoda o narovnání dle svého obsahu představuje dohodu o uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z., který stanovuje, že„ uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá“, když je z dohody zřejmá vůle žalované uznat svůj dluh. Navzdory skutečnosti, že dohoda o narovnání obsahuje výčet práv a povinností, které smluvní strany považují za sporné, není z jejího obsahu patrné, v čem konkrétně má spočívat spornost ohledně těchto práv a povinností. Z dohody o narovnání není zřejmá ani spornost ohledně výše dlužné částky, neboť dohoda obsahuje pouze vyčíslení této částky a dále uznání této částky ze strany žalované. Takovou dohodu, kde práva a povinnosti zde uvedená nejsou specifikována tak, aby bylo zřejmé, jakým způsobem došlo k jejich narovnání, jakož i při absenci projevu vůle smluvních stran směřujícího k faktickému zániku původního závazkového vztahu při současném vzniku nového závazkového vztahu, proto soud nepovažuje za dohodu o narovnání ve smyslu § 1903 odst. 1 o. z., podle kterého„ dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu.“ Soud posoudil tuto dohodu jako dohodu o uznání dluhu.

10. Soud k tomu dodává, že uznání dluhu neznamená, že dojde k zesplatnění neplatného závazku. Úvěrová smlouva byla od počátku neplatná, což se uznáním dluhu nezměnilo. Jak vyplývá ze stálé judikatury, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1171/2000, ze dne 28. 4. 2002, uznání dluhu je právem akcesorickým. Znamená to mimo jiné, že dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.

11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.