20 C 76/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 77 253,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 951,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 11. 10. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 16 302,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 10. 2019 a zákonným úrokem z prodlení z částky 60 951,11 Kč od 19. 9. 2019 do 10. 10. 2019 a úrok ve výši 14,6 % ročně z částky 67 335,32 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částky ve výši 18 838,80 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 77 253, 32 Kč, když požadovaná částka představuje jistinu ve výši 66 317,94 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 149, 63 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 768,37 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 017,38 Kč, a to vše z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Na základě této smlouvy předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], dále jen„ banka“ poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet, když úrok z poskytnutého úvěru činil 14,6%. Žalovaný se se splácením dostal do prodlení a banka od smlouvy odstoupila dne 26. 4. 2018. Následně došlo k postoupení předmětné pohledávky z banky na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum]. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřována na základě žádosti žalovaného, bankovního i nebankovního registru, insolvenčního rejstříku, databáze MVČR, důchodovým výměrem a výplatní páskou ze dne 18. 5. 2017. A dále uvedla, že žalovaný uhradil částku 9 048,89 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K nařízenému jednání soudu se žalovaný, ač byl řádně předvolán, nedostavil ani nepožádal včas z důležitého důvodu o jeho odročení, a proto soud jednal v jeho nepřítomnosti. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že tuto smlouvu podepsala banka s žalovaným, když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků žalovanému, a to ve výši 70 000 Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno, že datum podpisu je možný první den čerpání. Smlouva byla podepsána na základě žádosti o úvěr ze dne [datum], ve které žalovaný uvedl, že jeho průměrný měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 7 834 Kč, když celkový příjem v domácnosti je 45 000 Kč a počet zdrojů příjmu je jeden, když informace zde uvedené měl doložit důchodem od pošty. Žalovaný byl seznámen s některými pojmy používanými ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a byl mu předložen formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, což stvrdil svým podpisem dne [datum]. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že banka evidovala za žalovaným dlužnou částku 66 317,94 Kč. Současně byl soudu předložen sazebník poplatků, na kterém však chyběl podpis žalovaného. Žalovaný byl upomínkou ze dne 18. 11. 2021 vyzván k uhrazení dlužné částky, když upomínka byla odeslána téhož dne, jak soud zjistil z podacího lístku. Soud současně z moci úřední, z údajů, které jsou mu přístupné ze soudního programu ISAS, zjistil, že na žalovaného byly podány četné návrhy na exekuci. Z listiny nazvané amortizace soud zjistil, že žalobkyně eviduje s žalovaným smlouvu [číslo] když datum uzavření smlouvy mělo být [datum], ukončení 26. 4. 2018 a poslední přijatá platba 23. 9. 2019. Z umořovací tabulky soud zjistil, že banka dne [datum] zaslala žalovanému částku 70 000 Kč. Z předpisů úroků z prodlení soud zjistil výši požadovaných úroků z jednotlivých částek. Z platební historie soud zjistil, že žalovaný bance uhradil částku 9 048,89 Kč.

5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] banka postoupila předmětnou pohledávku na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován oznámením ze dne 2. 10. 2019, kterým byl rovněž vyzván k uhrazení dlužné částky, když toto oznámené bylo žalovanému zasláno 7. 10. 2019, jak soud zjistil z podacího lístku, a tedy došlo k řádnému postoupení pohledávky dle § 1879 a násl. zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“, na žalobkyni.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000Kč a žalovaný na předmětnou částku vrátil 9 048,89 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr.

9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10.

11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila pouze smlouvu o úvěru, žádost o úvěr a výplatní doklad o důchodu, ze kterého bylo prokázáno, že žalovaný měl důchod ve výši 7 834 Kč. Současně žalobkyně uvedla, že se vycházelo z bankovních i nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku, databáze MVČR a při hodnocení výdajů vycházeli z životního minima a nákladu na bydlení dle údajů poskytovaných ČSÚ. Nijak se však nebylo doloženo, že by byl zkoumán nesoulad mezi tvrzeným příjmem domácnosti ve výši 45 000 Kč a tvrzeným pouhým jedním příjmem v domácnosti a prokázaných důchodem ve výši 7 834 Kč a že by banku zajímaly skutečné výdaje žalovaného a touto otázkou se jakkoliv zabývala, když doklady k tomuto nebyly doloženy. Z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně (právní předchůdkyně) zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování.

12. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení však bylo prokázáno, že žalovanému byl ze strany žalobkyně poskytnut finanční úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil 9 048,89 Kč, jak bylo prokázáno platební historií. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dluží částku 60 951,11 Kč. Ve zbytku požadavku žalobkyně pak není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, jak bylo konstatováno výše.

13. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 60 951,11 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 19. 9. 2019, když toto datum soud posoudil jako neoprávněné, když žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky až výzvou ze dne 2. 10. 2019, která byla žalovanému odeslána dne 7. 10. 2019, když nebylo prokázáno doručení, tedy soud má za to, že doručeno bylo 3. pracovní den (domněnka dle § 573 o.z.), tj. 10. 10. 2019, tedy ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s platbou dlužné částky, a proto soud žalobě vyhověl, co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení od 11. 10. 2019.

14. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř. Žalobkyně byla úspěšná v 79% svého uplatněného nároku (v částce 60 951,11 Kč) a neúspěšná, co do 21% uplatněného nároku (16 302, 21 Kč), a proto žalobkyni byla přiznána náhrada v rozsahu 58% celkových nákladů. Celkové náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 090 Kč, náhradou nákladů za 5 úkonů právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva, 2x účast na jednání) po 4 220 Kč, tj. 21 100 Kč (srov. § 11 ve spojení s § 7 vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhradou ve výši 300 Kč za každý jeden úkon, tj. 1 500 Kč (srov. § 13 ve spojení s § 11 advokátního tarifu). Dále soud přiznal žalobkyni náhradu na cestovném na trase [obec] Hodonín a zpět, [značka automobilu] [anonymizováno], [registrační značka], v rozsahu 146km (zpáteční cesta), při vyhláškové ceně motorové nafty 27,20 Kč/km (srov. § 4 vyhlášky č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, dále jen„ vyhláška“) a kombinované spotřebě 5,1l nafty /100 km, na dvě jednání, tj. 2 x 202,50 Kč, tj. 405 Kč. Současně celkové náklady sestávají i z tzv. amortizace vozidla ve výši 642,40 Kč na jednu cestu (srov. § 1 písm. b) vyhlášky), tj. 1 284, 80 Kč za dvě cesty. Nakonec soud přiznal 21% náhradu DPH z částky 24 289,80 Kč, tj. 5 100,90 Kč, tedy celkové náklady činí 32 480,70 Kč a žalobkyni bylo přiznáno 58 % z této částky, tj. 18 838,80 Kč.

1. Pokud soud nepřiznal náhradu za doplnění žaloby a doplnění dokazování učinil tak proto, že tyto dokumenty a tvrzení v doplnění mělo být součástí žaloby, a proto soud tento náklad nepovažuje za účelný.