22 C 10/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované , narozený Datum narození žalované , bytem Adresa žalované Anonymizováno 2. Anonymizováno bytem Adresa žalované Anonymizováno o určení vlastnického práva I. Určuje se, že vlastníkem pozemku p. č. , hodnota, , na němž se nachází stavba rodinného domu č. p. , Anonymizováno, , a dále pozemku p. č. , hodnota, zapsaných na LV č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrálního pracoviště , adresa, , je žalobce.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.III. Žalovaní jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na nákladech státu 13 884 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. , hodnota, , na němž se nachází stavba rodinného domu č. p. , Anonymizováno, , a dále pozemku p. č. , hodnota, , obou zapsaných na LV č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, katastrální pracoviště , adresa, (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Z podané žaloby vyplynulo, že žalobce usiluje o odstranění dlouhodobě existujícího nesouladu stavu zapsaného v katastru nemovitostí se stavem skutečným. Dne 19. 7. 1977 uzavřel kupní smlouvu s , jméno FO, , narozeným , datum, , a zemřelým , datum, (dále též jen „, jméno FO, st.“), na jejímž základě měl do svého vlastnictví nabýt předmětné nemovitosti. Kupní smlouva byla sepsána na Státním notářství v , adresa, za přítomnosti notářky a měl za to, že byla náležitě registrována státním notářstvím. Žalobce byl tedy přesvědčen, že na základě této smlouvy došlo k zápisu změny vlastníka na jeho osobu v evidenci nemovitostí. V průběhu let předmětné nemovitosti renovoval a od roku 1977 z nich platil daň z nemovitosti. Teprve v nedávné době zjistil, že v katastru nemovitostí jako vlastník zapsaný není. Žalobce má za to, že mu vlastnické právo k uvedeným nemovitostem svědčí přinejmenším z titulu vydržení, neboť byl v dobré víře, že mu nemovitosti patří, a to na základě platně uzavřené kupní smlouvy, nadto se k předmětným nemovitostem po celou dobu jako ke svým choval a není zde (ani v minulosti nebyl) nikdo, kdo by jeho vlastnictví a oprávněnost a poctivost držby zpochybňoval.

2. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobcem soud zjistil, že dne 19. 7. 1977 uzavřel žalobce a , jméno FO, st. kupní smlouvu č. , Anonymizováno, dle níž , jméno FO, st. prodal žalobci nemovitosti zapsané na LV č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, , a to dům čp. , Anonymizováno, se stavební plochou č. , hodnota, o výměře 414 m2 a zahradu p. č. 4824/5 o výměře 308 m2, se všemi součástmi a právním příslušenstvím za kupní cenu 49 256 Kč. Kupní smlouva je podepsána za prodávajícího paní , jméno FO, , a to na základě plné moci ze dne 6. 11. 1974, sepsané v portugalštině. V článku VII. smlouvy je uvedeno, že k platnosti smlouvy je třeba souhlasu správy pro věci majetkové a devizové v Praze a její registrace státním notářstvím v , adresa, . Z ohlášení ze dne 19. 7. 1977 adresovanému Státnímu notářství v , adresa, je patrné, že žalobce měl ohlašovat k registraci blíže neidentifikovanou smlouvu (neboť v předtištěném formuláři zůstalo pole pro tento údaj nevyplněné) a pověřit státní notářství v , adresa, předložením smlouvy Správě pro věci majetkové a devizové v Praze.

4. Ze sdělení Generálního konzulátu České republiky v , Anonymizováno, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 1032/2004 bylo zjištěno, že , jméno FO, st. zemřel v , Anonymizováno, dne 7. 4. 1997, a že adresa „, Anonymizováno, , jméno FO, “ je pouze označením dnes již neexistujícího P.O. Boxu a že v , jméno FO, žádní příbuzní pana , jméno FO, st. již nežijí.

5. Dle žalobcem předloženého výpisu z katastru nemovitostí LV č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, ze dne 18. 9. 2002 byl vlastníkem pozemků p. č. , hodnota, , na němž se nachází budova č. p. , Anonymizováno, , a p. č. , hodnota, , zapsán , jméno FO, , , Anonymizováno, , , jméno FO, ; nabývací titul upínající se k roku 1972 („Pozemková kniha vložka , č. účtu, “) indikuje, že skutečně jde o , jméno FO, st., nikoli o jeho podobně pojmenovaného syna (k tomu viz dále). Dle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí ze dne 31. 10. 2023 je jako vlastník předmětných pozemků veden (stále) , jméno FO, (st.), avšak s upřesněnou adresou , jméno FO, , , Anonymizováno, , a to očividně v kontextu sdělení Generálního konzulátu České republiky v , Anonymizováno, ze dne 24. 2. 2005.

6. Soud při vlastním pátrání po žalovaném jakožto právním nástupci výše zmíněného (zemřelého) , jméno FO, st., který byl v žalobě označen jménem „, jméno FO, ml.“ (pozn.: tímto jménem identifikoval syna zemřelého , jméno FO, st. přímo Generální konzulát České republiky ve shora citovaném přípisu ze dne 24. 2. 2005), zjistil, že , jméno FO, st. měl děti dokonce dvě, tedy nejen syna , Jméno žalované, , narozeného , Datum narození žalované, , který byl v žalobě nepřesně označen jako „, jméno FO, ml.“), ale též dceru , jméno FO, , narozenou 13. 9. 1947 v , Anonymizováno, . Usnesením ze dne 5. 5. 2022, č. j. 22 C 10/2021-86, zdejší soud připustil přistoupení , jméno FO, jako další žalované do řízení.

7. Dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud proto nejprve zkoumal, zda je tento naléhavý právní zájem ve věci skutečně dán. V souladu s ustálenou judikaturou se přitom za naléhavý právní zájem považuje situace, kdy by bez toho, aby soud určil, zda tu právní vztah nebo právo je či není, bylo ohroženo právo žalobce nebo pokud by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. V případech, kdy je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitosti někdo, u něhož panuje důvodná pochybnost, že vlastníkem nemovitých věcí není a že skutečným vlastníkem je jiná osoba, pak u této (jiné) osoby, která se domáhá tohoto určení (zde žalobce), je podmínka naléhavého právního zájmu naplněna, neboť bez požadovaného určení by její vlastnické právo nemohlo být zapsáno do katastru nemovitostí, a tedy nebylo by možné dosáhnout souladu mezi stavem právním a faktickým. Žaloba je tak s ohledem na uvedené v souladu s ustanovením § 80 o. s. ř. přípustná.

8. Dále se soud musel zabývat otázkou pasivní legitimace na straně žalovaných (respektive okruhu osob, jež by mohly vystupovat v pozici žalovaných), neboť nebylo možné vyloučit, že právních nástupců zemřelého , jméno FO, st., na které přešlo (spolu)vlastnické právo k předmětné nemovitosti, může být více, nebo že naopak do těchto právních vztahů z nějakého důvodu nevstoupili (oba) žalovaní. Jinými slovy, v řízení nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by žalovaný , Jméno žalované, a žalovaná , jméno FO, de Oliveira skutečně nabyli předmětné nemovitosti (ať už jako dědicové nebo jinak) po jejich zemřelém otci , jméno FO, st., a to tím spíše, že oba zůstali v řízení zcela pasivní. Skutkové a právní pozadí věci přitom vytváří z hlediska okruhu účastníků řízení (případně z hlediska volby žalobního typu) obtížně řešitelný procesní rébus. Původního vlastníka předmětných nemovitostí zapsaného dosud v katastru nemovitostí, tedy , jméno FO, st., žalovat nelze, neboť již nežije; řízení o takové žalobě by muselo být zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelnou podmínku řízení na straně účastníků. Ačkoli břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran pasivní legitimace žalovaných stíhá žalobce, soud chápe (s ohledem na specifika projednávané věci), že je pro něj obtížné, ne-li nemožné prokázat, kdo se tímto právním nástupcem skutečně stal; podle sdělení , právnická osoba, neexistuje v , Anonymizováno, centrální evidence obyvatel a , Anonymizováno, orgány spolupracují s cizozemskými v relativně dlouhých lhůtách (v horizontu jednoho až dvou let, pokud vůbec). Nejen z naposledy uvedeného důvodu se ani soud do dalšího pátrání již nepouštěl; legitimaci žalovaných nezpochybňoval zejména proto, že podstata žaloby tkví v tom, že žalobce předmětné nemovitosti dle svého tvrzení nabyl ještě před smrtí , jméno FO, st., a to, když ne přímo kupní smlouvou ze dne 19. 7. 1977, tak vydržením. Je-li vydržení originárním způsobem nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby a má-li následné soudní rozhodnutí o určení vlastnictví toliko deklaratorní (nikoli konstitutivní) povahu, pak soud dospívá k závěru, že došlo-li by k vydržení předmětných nemovitostí ještě před smrtí , jméno FO, st., pak by se konsekventně nemohly stát součástí pozůstalosti po zemřelém , jméno FO, st. Jinými a stručnými slovy: stěží by je mohl někdo platně zdědit. Soud se proto soustředil na otázku, zda k vydržení předmětných nemovitostí žalobcem skutečně došlo, eventuelně k jakému datu se tak stalo; pokud by bylo postaveno najisto, že se tak stalo ještě před úmrtím , jméno FO, st., případné nesprávné závěry o pasivní legitimaci žalovaných by neměly ani potenciálně negativní dopad do jejich právní sféry, ani do sféry případných jiných (žalobci a soudu neznámých a obtížně vypátratelných) dědiců , jméno FO, st. Pro úplnost soud uvádí, že se v souvislosti s pasivní legitimací žalovaných nepouštěl do hlubších úvah, zda předmětné nemovitosti nemohl , jméno FO, st. ještě před uplynutím vydržecí doby například převést na jiné osoby, neboť takovému průběhu událostí nic nenasvědčuje.

9. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (účinný od 1. 1. 2014), platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Na základě tohoto ustanovení tedy soud dospěl k závěru, že mělo-li k vydržení vlastnického práva žalobcem dojít před 1. 1. 2014, je na věc nutno aplikovat dříve platný a účinný právní předpis, a to zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“)

10. Podle § 130 občanského zákoníku platí, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odst. 2 téhož ustanovení takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu. Podle odst. 3 téhož ustanovení se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce a podle § 134 odst. 4 občanského zákoníku se pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

11. Základními podmínkami vydržení jsou tedy oprávněná držba a uplynutí stanoveného času, po který má mít oprávněný držitel movitou nebo nemovitou věc nepřetržitě v držbě. Nepřetržitostí oprávněné držby se rozumí nepřerušený stav trvající u movitých věcí tři roky a u nemovitostí deset let. Je nezbytné, aby po tuto dobu stále trvaly všechny podmínky oprávněné držby. Nabýt vlastnické právo vydržením může jen oprávněný držitel, což je ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem kde všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.

12. Vydržení vlastnického práva je tedy jeho nabytí v důsledku kvalifikované držby věci vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Účelem vydržení je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním a umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá (vykonává faktické panství nad věcí, tedy nakládá s věcí jako s vlastní) v dobré víře, že je jejím vlastníkem, přičemž tato dobrá víra je podle této úpravy dána „se zřetelem ke všem okolnostem věci“; uvedené podmínky musí být splněny současně. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá nemovitost, jejíž vlastnictví nenabyl. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (tzv. „titulus putativus“), tedy aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Dobrá víra se posuzuje z objektivních společenských hledisek, nikoliv podle subjektivního přesvědčení držitele. Držitel je proto v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy, pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci drženého práva.

13. Pokud jde o dobrou víru, má soud zato, že žalobce byl po celou dobu, minimálně však do roku 2002 (datum vyhotovení výpisu z katastru nemovitostí předloženého žalobcem) v dobré víře, že mu nemovitosti, které jsou předmětem řízení, patří a je jejich vlastníkem, neboť se domníval, že je na základě kupní smlouvy z 19. 7. 1977 koupil od , jméno FO, st., a předpokládal, že ze strany státního notářství byla smlouva řádně zaregistrována a příslušná změna vlastníka pozemků byla zapsána. S pozemky nakládal po celou dobu (tj. od roku 1977) jako s vlastními, renovoval je, platil za ně daň z nemovitosti, a nikdo jiný se po celou dobu o pozemky nezajímal, nechtěl je obhospodařovat ani dát do pronájmu.

14. Soud v tomto případě poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, v němž se uvádí, že pouhý nesoulad skutečného stavu se stavem uvedeným v katastru nemovitostí nevylučuje dobrou víru držitele, že je vlastníkem užívaného pozemku. Podobně i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, vyplývá, že pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice.

15. V daném případě byla titulem, z něhož žalobce dovozoval svou dobrou víru, kupní smlouva z roku 1977, na jejímž základě žalobce pozemky po celou dobu od roku 1977 užíval, nakládal s nimi jako s vlastními, fakticky je ovládal a byl přitom je v dobré víře, že mu patří. Vznikla-li by pochybnost, zda je držba oprávněná, nebo naopak neoprávněná, platí vyvratitelná právní domněnka, že je držba oprávněná. Tuto domněnku mohli vyvrátit žalovaní, ti však zůstali v řízení nečinní a k věci se nikterak nevyjádřili.

16. S ohledem na vše výše uvedené tedy soud uzavírá, že se zřetelem ke všem okolnostem nemohl mít žalobce pochybnosti o existenci drženého práva a držel nemovitosti v dobré víře od roku 1977 minimálně do roku 2002, kdy si opatřil výpis z katastru nemovitostí. Během těchto 25 let se původní vlastník předmětných nemovitostí, , jméno FO, st., až do své smrti v roce 1997 o pozemek nezajímal, stejně jako nikdo z jeho příbuzných či dědiců, a držba byla proto oprávněná ve smyslu § 130 občanského zákoníku. K vydržení vlastnického práva žalobcem tedy došlo necelých deset let před smrtí , jméno FO, st., a proto soud určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 150 o. s. ř. Ve věci byl zcela úspěšný žalobce, avšak soud dospěl k závěru, že tu existují důvody hodné zvláštního zřetele, při jejichž existenci nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Na prvním místě vzal soud v potaz, že nastalou situaci (tj. rozpor mezi faktickým a právním stavem zapsaným ve veřejném seznamu) bylo nutné mezi účastníky autoritativně vyřešit, druhým důvodem jsou specifické okolnosti a časový kontext dané věci, kdy nesoulad byl způsoben do značné míry postupem státních orgánů bývalého Československého státu, který účastníci mohli jen velmi omezeně zvrátit či ovlivnit. Z výše uvedených důvodů proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

18. V souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. soud dále rozhodl o povinnosti žalovaných jakožto neúspěšných účastníků nahradit státu náklady, které v řízení stát platil ustanoveným tlumočníkům do jazyka , Anonymizováno, , a to , tituly před jménem, ve výši 767 Kč a , tituly před jménem, , jméno FO, ve výši 13 117 Kč; celkem tedy částku 13 884 Kč.