22 C 121/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 166 796,85 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 157 327,85 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 166 796,85 Kč od 6. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Řízení se co do částky 1 200 Kč zastavuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 81 010 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně částku 1 170 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení 166 796,85 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Z obsahu žaloby vyplynulo, že žalobkyně pro žalovaného vynaložila v období dubna 2019 až ledna 2020 bez právního důvodu v souhrnu výše uvedenou částku, neboť v jeho prospěch nakoupila velké množství zboží a financovala řadu služeb. Jednalo se jmenovitě o vícenásobnou úhradu měsíční ceny telekomunikačních služeb, o nákup oblečení a obuvi, dále o nákup stavebního materiálu, řemeslných nástrojů, elektroniky a financování reklamy souvisejících s podnikáním žalovaného, o platby třetím subjektům za práci vykonanou pro žalovaného, dále o dary pro žalovaného a jeho rodiče k narozeninám či svátku a konečně o úhradu pojistného v souvislosti s provozem motorového vozidla a pojistného na zákonné zdravotní a sociální pojištění (případně penále a nedoplatků na něm). K vydání bezdůvodného obohacení vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 28. 4. 2020 s tím, aby tak učinil do 5. 5. 2020, což se však dosud nestalo. Od 6. 5. 2020 do zaplacení tak žalobkyně požaduje po žalovaném též zákonné úroky z prodlení a dále částku 1 200 Kč jakožto minimální paušální náklady spojené s vymáháním pohledávky.

2. Podáním doručeným soudu dne 11. 11. 2020 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 9 469 Kč, neboť uhradila panu [jméno] [příjmení] podle korigovaného tvrzení za stavební materiál u [příjmení] [příjmení] určený pro podnikání žalovaného pouze 1 991 Kč, nikoli 11 460 Kč, jak tvrdila původně. Dále vzala žalobu zpět i co do minimálních paušálních nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Soud proto řízení podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) co do částky 9 469 Kč zastavil usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a předmětem řízení zůstala částka 157 327,85 Kč s příslušenstvím (neboť co do úroku z prodlení z částky 9 469 Kč žalobkyně žalobu zpět nevzala). Co se týče minimálních paušálních nákladů spojených s vymáháním pohledávky, ohledně nich soud řízení zastavil výrokem II. tohoto rozsudku, neboť v naposledy citovaném usnesení byly nedopatřením opomenuty.

3. Žalovaný nárok žalobkyně ani z části neuznal a k podané žalobě uvedl, že s žalobkyní žil ve společné domácnosti a po dobu trvání tohoto soužití hradil i společné náklady spojené s jejím vedením. Popřel, že by se na úkor žalobkyně jakkoli bezdůvodně obohatil, neboť veškeré věci v žalobě uvedené obdržel od žalobkyně darem. Nadto sám žalovaný má vůči žalobkyni pohledávky v celkové výši 391 588 Kč (za neuhrazenou fakturu [číslo] 2018 ze dne 16. 5. 2018 vystavenou na 125 300 Kč, za fakturu [číslo] 2019 ze dne 18. 5. 2019 na částku 92 000 Kč, dále za blíže specifikované stavební práce v celkové ceně 110 020 Kč, za servisní práce provedené dne 20. 11. 2019 v ceně 11 097 Kč, za fakturu č. 2019 v ceně 25 171 Kč za stavební materiál a konečně za 56 jízd, které vykonal pro žalobkyni v rámci jí provozované taxislužby); tyto pohledávky však nevtělil do vzájemného návrhu, ale pouze do procesní obrany jakožto kompenzační námitku (započetl je tedy do výše zažalované částky). Co se týče stavebních prací provedených v rodinném domě [adresa] v [anonymizováno], jejichž hodnota měla dosáhnout 110 020 Kč, jednalo se o opravy omítek, sádrokartonového stropu a dlažby v letní kuchyni, spárování této dlažby, osazení parapetů v letní kuchyni a sekání otvoru a šlicu pro vodaře, dále o rekonstrukci podlahy, zhotovení nivelačky a dlažby v technické místnosti, její vyspárování, dále zabetonování zápraží, zateplení štítové stěny, podřezání a opravu zdí, opravu výšek překladu nad dveřmi WC, koupelny, chodby a ložnice, opravu středových zdí se svazováním, dodělání OSB desek, osekání starého betonu v kuchyni, ložnici a chodbě a úpravu otvoru pro okno; to vše včetně přepravy a přesunu materiálu k prováděným pracím.

4. Mezi účastníky tak bylo nesporné pouze to, že spolu v období cca dubna roku 2019 až ledna roku 2020 udržovali družský poměr (partnerský vztah).

5. Předmětem sporu mezi nimi však v prvé řadě bylo, zda ta plnění, která žalobkyně vyjmenovala v žalobě, žalovanému skutečně poskytla, a pokud ano, zda byla míněna jako dar (což tvrdil žalovaný), či zda tato věcná či finanční plnění pro něj (ať už oblečení, stavební materiál a nástroje nebo reklama na sociální síti Facebook), nebo plnění za něj tam, kde měl plnit sám (např. platba záloh na zdravotní a sociální pojištění), případně plnění pro třetí osoby (např. dary příbuzným žalovaného k různým příležitostem) byla podmíněna trváním partnerského vztahu účastníků a pro případ jeho skončení je měl žalovaný žalobkyni vrátit (jak tvrdila žalobkyně). Pokud naopak šlo o tvrzení žalovaného, že on pro žalobkyni provedl řadu naturálních plnění (typu zednické práce v její nemovitosti), neshodli se účastníci na tom, které konkrétní práce skutečně provedl, případně zda je prováděl bezúplatně, či za úplatu. Další sporné otázky v obecné rovině rozvíjely výše nastíněné hlavní argumentační linie; šlo například o tvrzení žalovaného, že některá finanční plnění, která za něj žalobkyně provedla, souvisela s tím, že pro žalobkyni vykonával zmínění zednické práce na rodinném domě v jejím vlastnictví, a proto se nemohl věnovat výdělečné činnosti.

6. Soud provedl ve věci následující důkazy:

7. Žalobkyně předložila celou řadu kopií účtenek a pokladních dokladů, a to ze dne 9. 9. 2019 za pánské triko v ceně 748 Kč (prodejce nebylo z dokladu možné identifikovat), ze dne 17. 7. 2019 za pánské triko, pánské kalhoty, pánské spodní díly a dětský overal v celkové ceně 664 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 31. 7. 2019 za rozvodnici [anonymizováno] v ceně 3 169 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 14. 9. 2019 za sadu pro montáž a za bundu [anonymizována dvě slova] v ceně 408 Kč (prodejce [anonymizována dvě slova]), ze dne 13. 10. 2019 za mikinu a nepromokavou bundu v celkové ceně 858 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 12. 1. 2020 za společenskou obuv a vkládací stélky v hodnotě 898 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 5. 12. 2009 za bluetooth adaptér v ceně 199 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 23. 9. 2019 za dva mobilní telefony a pouzdro na telefon v celkové ceně 2 053 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 9. 9. 2019 za akuvrtačku zn. Hecht v ceně 1 799 Kč (prodejce [právnická osoba]), ze dne 17. 9. 2019 za rifle v ceně 499 Kč (prodejce [právnická osoba]), ze dne 19. 8. 2019 za bundu, kalhoty a kulový kohout v celkové ceně 787 Kč (prodejce [anonymizována dvě slova]), ze dne 26. 8. 2019 mj. za kalhoty a mikinu v ceně celkem 548 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 11. 11. 2019 za inkoustovou náplň a kabel v celkové ceně 748 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 29. 9. 2019 za pánskou vestu v ceně 279 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 1. 6. 2019 za pánské spodní prádlo, dvoje plavky, tři trička a tašku v celkové ceně 1 267 Kč (prodejce [anonymizováno]), ze dne 11. 11. 2019 za pánské kalhoty v ceně 149 Kč (prodejce [anonymizováno]) a ze dne 14. 7. 2019 za mj. dvoje kalhoty v celkové ceně 858 Kč (prodejce [anonymizována dvě slova]).

8. Na jméno žalovaného byla dne 26. 9. 2019 vystavena faktura č. 2019 dodavatelem„ [příjmení] [jméno]“ ([jméno] [anonymizováno], [PSČ] [obec a číslo]) za stavební materiál v celkové ceně 13 451 Kč, která je provázaná s příjmovým pokladním dokladem [číslo] ze dne 13. 11. 2019 na částku 11 460 Kč, kterou uhradil [jméno] [příjmení]. Na jméno žalovaného jsou vystaveny též dodací list [číslo] 2019 [číslo] ze dne 23. 7. 2019 na částku 735 Kč, dodací list 001/ 2019 [číslo] ze dne 22. 8. 2019 ve spojení s fakturou [číslo] ze dne 5. 9. 2019 na částku 1 748 Kč (současně dne 2. 9. 2019 převedla žalobkyně z účtu č. [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet] částku 1 748 Kč a platbu nazvala jako„ kotouč“), a faktura ze dne [číslo] ze dne 26. 7. 2019 na částku 735 Kč. Předmětem prodeje jsou ve všech případech různé diakotouče zn. DR. [příjmení]. [Anonymizovaný odstavec.]

10. Žalovaný vystavil na jméno žalobkyně dne 16. 5. 2018 fakturu [číslo] 2018, a to na částku 125 300 Kč za provedené zednické práce; převzetí této faktury stvrdila žalobkyně svým podpisem. Dále vystavil na její jméno dne 18. 5. 2019 fakturu [číslo] 2019 na částku 92 000 Kč za zednické práce na [anonymizována tři slova], jejímž dodatkem byl přehled provedených prací; převzetí této faktury žalobkyně rovněž potvrdila svým podpisem. Na jméno žalobkyně vystavila dne 23. 9. 2019 fakturu č. 2019 také [jméno] [příjmení], a to za zboží (stavební materiál) v celkové hodnotě 25 171 Kč; společně s touto fakturou předložil žalovaný potvrzení o provedené platbě ze dne 30. 10. 2019 z jeho účtu č. [bankovní účet]. Dne 20. 11. 2019 vystavil dodavatel [právnická osoba] na neznámého odběratele fakturu [číslo] to na částku 11 097 Kč za materiál a servisní práce; podle poznámky na faktuře obdržel dodavatel hotovost v plné výši od žalovaného a dále dodavatel čestným prohlášením potvrdil, že zboží a služby se vztahovaly k vozidlu [anonymizována dvě slova] [registrační značka], které bylo dle sdělení Městského úřadu Kyjov ze dne 26. 10. 2020 vyřazeno z provozu a bylo registrováno na žalobkyni jakožto osobu samostatně výdělečně činnou. Současně však žalobkyně předložila tutéž fakturu od totožného dodavatele (a i v tomto případě na neznámého odběratele) s tím, že na rozdíl od první jmenované se v jejím textu nevyskytuje zmínka o tom, že dodavatel převzal hotovost od žalovaného. [právnická osoba] dne 2. 2. 2021 písemně upřesnil, že mu zakázku na opravu vozidla a nákup náhradních dílů zadal žalovaný a také ji zaplatil; později žalovaný požádal o doplnění údaje o platbě v hotovosti na fakturu. Jedná se tedy o jeden doklad, který byl vystaven žalovanému a který byl později na jeho žádost doplněn.

11. Okresní správa sociálního zabezpečení potvrdila, že zálohy za pojistné na sociální pojištění obdržela v měsících 4-7/ 2019 a [číslo] 2019 a 1/ 2020 z účtu č. [bankovní účet] (tj. z účtu žalobkyně) ve výši 2 388 Kč měsíčně, přičemž úhrada záloh za měsíce 4-7/ 2019 byla provedena po termínu splatnosti, zbytek řádně. 12. [obec] průmyslová zdravotní pojišťovna podle sdělení ze dne 16. 7. 2020 přijala zálohy na pojistné, z účtu č. [bankovní účet] (který patří podle jejího sdělení žalobkyni) pro žalovaného. Z tohoto účtu tak byl na její účet připsán nedoplatek vzniklý žalovanému za období 4/ 2019 až 1/ 2020 ve výši 28 878 Kč a také zálohy ze dne 8. 11. 2019, 18. 11. 2019, 23. 12. 2019 a 16. 1. 2020, a to ve výši 2 100 Kč (v případě druhém ve výši 1 200 Kč).

13. Generali Česká pojišťovna potvrdila, že na jméno žalovaného eviduje tři aktuální pojistné smlouvy ([číslo] od 25. 6. 2018, [číslo] od 1. 4. 2016 a [číslo] od 25. 6. 2018) a jednu ukončenou pojistnou smlouvu [číslo]; všechny se vztahují k vozidlu [anonymizována dvě slova] [registrační značka]. Co se týče smlouvy [číslo] (povinné ručení), platbu pojistného v jednom případě provedla žalobkyně (dne 3. 7. 2019), to samé platí též o smlouvě [číslo] (havarijní pojištění). V případě smlouvy [číslo] (havarijní pojištění) však pojišťovna od žalobkyně žádnou platbu nepřijala.

14. Taktéž společnost [právnická osoba] potvrdila, že za telekomunikační služby obdržela platby jak z účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalovaného, tak z účtu č. [bankovní účet] vedeného na žalobkyni; konkrétně v měsících květnu (dvakrát), červnu a srpnu 2019 od žalobkyně, v měsíci červenci a září 2019 od žalovaného.

15. Podle sdělení [právnická osoba] nebyla žalobkyně nikdy jejím klientem, avšak později [právnická osoba] soudu sdělila, že žalobkyně předkládala fakturu [číslo] 2018 vystavenou žalovaným dne 16. 5. 2018 na částku 125 300 Kč za účelem doložení zálohového čerpání úvěrových prostředků.

16. K bezodkladnému vydání bezdůvodného obohacení vyzvala žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou ze dne 28. 4. 2020, kterou žalovaný převzal dne 5. 5. 2020.

17. Svědecká výpověď syna žalobkyně [jméno] [příjmení] potvrdila předně to, že účastníci byli v letech 2019 až 2020 v partnerském vztahu, avšak patrně proto, že žalovaný stále neměl peníze, se účastníci rozešli. Přesto svědek [příjmení] nepotvrdil, že by žalobkyně půjčovala nebo darovala nějaké peníze či za něj platila telekomunikační služby, povinné platby na zdravotní a sociální pojištění, že by se žalovaný podílel na nákladech společné domácnosti, že by žalovaný pracoval pro taxislužbu žalobkyně provozovanou i v letech 2019 2020 a že by platil servisní práce na jejím vozidle; doslova uvedl, že o těchto věcech mu není nic známo. Připustil však, že žalobkyně pro žalovaného zaplatila internetovou reklamu nebo reklamu v [obec] na náměstí, nakupovala oblečení či nářadí pro zedníky (vrtačku, akuvrtačku, pilu na řezání dlažby a betonu, včetně kotoučů), neboť mu je sám žalovaný ukazoval. Některé nářadí žalobkyně zakoupila v souvislosti s pracemi prováděnými v domě [adresa] v [anonymizováno], žalovaný je však používal i pro svou podnikatelskou činnost v oboru zednictví. Žalovaného popsal jako člověka, který nevydělával a často si bez dovolení půjčoval svědkovy věci, zejména stavební nářadí. Taktéž nevyloučil, že si žalovaný mohl ponechat nějaký stavební materiál pro svou potřebu, ač byl zakoupen na rekonstrukci domu v [anonymizováno]. Tuto rekonstrukci přitom dle svých slov svědek prováděl sám, žalovaný provedl pouze spárování dlažby a zateplení štítové zdi a jinak pouze vypomáhal z titulu svého vztahu k žalobkyni, tedy za tyto práce neměl inkasovat žádnou úplatu, navíc některé práce pokazil a musely se předělat.

18. Svědek [jméno] [příjmení], který je nastávajícím zeťem žalobkyně, s žalovaným pracoval asi půl roku v rámci živnostenského oprávnění, ale pak spolupráci ukončili, protože si svědek potřeboval vydělat víc peněz, což u žalovaného nebylo možné. Výplatu svědkovi tak za žalovaného minimálně částečně hradila žalobkyně, jmenovitě si vybavil práce v [anonymizováno] a [obec]. Potvrdil, že účastníci byli v partnerském vztahu a že z doslechu ví, že během té doby činila žalobkyně ve prospěch žalovaného vícero plateb (zdravotní a sociální pojištění, telekomunikační služby, nákup oblečení a nářadí pro provoz své živnosti), avšak vázala je na podmínku, že pokud dojde k rozchodu, pak například nářadí jako stolní pila na dlažbu včetně kotoučů nebo akuvrtačka zůstane v jejím domě, což se nestalo a žalovaný je nadále používal pro své podnikání. Nákup tohoto nářadí byl totiž často vázán na práce, které žalovaný prováděl přímo v domě [adresa] v [anonymizováno]. Žalovaný si později svědkovi stěžoval, že žalobkyně chtěla po rozvodu vrátit i oblečení, o jehož zakoupení se jí neprosil. Co se týče těchto zednických prací, primárně je prováděl svědek, [příjmení] [příjmení] a syn žalobkyně [jméno] [jméno]; podíl žalovaného na nich odhadl na pouhých 40 % s tím, že současně připustil, že žalovaný pro žalobkyni pracoval ještě předtím, než navázali vztah, a za práce provedené v tomto období mu žalobkyně zaplatila. Žalovaný tak podle toho, co bylo svědkovi známo, položil v rodinném domě v [anonymizováno] dlažbu a spolu se svědkem nivelačku a provedl zateplení štítové zdi. Naopak svědkovi vůbec nebylo známo, že by žalovaný pracoval pro taxislužbu žalobkyně nebo že by platil servis jejího vozidla. Pokud jde o financování společné domácnosti, ani na tom se nepodílel, na což si žalobkyně za trvání vztahu stěžovala.

19. Svědek [jméno] [příjmení], který je dlouholetým kamarádem žalovaného, potvrdil, že účastníci spolu cca rok chodili a žili u žalobkyně ve [anonymizováno] – [anonymizováno]. Svědek znal zprostředkovaně i žalobkyni, neboť tu žalovaný bral na společné akce typu narozeniny, rozlučky se svobodou, atd. Žalovaný opravoval jinou její nemovitost v této obci (tedy ne tu, v níž bydleli). Svědku bylo známo, že v této (druhé) nemovitosti prováděl žalovaný omítky a obklady, což svědek minimálně v případě omítek viděl na vlastní oči. Potvrdil i to, že žalovaný jezdil s taxíkem pro taxislužbu, kterou provozuje žalobkyně; samotného svědka totiž žalovaný jednou vezl a svědek přímo jemu inkasoval jízdné. Svědek sice neměl povědomí o tom, že by účastníci mezi sebou uzavřeli nějakou smlouvu o dílo na provedení zednických prací, ale žalovaný při jednom setkání mluvil o tom, že žalobkyni vystavil nějaké faktury, jakkoli svědek je nikdy neviděl a ani žalovaný mu o nich nic bližšího neřekl. Žalovaný však svědkovi přiznal, že za něj žalobkyně hradila sociální a zdravotní pojištění, což odůvodnil tím, že když pracoval na její nemovitosti, nemohl již realizovat jiné zakázky, a proto na zdravotní a sociální pojištění neměl peníze. Prakticky shodně vypovídali i svědkové [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří jsou rovněž dlouholetými kamarády žalovaného a kteří skrz něj znali i žalobkyni jakožto jeho družku. Nad rámec toho, co k věci už uvedl svědek [příjmení], dodal svědek [příjmení], že žalovanému v rámci kamarádské výpomoci pomáhal v nemovitosti žalobkyně s betonováním podlah; domníval se, že v té době partnerský vztah účastníků již existoval. Svědek [příjmení] dodal, že spoustu informací (jako například to, že žalobkyně platí za žalovaného zdravotní a sociální pojištění nebo že občas jezdí s taxíkem pro její taxislužbu) slyšel přímo od žalobkyně na společných akcích; nabyl dojmu, že žalobkyně žalovaného trochu využívá. Žalovaného jednou osobně viděl pracovat na domě v [anonymizováno] spolu s budoucím zeťem žalobkyně. Ohledně fakturace dodal nad rámec předchozích výpovědí, že pokud žalovaný fakturoval nějaké práce žalobkyni, bylo to prý za ty práce, které pro ni provedl ještě předtím, než spolu navázali vztah. Po dobu trvání tohoto vztahu byl poměrně vytížený a zakázky odmítal s tím, že pracuje na domě žalobkyně, a to zadarmo. Od žalobkyně také vzešel nápad, aby svědek [příjmení] pro žalovaného připravil nějaké vzory smluv o dílo. Dále svědek [příjmení] dodal, že si žalobkyně stěžovala, že žalovaný finančně nepřispívá na chod společné domácnosti, avšak žalovaný se bránil tím, že pokud pracuje pro ni, příležitost k jinému výdělku nemá.

20. Svědek [příjmení] [příjmení] pracoval pro žalobkyni jako taxikář a žalovaného poznal během doby, kdy jí vypomáhal při opravě rodinného domu v [anonymizováno], kde prováděl betonování podlahy v technické místnosti, vyzdíval spadlou zeď v koupelně a instaloval zde překlady (s čímž mu pomáhal žalovaný) a zatahoval trubky po vodařích. Upravoval také omítku kolem dveří a natahoval perlinku v obývacím pokoji a lepidlo na stěnu. Na této stavbě dvakrát zahlédl žalovaného pracovat nebo přivést materiál (konkrétně natahovat šlic v letní kuchyni a dovést beton pro podlahu v technické místnosti, jakkoli samotné betonování prováděl svědek s žalobkyní). Vyrozuměl, že účastníci jsou blízcí přátelé a že se z tohoto titulu žalovaný o rekonstrukci nemovitosti stará, nicméně jestli mezi nimi existovala nějaká smlouva a zda si něco vzájemně hradili, svědek nevěděl a ani se o to nestaral. I když žalovaného viděl jezdit s taxíkem žalované, rovněž nedokázal říct, zda pro ni skutečně pracoval jako taxikář, nebo zda vozidlo používal z jiného důvodu.

21. Co se týče faktury č. 2019 ze dne 26. 9. 2019 vystavené [příjmení] [příjmení], svědek [jméno] [příjmení] potvrdil, že na podzim roku 2019 prováděl žalovaný rekonstrukci koupelny v jeho rodinném domě ve [obec], ulice [ulice a číslo]. Mezi žalovaným a svědkem existovaly neshody ohledně některých položek na této faktuře, které svědek odmítl uhradit a sám žalovaný později připustil, že část materiálu uvedeného na faktuře byla určena pro jinou zakázku. Po ukončení těchto prací za svědkem přišla žalobkyně a žádala o vyrovnání ceny těchto prací; žalovaný jí v průběhu tohoto setkání dal po telefonu svolení k tomu, aby pro něj od svědka inkasovala částku cca 10 000 Kč, a z toho, co žalobkyně svědkovy vysvětlila, svědek pochopil, že zatímco žalovaný pracuje, věci týkající se úhrady těchto prací nechává na ní, respektive že pro jeho laxnost ona cítí potřebu se v těchto záležitostech angažovat. Co se však poté s penězi stalo, svědek nevěděl.

22. Soud neprováděl důkaz dodacím listem [číslo] 2019 [číslo] ze dne 14. 11. 2019 na částku 1 573 Kč k faktuře [číslo] z téhož dne na tutéž částku, neboť podle sdělení žalobkyně se přílohou žaloby stal omylem.

23. Soud konečně zamítl návrh na provádění dokazování výpisem z účtu žalovaného za období celého roku 2019 a pokladní knihou za rok 2019, a to především proto, že žalobkyně přesně nespecifikovala, k jakým tvrzením se tyto důkazy mají upínat (jaká tvrzení mají být tímto důkazem prokázána). Je nepřijatelné, aby byla absentující tvrzení sekundárně dotvářena z prováděných důkazů. Podpůrně soud přihlédl též k tomu, že tento způsob dokazování již zasahuje do soukromí žalovaného v míře, která je neadekvátní podstatě sporu.

24. Na podkladě provedeného lze tedy shrnout, že účastníci byli od cca dubna roku 2019 do ledna roku 2020 v partnerském poměru (tj. druh – družka) a minimálně po určitou dobu vedli i společnou domácnost. V průběhu zmíněné doby si vzájemně poskytli řadu plnění; zatímco ze strany žalobkyně vůči žalovanému se jednalo především o plnění peněžní (nákup většího počtu druhově rozličných věcí, ať už pro žalovaného nebo pro osoby jemu blízké, dále financování služeb, které žalovaný využíval v rámci svého podnikání, případně provádění různých plateb, k nimž byl primárně povinen sám žalovaný, atp.), ze strany žalovaného vůči žalobkyni se jednalo veskrze o plnění naturální (bezplatná výpomoc při rekonstrukci rodinného domu v [anonymizováno], který je v jejím vlastnictví, a při provozování její taxislužby). Pokud však jde o to, zda žalobkyně žalovanému skutečně poskytla všechna peněžitá či věcná plnění, která v žalobě zmínila, případně zda žalovaný skutečně pro žalobkyni vykonal všechny činnosti, které ve své obraně zmínil, narazilo dokazování na své limity, neboť z předložených listin mohly přesný obraz o tom, jakých plnění se žalovanému od žalobkyně dostalo, poskytnout jen vyjádření Okresní správy sociální zabezpečení a zdravotní pojišťovny (ve vztahu k platbám pojistného na sociální a zdravotní pojištění žalovaného), [právnická osoba] a telefonního operátora [anonymizována tři slova]. Naproti tomu faktury, pokladní doklady, účtenky, aj. a ani výpovědi svědků nebyly samy o sobě s to plně podpořit všechna žalobní tvrzení či všechny námitky žalovaného uplatněné v rámci procesní obrany. Soud tedy může po provedeném dokazování s jistotou konstatovat pouze to, že vztah obou účastníků se vyznačoval vzájemnou subjektivní nespokojeností nad tím, do jaké míry se kdo ve vztahu finančně, věcně či jinak angažuje a jakého„ protiplnění“ se mu od druhé strany dostává či by se mu dostávat mělo, což patrně byl také důvod, proč tento vztah nakonec skončil rozchodem a proč se nyní žalobkyně domáhá zpět toho, co žalovanému v době trvání vztahu poskytla.

25. Po právní věci soud věc posoudil takto:

26. Žalobkyně v podané žalobě kvalifikovala zažalovaný nárok na zaplacení částky 157 327,85 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor její osoby a požadovala vydání tohoto bezdůvodného obohacení v intencích § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“). Podle jeho prvního odstavce platí, že„ (k ) do se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se„ (b) ezdůvodně (…) obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“. Současně však zákonodárce v § 2992 občanského zákoníku zakotvil výjimku z obecně platného pravidla, že bezdůvodné obohacení musí obohacený ochuzenému vydat, a to v případech„ (b) yl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí (…); to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.“. Skutečnosti vylučující restituční povinnost, lze z teoretického hlediska vztáhnout jednak k případům, v nichž je sice naplněna obecná skutková podstata ve smyslu § 2991 občanského zákoníku, avšak k nabytí prospěchu bez spravedlivého důvodu přistupují další okolností, s ohledem na něž je zapotřebí právo na vydání bezdůvodného obohacení potlačit, jednak k případům, v nichž jsou tyto skutečnosti vylučující restituční povinnost pojímány jako nástroje pro interpretaci generální klauzule obsažené v § 2991 občanského zákoníku, definující spravedlivý důvod, pro který si obohacený může získaný prospěch ponechat.

27. Jak již bylo uvedeno v rámci shrnutí skutkových zjištění, provedené dokazování nepotvrdilo plně ani žalobní tvrzení, ani procesní obranu žalovaného (i přes poučení o povinnosti podle § 101 odst. 1 písm. a) a b), ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.); v některých dílčích případech by sice bylo možné uznat, že se žalovanému finančního či věcného prospěchu od žalobkyně dostalo, v jiných případech však předložené listiny (zejména pokladní doklady) a výpovědi svědků nebyly s to prokázat (nadto mnohdy pouze obecná) tvrzení, že žalobkyně určité (opět ne zcela přesně identifikované) věci nakoupila právě pro žalovaného a pro nikoho jiného. V několika případech dokonce sama žalobkyně nepřímo připustila existenci právního důvodu svého plnění, a to tehdy, označila-li některé položky jako dar k narozeninám či jiné plnění v souvislosti s jubileem žalovaného (například útratu v restauraci), jindy se dokonce již zcela mimoběžně s konstrukcí právního institutu bezdůvodného obohacení domáhala vrácení věcí či jiných plnění, které darem poskytla jiným osobám než žalovanému (konkrétně jeho rodičům k narozeninám či svátku). Pokoušel-li by se soud kromě toho hledat odpověď na hlavní spornou otázku mezi účastníky, a to, zda plnění, kterého se dostalo žalovanému od žalobkyně, bylo darem, nebo čímsi jako podmíněnou zápůjčkou (jde-li o plnění peněžitá) či výpůjčkou (jde-li o plnění nepeněžitá), jejíž splatnost nastává okamžikem rozchodu účastníků jakožto výpovědi takové smlouvy, důkazní břemeno, že se jednalo o zápůjčku/výpůjčku by primárně leželo na žalobkyni, a teprve sekundárně na žalovaném, pokud jde o protitvrzení, že se jednalo o dar.

28. Touto cestou se však soud nevydal. Od samého začátku řízení se netajil tím, že v tomto směru účastníky ke splnění důkazní povinnosti vyzývat a poučovat v režimu § 118a odst. 3 o. s. ř. nebude, a to s ohledem na právní názor na výklad výše citovaného § 2992 občanského zákoníku, který účastníkům předestřel. Soud má totiž za to, že toto ustanovení je designováno právě na tento typ situací, hovoří-li o tom, že„ jedna osoba něco učinila ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí“ a„ jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat“.

29. V prvé řadě soud připomíná, že druh a družka, kteří spolu trvale žijí, jsou sice podle vyvratitelné domněnky osoby blízké (§ 22 občanského zákoníku), avšak nevytváří spolu žádné kvazi společné jmění manželů či jiné obdobné majetkové společenství. Pokud si v průběhu trvání vztahu něco vzájemně poskytli, nevzniká jim bez dalšího právo na vrácení tohoto plnění od druhého partnera či (v obecné rovině) právo na vypořádání takto shromážděné masy věcí, hotovosti či závazků. To dvojnásobně platí tam, jedná-li se o drobnější plnění, která lze charakterizovat jako projevy náklonnosti, vřelosti, společenské úsluhy, etikety a konvence, vynutitelné pouze v rovině morální, kdy při jejich poskytnutí vůle obou stran nesměřuje ke vzniku smlouvy a neexistují tak mezi nimi žádná vzájemná práva nebo povinnosti, jejichž porušení by právo sankcionovalo (typickým příkladem může být pozvání na večeři, ze kterého nevzniká žádný zažalovatelný nárok pro případ, že se neuskuteční); tato myšlenka našla odraz i v ustanovení § 2055 občanského zákoníku, podle kterého„ plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat“. Na druhou stranu lze uznat, že mohou existovat plnění, která se nachází na hranici mezi právem a morálkou, a na ty budou soudy nahlížet jiným prismatem (k tomu viz dále). V zásadě však lze říci, že pro družské vztahy je typická vyšší míra rizikovosti vynaložené investice (ať už jí rozumíme investici do dalšího směřování vztahu, jako je například společné bydlení nebo podnikání, tak velmi zjednodušeně a neromanticky„ do druhého z partnerů“), která se stává fakticky nenávratnou v případě, že se takový vztah partnersky rozpadne. Ačkoli stěží nalezneme ve společnosti průřezový konsenzus ohledně charakteru družských vztahů a toho, kudy vede nebo má vést hranice mezi tím, co je ještě právo schopno a ochotno regulovat (a potažmo do čeho budou soudy autoritativně zasahovat) a naopak co zůstane v rovině zvyků a konvencí, soud se k regulaci takových vztahů staví velmi zdrženlivě. Pokud by totiž soud přistoupil na pojetí, které naznačila žalobkyně, tj. že veškerá plnění, která si strany poskytly, si pro případ rozchodu navrátí, pak by partnerské vztahy redukoval do roviny obchodní; takové pojetí by v extrémní podobě mohlo vyústit v pokusy nepřímo či přímo ocenit hodnotu času, po který vztah trvá, či toho, co si partneři vzájemně poskytli i v imateriální rovině, v penězích, což alespoň zatím není trend, který by byl ve společnosti majoritní a který by (minimálně zdejší soud) chtěl následovat.

30. Jinak řečeno, navázáním partnerského vztahu a započetím společného života či vytvořením (pseudo) rodinné domácnosti nevzniká žádnému z partnerů (a to ani morální) právo na to, aby v tomto vztahu setrval. Pokud by tedy i byla prokázána existence dohody mezi účastníky o tom, že veškerá vzájemně poskytnutá plnění jsou si povinni po rozchodu vydat, pak by taková dohoda byla pouhou naturální obligací. Pokud by byla dokonce formulována jednostranně tak, že povinnost k vrácení poskytnutých plnění má pouze jedna ze stran (zde žalovaný vůči žalobkyni, nikoli naopak), pak by navíc mohla být i v rozporu s dobrými mravy, na které pamatuje § 1 odst. 2 občanského zákoníku, stanoví-li ve větě za středníkem, že„ zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy (…)“.

31. Soud tedy shora shrnuté dokazování vedl nikoli proto, že by bylo třeba postavit na jisto, že žalobkyně skutečně žalovanému poskytla to, co mu podle svého tvrzení poskytnout měla, neboť i kdyby se prokázalo, že tomu ve všech četných položkách skutečně bylo, nebyl by výsledek takového dokazování relevantní, a to právě s ohledem na výše nastíněný názor. Činil tak proto, aby vyloučil možnost, že některá z plnění by již bylo možné označit za ta, která se nachází„ na hranici mezi právem a morálkou a na která je třeba nahlížet jinak“. Typicky by se jednalo o případy výrazné disproporce mezi tím, co si strany během trvání vztahu poskytly, nota bene za přítomnosti morálně zavrženíhodného jednání druhého z partnerů (právě sem tvrzení strany žalující nepřímo směřovala), případně taková plnění, která by se vymykala výše zmíněné„ společenské úsluze“ a současně která by byla bytostně spjata s dalším trváním vztahu, jako například investice do budoucího společného bydlení vymykající se svým rozsahem běžným každodenním výdajům, která by po rozpadu vztahu logicky ztratila smysl (což však žalobkyně ani netvrdila).

32. Jak již bylo ale řečeno, provedené dokazování (zejména svědecké výpovědi, ale i některé z listiny předložených žalovaným, jako například faktura [číslo] 2018) nenasvědčovalo takové hrubé a výrazné disproporci, kdy se navíc názory svědků na to, který z účastníků byl ve vztahu ten využitý a kdo z něj naopak těžil, se rozcházely. Ačkoli soud uznává, že většina svědků navržených stranami byla v blízkém vztahu k tomu či onomu účastníkovi (rodinný příslušník, kamarád), což jejich výpověď činí méně validní, přesto vzal ze svědeckých výpovědí ve spojení s listinnými důkazy za prokázané, že žalovaný minimálně částečně kompenzoval svou nižší finanční účast ve vztahu alespoň naturálním plněním (výkonem prací na nemovitosti žalobkyně).

33. Na tomto místě soud již jen v obecné rovině dodává, že partnerské vztahy nelze redukovat na synallagmatické smlouvy; trvat tedy na naprosté vyrovnanosti toho, co si partneři vzájemně poskytují, je spíše z kategorie obtížně dosažitelného ideálu než životní reality. V neposlední řadě je nutné podotknout, že stejně jako žalovaný neměl povinnost ve vztahu setrvat na oplátku za (domněle) štědrá plnění od žalobkyně (tím spíše, pokud o ně žalobkyni nežádal), tak ani žalobkyně nebyla povinna žalovanému taková plnění poskytovat, případně nebyla obdobně povinna ve vztahu prodlévat, jakmile nabyla dojmu, že vztah s žalovaným nevykazuje očekávanou reciprocitu. Činila-li tedy četná plnění pro žalovaného s vidinou, že jejich vztah bude trvat anebo že se jí taková investice po čase vrátí, jedná se o typický příklad situace, o které hovoří § 2992 občanského zákoníku, tedy o plnění na vlastní nebezpečí tam, kde žádná ze stran nemá úmysl (a povinnost) se právně vázat.

34. Ze všech výše uvedených důvodů tedy soud žalobu zamítl.

35. Žalovaný byl v řízení úspěšný, a proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z odměny advokáta, který ve věci učinil osm úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)), a to přípravu a převzetí zastoupení, podání ve věci samé – vyjádření k žalobě a pět účastí u jednání zdejšího soudu, a to dne 15. 10. 2020 v trvání 1 hodiny 20 minut, dne 19. 1. 2021 v trvání 1 hodiny 55 minut, dne 30. 3. 2021 v trvání 2 hodin a 20 minut, dne 25. 5. 2021 v trvání 35 minut a dne 29. 6. 2021 v trvání 50 minut, kdy mu za každý z těchto úkonů náleží podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve spojení s § 7 bodu 5 advokátního tarifu, odměna v tarifní hodnotě 7 780 Kč, celkem tedy 62 240 Kč. Dále mu za ně podle § 13 téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z nich, celkem tedy 2 400 Kč.

36. Dále soud přiznal zástupci žalovaného i náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáními u soudu, a to za 5 hodin (tj. 10 započatých půlhodin), v souhrnné výši 1 000 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu, a to ve výši 1 310,44 Kč (pětkrát cesta vozem [anonymizována dvě slova], [registrační značka] z [obec] do [obec] a zpět o celkové délce 41,6 km, při cenách motorové nafty 31,80 Kč (v roce 2020) a 27,20 Kč (v roce 2021), průměrné spotřebě 6,9 l [číslo] km a základní náhradě ve výši 4,2 [spisová značka] (v roce 2020) a 4,4 [spisová značka] (v roce 2021)).

37. Celkem pak náklady žalovaných (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 14 059,59 Kč) představují po zaokrouhlení částku 81 010 Kč.

38. Soud jako úkon právní služby neuznal podání ze dne 18. 11. 2020, neboť se jedná o doplnění chybějících tvrzení na výzvu soudu; podání (zde vyjádření k žalobě, v němž tato tvrzení již mohla zaznít) nicméně má být učiněno jako perfektní hned napoprvé.

39. V souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. soud dále rozhodl o povinnosti žalobkyně jakožto neúspěšného účastníka nahradit státu náklady ve výši 1 170 Kč, které stát vynaložil v souvislosti s výpovědí svědka [jméno] [příjmení].