22 C 122/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Krůpovou a přísedícími Zdeňkou Hatalovou a JUDr. Marií Bůškovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 23 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23 000 Kč od 31. 8. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40 002 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 23 000 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že mezi ní a žalovanou vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 11. 2015 pracovní poměr, v rámci něhož strany uzavřely téhož dne také„ Smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, na jejímž základě žalobkyně vyplatila žalované jeho část ve výši 30 000 Kč. Jelikož pracovní poměr mezi účastníky zanikl dříve, než předpokládala tato smlouva, a to výpovědí ze strany žalované, byla žalovaná povinna část vyplaceného náborového příspěvku vrátit do 30 dnů od skončení pracovního poměru, tedy do 30. 8. 2017. Z tohoto dluhu bylo uhrazeno nicméně jen 7 000 Kč. Žalobkyně dále v průběhu řízení upřesnila, že k pozastavení výplaty zbylé části náborového příspěvku došlo na vlastní žádost žalované, která v dané době procházela oddlužením a která dospěla k závěru, že by se výplata náborového příspěvku stala součástí majetkové podstaty, a tedy že by tento příspěvek byl použit v rámci oddlužení na pokrytí pohledávek jejích věřitelů.

2. Žalovaná nárok neuznala a namítala především to, že jí žalobkyně nevyplatila řádně celý náborový příspěvek ve výši 100 000 Kč a uhradila jen jeho část ve výši 30 000 Kč; bylo přitom její povinností vyplatit dalších 10 000 Kč s druhou výplatou mzdy, dalších 10 000 Kč s třetí výplatou mzdy, dále 25 000 Kč s šestou výplatou mzdy a zbývajících 25 000 Kč s dvanáctou výplatou mzdy. Byla to tedy sama žalobkyně, kdo neplnil řádně své povinnosti ze„ Smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, a proto je její požadavek, aby žalovaná vyplacenou část náborového příspěvku vrátila poté, co odpracovala cca 20 měsíců oproti dohodnutým 24 měsícům, v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasila ani s tvrzením, že o pozastavení výplaty náborového příspěvku sama požádala v návaznosti na probíhající oddlužení; naopak uvedla, že náborový příspěvek vnímala jako částku, která pokryje podstatnou část pohledávek věřitelů, což byla také motivace pro uzavření pracovní smlouvy s žalobkyní. Kromě toho vytýkala žalobkyni, že jí po podání výpovědi neoprávněně srazila ze mzdy za měsíce květen a červen 2017 celkovou částku 7 000 Kč a v průběhu pracovního poměru opakovaně nedodržovala pracovněprávní předpisy (nepřiznávala žalované řádnou mzdu i zákonem zaručené příplatky, nerespektovala zdravotní omezení žalované a i přes příslib jí neumožnila vykonávat jinou pracovní pozici, případně rozvázat pracovní poměr dohodou, neproplatila žalované dovolenou a neposkytla jí zápočtový list). Na tato porušování dohod a ustanovení pracovně právních předpisů si žalovaná opakovaně stěžovala, avšak bez úspěchu, a proto nakonec pracovní poměr s žalobkyní rozvázala výpovědí.

3. Mezi účastníky nebylo předmětem sporu, že dne 3. 11. 2015 uzavřeli pracovní smlouvu na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou, na základě níž měla být žalovaná u žalobkyně zaměstnána od výše uvedeného data jako„ [anonymizována dvě slova]“ s tím, že obvyklé místo výkonu práce byla [územní celek] (sídlo žalobkyně). Žalovaná nerozporovala ani to, že s žalobkyní uzavřela téhož dne„ Smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, jejímž čl. 2 písm. b) se zavázala nastoupit u žalobkyně do pracovního poměru a setrvat v něm po dobu alespoň dvou let (24 měsíců) a jejíž článek 3 písm. a) této smlouvy upravoval výši (celkem 100 000 Kč) a harmonogram výplaty náborového příspěvku. Dále nebylo sporu o tom, že si účastníci v čl. 4 písm. b) této smlouvy ujednali, že v případě, zanikne-li pracovní poměr jiným způsobem než výpovědí ze strany zaměstnavatele pro důvod podle § 52 písm. a) až c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též jen „zákoník práce“), nebo dohodou z týchž důvodů, tedy pokud zanikne zejména výpovědí ze strany zaměstnance, zaniká zaměstnanci nárok na náborový příspěvek a zaměstnanec se zavazuje vrátit poskytovateli náborového příspěvku vyplacený náborový příspěvek v plné výši 100 000 Kč hrubého nejpozději do 30 dnů ode dne ukončení pracovního poměru. Konečně nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalovaná podala dne 29. 5. 2017 výpověď z pracovního poměru s obecným odkazem na § 50 zákoníku práce a bez skutkové specifikace důvodu výpovědi a že tento pracovní poměr skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní doby k 31. 7. 2017.

4. Mezi účastníky však bylo sporné především to, z jakého důvodu neprovedla žalobkyně výplatu náborového příspěvku v plné výši (zda se tak skutečně stalo na vlastní žádost žalované s ohledem na probíhající oddlužení a zda se toto ujednání promítlo do písemného dodatku„ Smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“ či do jiné formy písemné dohody). Dále se účastníci neshodli ani na tom, zda žalobkyně porušovala pracovněprávní předpisy a jakým způsobem a zda a jak žalovaná tato porušení žalobkyni vytýkala. Konečně zůstalo mezi účastníci sporné, zda se dohodli na provedení srážek ze mzdy za měsíce květen a červen 2017 v celkové výši 7 000 Kč, či nikoli.

5. Soud provedl ve věci následující důkazy:

6. Usnesením [název soudu] ze dne 26. 2. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek žalované a jejího manžela [jméno] [příjmení], [datum narození], a oběma dlužníkům bylo povoleno oddlužení.

7. Z e-mailu datovaného dne 2. 11. 2017, který zaslala [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]) jakožto tehdejší mzdová účetní žalobkyně z e-mailové adresy [email] právnímu zástupci žalobkyně, lze vyrozumět zaprvé to, že podle názoru [jméno] [příjmení] čerpala žalovaná dovolenou v množství, na které měla nárok za dobu trvání pracovního poměru (e-mail obsahuje detailní výčet dnů vybrané dovolené); zbývající nepřítomnost žalované v zaměstnání tedy musela proběhnout v režimu neplaceného volna. Pokud jde o náborový příspěvek, podle obsahu tohoto e-mailu sama žalovaná žádala o ukončení jeho výplaty ihned po vyplacení první dílčí části v listopadu roku 2015, neboť se doslova vyjádřila, že jí ho„ sežere“ soudní srážka. Slibovala, že se dostaví na personální oddělení a podepíše na tiskopis o náborovém příspěvku, že o jeho další vyplácení nemá zájem, avšak nikdy se tak nestalo; současně ale nikdy nevznesla jakýkoli protest proti tomu, že jí už není vyplácen. Dále z e-mailové zprávy vyplynulo, že žalovaná souhlasila též s provedením srážky ze mzdy ve výši 7 000 Kč a slibovala, že zbytek náborového příspěvku ve výši 23 000 Kč vrátí převodem na účet žalobkyně, ale ani k tomu nakonec nedošlo. Nepřišla si ani pro výstupní dokumenty, a nakonec přestala se mzdovou účtárnou zcela komunikovat.

8. Obsah e-mailu z 2. 11. 2017 potvrdila [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]) ve své svědecké výpovědi, avšak pouze v obecné rovině, protože s ohledem na časový odstup čtyř let si přesně nevybavovala osobu žalované a ani detailní podmínky vyplácení náborového příspěvku (zejména jeho přesnou výši či v kolika částech byl vyplácen). Nad rámec výše uvedeného e-mailu k věci uvedla, že v období od 1. 8. 2013 do 31. 3. 2018 pracovala u žalobkyně jako mzdová účetní, společně s dalšími účetními (paní [příjmení], [příjmení] a [příjmení]). V dané době měla žalobkyně cca 1 000 zaměstnanců, kteří byli původně mezi jednotlivé mzdové účetní rozděleni podle oboru práce, ale později, když se navyšovaly počty řidičů, připadlo na každou účetní 300 až 350 zaměstnanců podle abecedního kritéria. K náborovému příspěvku si pamatovala, že jej dostávali nově nastupující řidiči. Stávalo se však, že pracovní poměr ukončili před ujednanou dobou, a proto museli příspěvek nebo jeho část vracet, což byl patrně i případ žalované, a dále někteří z nich žádali, aby jim výplata příspěvku byla pozastavena např. proto, že nebyli v práci spokojení a předpokládali, že pracovní poměr ukončí před dojednanou dobou, a tímto způsobem se snažili vyhnout situaci, kdy by náborový příspěvek museli vracet; podle odhadu svědkyně se mohlo jednat o cca 10 % řidičů. Mnozí řidiči byli v insolvenci, ale zda a jak často byla insolvence důvodem žádosti o zastavení výplaty náborového příspěvku, nedokázala říct. Uvedla tedy s jistotou pouze, že standardně žádost o pozastavení výplaty náborového příspěvku vzešla z iniciativy zaměstnance (řidiče) a řešila se nejprve telefonicky či e-mailem s následným podpisem dohody, že další části náborového příspěvku vypláceny zaměstnanci nebudou. U mnohých řidičů byl totiž problém s jejich fyzickou dostupností a u zaměstnavatele se vyskytovali jen velmi sporadicky, například jednou za měsíc či dva měsíce nebo dokonce jen za účelem podpisu daňových prohlášení, a tedy tyto dohody mohly být uzavírány se zpožděním od okamžiku výše uvedené telefonické nebo e-mailové komunikace; stávalo se i to, že se řidiči osobně k podpisu dohody vůbec nedostavili. Svědkyně si byla jistá i tím, že pokud by si někdo stěžoval, že mu náborový příspěvek vyplácen není, situace by se okamžitě řešila; rovněž vyloučila, že by žalobkyně vyplácení náborového příspěvku někdy ukončila z vlastní vůle (respektive takový případ si nepamatovala). V případě, že některý ze zaměstnanců ztratil nárok na náborový příspěvek z důvodu, že ukončil pracovní poměr před uplynutím sjednané doby, snažila se s ním žalobkyně domluvit na nějaké formě srážky za poslední měsíc trvání pracovního poměru a dále na uzavření dohody o tomto dluhu, kterou řidič podepsal v rámci tzv.„ výstupního kolečka“; věc se pak předala advokátní kanceláři. Pokud si řidič nevyzvedl dokumenty související s ukončením pracovního poměru, zaslala mu je žalobkyně doporučenou poštou.

9. Dopisem ze dne 31. 10. 2017, podaným k poštovní přepravě následujícího dne, reagovala právní zástupkyně žalované na výzvu k úhradě dlužného náborového příspěvku v tom smyslu, že žalobkyně sama nesplnila to, k čemu se zavázala (tj. k výplatě náborového příspěvku ve výši 100 000 Kč, nikoli pouze 30 000 Kč), a že z její strany docházelo k porušování pracovněprávních předpisů, že žalované nebyla řádně vyplácena mzda a její náhrada za dovolenou na zotavenou, což žalovanou donutilo pracovní poměr rozvázat výpovědí, a konečně, že jí byla ze mzdy neoprávněně stržena částka 7 000 Kč. Na tomto základě naopak po žalobkyni požadovala úhradu minimálně 52 000 Kč do 7 dnů od doručení tohoto dopisu. Podle e-mailu ze dne 31. 10. 2017 se právní zástupkyně žalované pokoušela kontaktovat právního zástupce žalobkyně za účelem projednání souzené věci. Následná korespondence z ledna, února a května roku 2018 prokazuje, že ani jednání právních zástupců k vyřešení sporu účastníků úspěšně nevedlo.

10. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 10. 2019 (doručenou podle dodejky dne 25. 10. 2019) vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení částky 23 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to do 5. 11. 2019 na zde uvedený účet. Současně e-mailem ze dne 22. 10. 2019 informoval právní zástupce žalobkyně právní zástupkyni žalované o tom, že pokud nebude dlužná částka v dodatečné lhůtě uhrazena, přistoupí žalobkyně k jejímu soudnímu vymáhání.

11. Dne 6. 12. 2019 potvrdil ošetřující lékař žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], že dne 26. 5. 2017 vydal žalované potvrzení o nevhodnosti sedavého zaměstnání ze zdravotních příčin na její straně. Rovněž potvrdil, že v období od 4. 7. 2017 do 2. 10. 2017 byla žalovaná v pracovní neschopnosti.

12. Žalovaná navrhla v průběhu řízení na podporu tvrzení, že žalobkyně nedodržovala ujednané dohody, soustavně porušovala pracovněprávní předpisy, ignorovala zdravotní problémy (omezení) žalované a že její přímý nadřízený nečinil žádné kroky ke změně pracovního zařazení žalované či k ukončení pracovního poměru dohodou, svědeckou výpověď svého bývalého kolegy [jméno] [příjmení]. Ten se na jednání konané dne 14. 9. 2021 bez omluvy nedostavil, ač mu předvolání k tomuto jednání bylo doručeno již 8. 6. 2021. Na toto jednání se bez omluvy nedostavila ani žalovaná, ani její právní zástupce. Soud proto na tomto jednání ukončil dokazování a poučil účastníky podle § 119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že„ (…) všechny rozhodné skutečnosti musí účastník uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a (…)“ a dále jednání odročil na 26. 10. 2021 s tím, že o jeho konání již účastníky a jejich zástupce písemně nevyrozumíval a oni vzali termín na vědomí (když ne při jednání, tak na základě protokolu, který jim byl zaslán do datové schránky). Žalovaná a její právní zástupce se nicméně dostavili na jednání dne 26. 10. 2021, kde jednak namítali, že se nedozvěděli o výsledku jednání dne 14. 9. 2021, a jednak se domáhali provedení důkazu svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], jehož přítomnost zajistili ve vlastní režii (protože již znovu soudem předvoláván nebyl). Soud na jednání dne 26. 10. 2021 rozhodl, že ukončené dokazování již prolamovat nebude a neprovede ani důkaz svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], ani účastnický výslech žalované (ten mj. i pro subsidiaritu takového důkazu). Tvrzení žalované, že o průběhu a výsledku jednání dne 14. 9. 2021 neměla povědomost, se nemůže zakládat na pravdě přinejmenším z toho důvodu, že jejímu právnímu zástupci musel být zaslán protokol z tohoto jednání, jinak by se nemohl on a žalovaná o jednání nařízeném na 26. 10. 2021 vůbec dozvědět a na toto jednání se dostavit. Nastalá situace tak jde plně k tíži žalované.

13. Z provedeného dokazování je tak zřejmé, že účastníci platně uzavřeli dne 3. 11. 2015 pracovní smlouvu na dobu neurčitou ve smyslu § 33 a § 39 odst. 1 zákoníku práce, a to na pracovní pozici„ [anonymizována dvě slova]“ v místě výkonu práce [obec] s tím, že si ve smlouvě ujednali zkušební dobu ve smyslu § 35 téhož zákona. Současně platně uzavřeli téhož dne i„ Smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, kdy takovou smlouvu lze podřadit pod § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého se„ (z) ákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv (…) použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.“ a podle jehož druhého odstavce,„ (s ) trany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.“. Platí přitom, že podle § 4 zákoníku práce„ se pracovněprávní vztahy řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů“, za dodržení předpokladu zakotveného v § 4a odst. 1 zákoníku práce, podle kterého„ nesmí být odchylná úprava práv nebo povinností v pracovněprávních vztazích nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví tento zákon nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné“.

14. Podle článku 3 písm. a)„ Smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“ činila výše náborového příspěvku celkem 100 000 Kč a tato částka měla být vyplácena postupně tak, že s první výplatou mělo být žalované vyplaceno 30 000 Kč, poté dalších 10 000 Kč s druhou výplatou mzdy a dalších 10 000 Kč s třetí výplatou mzdy, dále 25 000 Kč s šestou výplatou mzdy a zbývajících 25 000 Kč s dvanáctou výplatou mzdy. Účastníci přitom učinili nesporným, že řádně byla vyplacena pouze první část náborového příspěvku ve výši 30 000 Kč. Žalovaná rovněž nerozporovala, že se„ Smlouvou o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“ zavázala setrvat v pracovním poměru s žalobkyní po dobu alespoň 24 měsíců, aby jí nárok na vyplacený náborový příspěvek nezanikl, avšak že tento pracovní poměr ukončila výpovědí již dne 29. 5. 2017 (tj. po cca 19 měsících trvání pracovního poměru) s pouhým odkazem na obecně formulované ustanovení § 50 zákoníku práce, aniž by specifikovala důvod, pro který výpověď podává, a to navzdory čl. 4 písm. b) této smlouvy, která jako důvod pro vrácení náborového příspěvku jmenovitě předpokládala situaci, kdy pracovní poměr skončí výpovědí ze strany zaměstnance.

15. Soud se tak musel zabývat na prvním místě tím, zda k výplatě zbývajících částí náborového příspěvku skutečně došlo z popudu žalované, a na druhém místě tím, zda žalobkyně skutečně v průběhu trvání pracovního poměru porušovala pracovněprávní předpisy a další smluvní ujednání s žalovanou a že tyto skutečnosti byly důvodem pro podání výpovědi; pokud by tato skutková verze byla prokázána, soud by žalované přitakal v právním názoru, že vrácení vyplacené části náborového příspěvku by bylo v rozporu se základními zásadami ovládajícími občanskoprávní a pracovněprávní vztahy, tedy že„ každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“ (§ 6 odst. 1 občanského zákoníku), že„ nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu“ (§ 6 odst. 2 téhož zákona) a že jsou zakázána ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy (§ 1 odst. 2 téhož zákona).

16. Co se týče první otázky, na čí popud došlo k pozastavení výplaty zbylé části náborového příspěvku, soud uvěřil svědecké výpovědi bývalé účetní [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]), ve spojení s obsahem jejího e-mailu ze dne 2. 11. 2017, že se tak stalo na žádost samotné žalované, a to patrně s ohledem na probíhající oddlužení její osoby (jakkoli důvod, který žalovanou k takové žádosti vedl, není pro souzenou věc zcela podstatný). Pokud tedy žalovaná namítala v řízení sérii porušení pracovněprávních předpisů a dohodnutých ujednání ze strany žalobkyně, v části, kdy se měla týkat neoprávněného pozastavení výplaty náborového příspěvku, se její tvrzení neprokázalo.

17. Pokud jde o další údajná porušování pracovněprávních předpisů či ujednání účastníků, soud žalovanou již při prvním jednání konaném dne 20. 8. 2021 poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, aby doplnila svá skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jakým konkrétním způsobem se tak mělo dít, a dále ji vyzvala k prokázání tvrzení, že tato porušování byla důvodem pro podání výpovědi ze dne 29. 5. 2017. Žalovaná však ve lhůtě podle § 118b odst. 1 o. s. ř. svá tvrzení o porušování pracovněprávních předpisů či dohod účastníků dostatečně neprecizovala a setrvala na veskrze obecných konstatováních, bez náležité specifikace a časového ukotvení. Ačkoli navrhla k prokázání svých tvrzení výslech bývalého spolupracovníka [jméno] [příjmení], eventuelně svou účastnickou výpověď, nebylo jasné, jaká konkrétní tvrzení by těmito důkazními prostředky měla být prokázána. Soud připomíná, že civilní řízení je ovládáno zásadou projednací, tedy je třeba v prvé řadě tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti; jelikož soud v civilním řízení neaplikuje zásadu vyšetřovací, je nepřípustné, aby si chybějící skutková tvrzení z vlastní iniciativy doplňoval sám z provedených důkazů, případně aby totéž dovolil účastníku řízení. Soudu tedy nezbývá než konstatovat, že v této části neunesla žalovaná břemeno tvrzení a konsekventně ani břemeno důkazní.

18. Nadto nelze opomenout, že sama žalovaná podala výpověď ze dne 29. 5. 2017 bez uvedení důvodu, pouze s obecných odkazem na (generální) ustanovení § 50 zákoníku práce. Přestože soud zcela souhlasí s argumentem, že zaměstnanec nemá povinnost tak činit (§ 50 odst. 3 zákoníku práce) a může tedy výpověď podat i bez udání důvodu, pokud důvodem výpovědi skutečně bylo protiprávní jednání žalobkyně, bylo by na místě tuto skutečnost uvést co nejkonkrétnějším způsobem přímo do výpovědi, aby později nemohly vznikat pochybnosti o účelovosti eventuálního dodatečného tvrzení. Současně žalovaná v řízení nepředložila důkazy k prokázání její skutkové verze, že si na pozastavení výplaty náborového příspěvku či na jiná jednání žalobkyně stěžovala (ať již písemně, či osobně před k tomu pověřenými zaměstnanci); nevyvrátila tak hlavní důkaz, na kterém žalobkyně svou žalobu vystavěla, a to e-mail ze dne 2. 11. 2017 ve spojení se svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]).

19. Ze všech výše uvedených důvodů tak soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 23 000 Kč, která představuje část nevráceného náborového příspěvku, spolu s úrokem z prodlení od data splatnosti jednotlivých částek, neboť dle § 1970 občanského zákoníku„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Pro úplnost soud dodává stran údajně neoprávněně provedené srážky z mezd za měsíce květen a červen 2017 v souhrnné výši 7 000 Kč, které žalobkyně započítala na dluh žalované z nevráceného náborového příspěvku, že i v případě, kdy by se prokázala nepravdivost části svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]) o tom, že žalovaná se srážkou ze mzdy projevila ústní souhlas a poté se nedostavila k podpisu příslušné dohody, by případná neoprávněnost provedené srážky stejně ničeho neměnila na výsledku tohoto řízení, protože soud shledal nárok žalobkyně na vrácení náborového příspěvku poníženého právě o tuto srážku jako oprávněný.

20. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, proto jí náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 920 Kč a odměny advokáta, který ve věci učinil pět úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)), a to přípravu a převzetí zastoupení, podání ve věci samé – žalobu, a tři účasti u jednání zdejšího soudu, a to dne 20. 8. 2020 v trvání 1 hodiny 55 minut, dne 14. 9. 2021 v trvání 45 minut a dne 26. 10. 2021 v trvání 45 minut, a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu, a to jednoduchou výzvu k plnění. Za prvních pět úkonů náleží podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve spojení s § 7 bodu 5 advokátního tarifu, odměna v tarifní hodnotě 2 020 Kč a za poslední úkon odměna v tarifní hodnotě 1 010 Kč, celkem tedy 11 110 Kč. Dále mu za ně podle § 13 téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z nich, celkem tedy 1 800 Kč.

21. Dále soud přiznal zástupci žalobkyně i náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáními u soudu, a to za 21 hodin (tj. 42 započatých půlhodin), v souhrnné výši 4 200 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu, a to ve výši 15 189,38 Kč (třikrát cesta vozem MERCEDES BENZ E 350 CGI, [registrační značka] z [obec] do [obec] a zpět o celkové délce 721,6 km, při cenách benzínu v roce 2020 ve výši 32 Kč, v roce 2021 ve výši 27,80 Kč a od 19. 10. 2021 ve výši 33,80 Kč, průměrné spotřebě 8,6 l /100 km a základní náhradě ve výši 4,20 Kč/km v roce 2020 a 4,40 Kč/km).

22. Celkem pak náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 6 782,88 Kč) představují po zaokrouhlení částku 40 002 Kč.

23. Soud jako úkon právní služby však neuznal podání ze dne 17. 9. 2020, neboť se jedná o doplnění chybějících tvrzení na výzvu soudu; podání (zde žaloba, v němž tato tvrzení již mohla zaznít) má být přitom učiněno jako perfektní hned napoprvé.