22 C 127/2019

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce zastoupený obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení bytem adresa b) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení bytem adresa o zaplacení částky 358 722 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců částku 179 361 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se co do částky 441 278 Kč zastavuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 63 172 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení].

IV. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na soudním poplatku částku 15 937 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobci se podanou žalobou nejprve domáhali určení, že jejich vydědění zůstavitelem [jméno] [celé jméno žalobce], který byl jejich otcem a který se narodil dne 10. 9. 1955 a zemřel dne 19. 10. 2018 (dále též jen„ zůstavitel“ nebo„ otec žalobců“), k němuž došlo notářským zápisem ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka], sepsaným Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem [adresa] (dále jen„ notářský zápis“), je neplatné. V průběhu řízení návrh dvakrát změnili, a to nejprve na určovací žalobu, že jsou účastníky dědického řízení po zůstaviteli, vedeného Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 31 D 1951/2018, a poté jej transformovali v návrh, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 400 000 Kč na jejich povinný díl (§ 1650 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“)); tuto částku později redukovali na 179 361 Kč pro každého z nich. Z žaloby vyplynulo, že žalobci neakceptují své vydědění, neboť deklarovaný důvod (tj. tvrzení, že o zůstavitele trvale neprojevovali opravdový zájem) se dle jejich názoru nezakládá na pravdě. Apelovali na zohlednění objektivního hlediska při posuzování oprávněnosti vydědění tak, aby byla vyloučena libovůle zůstavitele, případně žalované, jejímuž naléhání mohl podlehnout. Žalobci trvali na tom, že vztah s jejich otcem byl dlouhodobě narušen v důsledku rozvodu zůstavitele a matky žalobců v roce 1994, kdy nezletilí žalobci byli svěřeni do péče matky a zůstaviteli byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu. V době rozvodu bylo žalobci 14 let a žalobkyni 16 let a jak zůstavitel, tak matka žalobců v té době již žili s jinými partnery. Od té doby se zůstavitel s žalobci nestýkal a vzájemné vztahy postupem doby značně ochladly. Byl to tedy zůstavitel, kdo přestal stát o kontakt s žalobci, nikoli naopak. Co se týče poskytnutí pomoci, které údajně měli zůstaviteli odepřít, je třeba zkoumat, zda jim byla vůbec dána příležitost tuto pomoc poskytnout a zda ji zůstavitel neodmítal; potřebnost pomoci se přitom musí posuzovat s ohledem na schopnost zůstavitele se o sebe postarat a na možnost obdržet tuto pomoc od osob, s nimiž vede společnou domácnost.

2. Žalovaná nárok žalobců neuznala a odmítla veškerá tvrzení o tom, že bránila zůstaviteli, aby se s žalobci stýkal. Byla to naopak ona, kdo zůstavitele nabádal k tomu, aby s žalobci udržoval či dokonce sám inicioval kontakt, ale on odmítal a měl za to, že se k němu nechovají jako k otci a nezajímají se o něj tak, jak by měli. Žalobce a jeho manželku podezírala z užívání drog a trvala na tom, že soužití s nimi pod jednou střechou bylo neúnosné. Připustila, že později se vztahy s žalobcem urovnaly, ale přesto zůstavitele navštěvoval leda tehdy, potřeboval-li peníze nebo pomoc (typicky s pracemi na domě, neboť zůstavitel byl vyučený klempíř). Naproti tomu žalobkyně nejevila jakoukoli snahu se s otcem spojit, a to ani, když se vdávala nebo když byl nemocný; její návštěva těsně před smrtí otce byla spíše motivována vědomím, že bude po jeho smrti dědit. Žalovaná tedy trvala na tom, že vztahy zůstavitele a žalobců byly dlouhodobě špatné, a to i v době, kdy žili všichni spolu, neřkuli v době, kdy si jejich matka našla milence, kvůli kterému se později rozvedla. V době, kdy byl zůstavitel již vážně nemocný, žalobci nikdy nijak nepomohli s péčí o něj, a to ani na výslovnou žádost žalované, stejně tak se ničím nepodíleli na nákladech spojených s pohřbem.

3. Úvodem soud vysvětluje, že v tomto řízení autoritativně neřeší„ spor o dědické právo“, ale spor o vyplacení povinného dílu v penězích. Oporu pro tento názor a konsekventní procesní postup nachází v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, kde se mj. uvádí:„ Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou (nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu) ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 občanského zákoníku domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). V rámci tohoto sporu je proto třeba postavit na jisto nejen to, zda je vydědění žalobců po právu, ale také to, jaká je obvyklá cena pozůstalosti. Zatímco závěr o tom, zda k vydědění došlo po právu, řeší soud jako předběžnou otázku ve smyslu § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), určení obvyklé ceny pozůstalosti může autoritativně vyřešit jedině soud v dědickém řízení. Podle § 113 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), přitom je nepominutelný dědic účastníkem (dědického řízení), jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. Pokud jde o pravomoc dědického soudu rozhodnout o vypořádání povinného dílu, dle názoru obecného civilního soudu omezuje § 185 odst. 1 z. ř. s. toto rozhodování pouze na schvalování dohody; v situaci, kdy k takové dohodě mezi dědici zůstavitele a neopominutelnými dědici nedojde, je dána věcná příslušnost obecného civilního soudu.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že notářským zápisem ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka], sepsaným Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem [adresa], zůstavitel vydědil žalobce, neboť o něj jako o otce trvale neprojevují opravdový zájem, jaký by projevovat měli (§ 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku). Nebylo sporu ani o tom, že zůstavitel jako dědice celého svého majetku povolal žalovanou jakožto svou manželku.

5. Sporné však mezi účastníky bylo na prvním místě to, zda k vydědění žalobců došlo po právu, což soud musel posoudit jako předběžnou otázku podle § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl-li by soud k závěru, že k vydědění žalobců podmínky dány nebyly, musel by se zabývat další spornou otázkou, a to výší povinného dílu, který by žalobcům z pozůstalosti náležel. V této rovině bylo mezi účastníky předmětem sporu to, zda pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] v k. ú. [obec] u [obec] (dále jen„ nemovitosti v [obec]“), je stále součástí (nevypořádaného) společného jmění manželů zůstavitele a [jméno] [celé jméno žalované], respektive jejich v jejich podílovém spoluvlastnictví o velikosti id. ½ celku pro každého z nich, neboť výše vypořádacího podílu se od odpovědi na tuto otázku úzce odvíjí.

6. Soud ve věci provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav:

7. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 4. 1994, č. j. 10 C 464/94-16, který nabyl právní moci dne 22. 4. 1994, bylo rozvedeno manželství zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalované]. Současně soud schválil dohodu účastníků ohledně výživy a výchovy nezletilých žalobců, a to tak, že je svěřil do péče matky a otce zavázal k placení výživného.

8. Jelikož žalobci zastávali názor, že společné jmění manželů zůstavitele a [jméno] [celé jméno žalované] nebylo do tří let po jeho zániku (tj. do 22. 4. 1997) vypořádáno, a že tedy od data 23. 4. 1997 jsou nemovitosti v [obec] v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalované], vyzval jejich právní zástupce žalovanou dopisem ze dne 14. 10. 2019 k vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného, neboť měli za to, že ta užívá nemovitosti v [obec] nad rámec svého spoluvlastnického podílu, který zdědila po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce]. Naopak dopisem ze dne 18. 10. 2019 vyzval tehdejší právní zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [celé jméno žalované] k součinnosti ve věci nevypořádaného společného jmění manželů se zůstavitelem, a to tak, aby dům v [obec] připadl do výlučného vlastnictví zůstaviteli, respektive jeho dědicům, kdy se žalovaná zavázala připravit veškerou dokumentaci a uhradit náklady s tím spojené. V tomto dopisu se právní zástupce odvolával na údajnou dohodu mezi bývalými manželi, podle které měla dostat [jméno] [celé jméno žalované] na vypořádání společného jmění manželů částku 300 000 Kč s tím, že zůstaviteli měl do jeho výlučného vlastnictví připadnout dům v [obec] a [jméno] [celé jméno žalované] se přijetím výše uvedené částky měla do budoucna vzdát veškerých nároků vůči zůstaviteli. Tato dohoda se nicméně nepromítla do stavu v katastru nemovitostí.

9. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 31 D 1951/2018-129, byla určena čistá hodnota pozůstalosti na 2 152 339 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že zatímco pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] je ve výlučném vlastnictví zůstavitele, stavba [adresa] v tomtéž katastrálním území, která na naposledy uvedeném pozemku stojí, je ve spoluvlastnictví zůstavitele a [jméno] [celé jméno žalované] s tím, že každý z nich je spoluvlastníkem id. ½ celku.

10. Dále soud zjistil, že při hospitalizaci v [nemocnice] [příjmení] [jméno] dne 12. 10. 2018 dal zůstavitel souhlas s poskytováním informací o svém zdravotním stavu v plném rozsahu pouze žalované, jak vyplývá ze„ Souhlasu s přijetím do ústavní péče a záznamu o souhlasu s poskytováním informací o zdravotním stavu a s nahlížením do zdravotnické dokumentace“ z téhož dne.

11. Co se týče náhledu účastníků na vztah žalobců a zůstavitele, žalobce ve své účastnické výpovědi především projevil nesouhlas s tím, že by mezi ním a zůstavitelem žádný vztah neexistoval. Uznal sice, že byl poznamenán rozvodem, a proto se nevídali tak často, jak je mezi otcem a synem jinde obvyklé, ale zdůrazňoval, že nikdy svému otci neprovedl nic, co by odůvodňovalo vydědění. S otcem se žalobce vídal někdy i třeba dvakrát do měsíce, jindy se zase klidně dva měsíce neviděli vůbec. Komunikace přes mobilní telefon příliš nefungovala, protože zůstavitel neuměl přečíst SMS (a proto ani nestál o přání k narozeninám touto formou) a mobilní telefon často nemíval při sobě. O vážnosti zdravotního stavu svého otce se žalobce dozvěděl od žalované, ale sám otec mu nikdy nic bližšího o diagnóze, kterou trpí, neřekl. Později v nemocnici, když byl zůstavitel hospitalizován, zjistil, že ani od ošetřujícího lékaře nemůže tyto informace získat, neboť zůstavitel umožnil podávání informací o svém zdravotním stavu pouze žalované.

12. Žalobkyně vyjádřila politování nad tím, kam vztahy dospěly, neboť nikdy vůči svému otci nechovala žádnou zášť a mrzí ji, že jejich vztah„ vyšuměl do ztracena“, nadto si není vědoma ničeho, co by odůvodňovalo její vydědění. Trvala na tom, že se opakovaně snažila s otcem kontakt udržovat, například ho zvát na návštěvu ať už skrz žalovanou nebo i osobně, ale nikdy nepřišel. Telefonický či písemný kontakt také neudržovali a nikdy si vzájemně nepsali například k narozeninám. Před smrtí ho navštívila s žalobcem v nemocnici (odkud byl, jak se dozvěděli, již propuštěn), doufaje, že jim lékaři poskytnou nějaké informace, ale ti odmítli s ohledem na přání zůstavitele, aby jedinou takto informovanou osobou byla žalovaná. Poté ho navštívili doma a krátce na to zemřel.

13. Žalovaná znovu popřela ve své účastnické výpovědi jakýkoli podíl na tom, že zůstavitel žalobce vydědil, a trvala na tom, že se jednalo o jeho výslovné přání, aby po něm dědila ona, a reakci na to, že se žalobci k němu nechovali způsobem, který od nich jakožto od vlastních dětí očekával. Jeho tehdejší mentální stav přitom byl zcela v pořádku. Vyslovila domněnku, že za chladnými vztahy žalobců k jejich otci stála jejich matka [jméno] [celé jméno žalované], která nemohla strávit, že s ní po rozvodu navázal vztah; podle všeho očekávala, že si nebude schopen novou známost vůbec najít. Ostatně sám žalobce reagoval na sňatek žalované a zůstavitele, který se uskutečnil dne 3. 6. 1999, negativně, protože na svatbu přišel opilý a vulgárně svého otce napadal. Ani soužití žalobce a jeho první ženy spolu s žalovanou a zůstavitelem nefungovalo a žalovaná se kvůli hádkám, které v domácnosti panovaly, raději odstěhovala pryč. Později se vztahy urovnaly a dokonce se spolu se zůstavitelem dostavila na žalobcovu svatbu a ze svého mu dala svatební dar ve výši 1 000 Kč; bohužel si zde zůstavitele nikdo nevšímal, a tak brzy odešli. Nulová komunikace mezi zůstavitelem a jeho dětmi trvala až do jeho smrti, zejména mezi ním a žalobkyní, která mu nepředstavila ani svého manžela, ani neukázala své dítě (svatební oznámení mu vhodila do domovní schránky). Připustila však, že zůstavitel zejména ke konci života prakticky nepoužíval mobilní telefon, a to ani na hovory, ani na SMS; žalobci však věděli, kde jejich otec bydlí, a přesto za ním nikdy osobně nepřišli. Uznala rovněž, že zůstavitele vozila autem k žalobci, protože zůstavitel kvůli pití alkoholu odmítal řídit.

14. Soud provedl výslechy několika svědků a všichni se shodli na tom, že vztah zůstavitele a jeho dětí (žalobců) nebyl příliš vřelý a intenzivní. Svědkyně [jméno] [příjmení], která je dcerou žalované a která žila s ní a zůstavitelem ve společné domácnosti od svých cca 7 let, označila vztahy žalobců k jejich otci za„ nulové“. Zejména pokud jde o žalobkyni, její návštěvy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Žalobce navštěvoval svého otce častěji, avšak činil tak především, pokud něco od zůstavitele potřeboval, a jednu dobu tam i bydlel (což bylo patrně projevem dobré vůle zůstavitele v situaci, kdy žalobce neměl kde bydlet), avšak nesnesl se s žalovanou a soužití bylo poznamenané hádkami. Příčinu neshodl svědkyně [příjmení] spatřovala v závislosti žalobce a jeho tehdejší přítelkyně na drogách a alkoholu; nadto nedodržovali osobní hygienu, nedbali na pořádek ve společných prostorách a neprojevovali zájem o navázání kontaktu. Tyto rozpory vyvrcholily odchodem žalované ze společné domácnosti. Ani sama svědkyně neměla s žalobci příliš vřelé vztahy. Dlouho vůbec nevěděla o tom, že zůstavitel nějaké děti má, později je vnímala spíš jako kamarády, nikoli jako nevlastní sourozence, ale i tato kamarádská báze vzala za své poté, co se žalobci dozvěděli o svém vydědění; po něm totiž zablokovali svědkyni na sociálních sítích. Pokud se o žalobcích zmiňoval zůstavitel, pak si pouze stěžoval, že jej ani nenavštíví, avšak sám v tomto směru žádnou iniciativu nevyvíjel, respektive nikdy se o tom před svědkyní nezmínil.

15. Svědkyně [jméno] [příjmení] starší, jež je sestrou žalované a která zná dobře rovněž žalobce a jejich matku, a svědkyně [jméno] [příjmení], která je blízkou přítelkyní žalované a zůstavitele a zná se i s žalobci a jejich matkou, potvrdily, že žalobce prakticky nikdy, pokud zavítaly k žalované na návštěvu, nepotkaly; nikdy zde nenarazily na žalobkyni, maximálně sporadicky zahlédly žalobce. Pokud se o žalobcích se zůstavitelem bavila přímo svědkyně [příjmení] starší nebo svědkyně [příjmení], pak si vždy pouze stěžoval, že jej žalobci ani nenavštíví, nezajímají se o něj a nepopřejí mu ani k narozeninám; sám však nikdy nehovořil o tom, že by se naopak on chystal za nimi nebo že by byl sám iniciativní při navázání kontaktu, a tedy v tomto směry opět potvrdily výpověď svědkyně [příjmení]. Svědkyně [příjmení] potvrdila i to, že žalobce nějakou dobu bydlel v domě v [obec], ale že jeho chování nebylo standardní, a proto žalovaná společnou domácnost se zůstavitelem na čas opustila. Podobně líčila vztah zůstavitele i svědkyně [jméno] [příjmení] mladší, která nad rámec výše uvedeného dodala, že se na návštěvě u zůstavitele s žalobci potkala možná jednou nebo dvakrát a že k jednomu z těchto setkání se váže vzpomínka, že žalobci dostali od svého otce balíček křížal, který později svědkyně našla pohozený cca 200 m od domu. Podle názoru svědkyně [příjmení] starší byla zůstavitelova pasivita a váhavost dílem způsobena jeho labilní povahou, dílem faktem, že po rozvodu žalobci odešli se svou matkou; navíc nebyl ani vyloženě citovým člověkem s enormním vztahem k dětem.

16. Nepříliš vřelý vztah zůstavitele k dětem potvrdila i svědkyně [jméno] [celé jméno žalované], která je matkou žalobců a bývalou manželkou zůstavitele. Ta nad rámec výše uvedeného dodala, že zůstavitel přestal mít o žalobce zájem poté, co bylo jejich manželství rozvedeno v roce 1994. Co se týče povahy zůstavitele, uvedla, že to byl typ člověka, kterému hodně záleželo na názoru okolí, včetně náhledu na skutečnost, že se jeho manželství rozpadlo, dále že se„ měl hodně rád“, a proto se primárně zajímal hlavně o to, kdo se o něj postará (uvaří mu, vypere, atd.). Svědkyně [celé jméno žalované] výslovně popřela, že by žalobcům jakkoli bránila ve styku s jejich otcem; z počátku ji dokonce vůbec nenapadlo, že by v tomto směru měl nastat nějaký problém. Byl to však on, kdo o ně neměl zájem, kdo jim nikdy nedal například dárek k narozeninám a kdo se nezajímal o jejich budoucnost (typu co budou studovat). Nadto se asi tři měsíce po jejich odchodu do domu v [obec] nastěhovala žalovaná, které byli podle mínění svědkyně [celé jméno žalované] žalobci na obtíž. Jelikož tedy zůstavitel nebyl typem člověka, který by dokázal žít sám, a nadto nesl velmi těžce rozpad manželství, patrně se obával, aby ho neopustila i žalovaná, kdyby se žalobci v domě vyskytovali příliš často. Vztahy s žalobcem se zlepšily až v době, kdy byl dospělý a podruhé ženatý; dokonce zde po vojně i pár měsíců bydlel, ale společné soužití nefungovalo. K žalobkyni však otec vztah nenašel nikdy, nejevil zájem ani o ni, ani o její dítě, ač ho přes žalovanou opakovaně zvala na návštěvu, a dokonce se odmítl podrobit vyšetření krve v době, kdy žalobkyně vážně onemocněla, a učinil tak až na nátlak lékařů.

17. Co se týče zdravotního stavu zůstavitele, ten byl podle všech svědků negativně ovlivněn, neřkuli zapříčiněn nadměrnou konzumací alkoholu. Podle svědkyně [celé jméno žalované] se zůstavitel potýkal s problémy s alkoholem po dobu cca 17 let před svým úmrtím a v důsledku nich od něj dokonce na čas odešla i žalovaná. Svědkyně [příjmení] starší uvedla, že asi rok před smrtí byl zdravotní stav zůstavitele velice špatný a žalovaná s ním měla velké starosti, protože se již o sebe nebyl schopen sám postarat. Nadměrná konzumace alkoholu nezřídka vyústila v nutnost ošetření zůstavitele v nemocnici. Konzumaci alkoholu, která negativně ovlivnila jeho charakter, potvrdily i svědkyně [příjmení] mladší a svědkyně [příjmení], která nedostatek sebekontroly zůstavitele při konzumaci alkoholu vnímala již jako dítě a nenesla jej právě s libostí. Svědkyně [příjmení] potvrdila, že se žalovaná ke konci zůstavitelova života o něj starala, protože nebyl schopný ani základní sebeobsluhy (včetně vyměšování), avšak není jí známo, že by někdy o pomoc žádal žalobce, a to ani finanční, ani osobní. Svědkyně [příjmení] vyslovila domněnku, že kdyby žalovaná skutečně o pomoc požádala (což však zřejmě neučinila), patrně by jí žalobce pomoc neodmítl. Potvrdila také, že žalobci navštívili zůstavitele těsně před smrtí.

18. Stran společného jmění manželů svědkyně [celé jméno žalované] vypověděla, že o vypořádání měla zájem již krátce po rozvodu manželství, ale zůstavitel neprojevoval v tomto směru žádnou součinnost. Odmítl dům opustit a podle svých slov neměl peníze na výplatu vypořádacího podílu. Později tuto věc svědkyně řešila i s právníky, ale věc patrně nedošla ani do fáze podání žaloby.

19. Soud neprováděl důkaz inzeráty na prodej nemovitostí v okolí [katastrální uzemí], neboť ty byly nadbytečné s ohledem na ocenění předmětných nemovitostí usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 31 D 1951/2018-129, kterým byla stanovena hodnota pozůstalosti zůstavitele. Nadto tyto inzeráty vyjadřují spíš to, nakolik si prodávanou nemovitosti cení její majitel, který ji k prodeji nabízí, než to, jaká je jejich skutečná obvyklá (tržní) cena.

20. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu tedy soud uzavírá, že vztahy mezi žalobci a jejich otcem byly spíše chladné, a to pravděpodobně jako přímý či nepřímý důsledek rozvodu zůstavitele a jeho matky. Zůstavitel tele na jeho novou manželku a její rodinu. Sám zůstavitel byl ve vztahu ke svým dětem poměrně pasivní a upřednostňoval společnost jiných osob. Přestože očekával, že žalobci s ním budou aktivně iniciovat kontakt, zajímat se o něj, navštěvovat ho nebo ho naopak zvát na návštěvu k sobě, a také mu pravidelně přát k narozeninám či jiným významným událostem, sám v tomto svém očekávání nevyvíjel odpovídající reciprocitu, a to zejména vůči žalobkyni. Komunikace s ním byla komplikovaná mj. i proto, že neovládal či dokonce možná z pohodlnosti odmítal používat mobilní telefon. Co se týče zdravotního stavu, proběhlé dokazování potvrdilo, že za rapidním zhoršením zdravotního stavu a konsekventní potřebou pomoci od jiných osob stála do značné míry závislost zůstavitele na alkoholu.

21. Na podkladě shora zjištěného skutkového stavu soud věc právně posoudil takto:

22. Podle § 1642 občanského zákoníku„ nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl“. Nepominutelnými dědici přitom jsou„ děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci“ (§ 1643 odst. 1 občanského zákoníku). Není tedy pochyb o tom, že žalobci jakožto děti zůstavitele jsou nepominutelnými dědici ve shora uvedeném smyslu, a tedy platí též to, že„ je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu“ (§ 1643 odst. 2 téhož zákona). Odpověď na otázku, kolik by se žalobcům jakožto dědicům zůstavitele dostalo při tzv. zákonné posloupnosti k pozůstalosti (ta podle § 1633 odst. 1 občanského zákoníku nastává tam, kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti), upravuje § 1635 občanského zákoníku, podle kterého„ v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem, a nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka“. Oproti předchozí právní úpravě„ (n) epominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Jsou-li pro to na straně dědiců zvlášť závažné důvody a lze-li to na nepominutelném dědici rozumně požadovat, může soud povolit splátky na povinný díl nebo odklad jeho splatnosti; pohledávka se však úročí ode dne, kdy byla původně splatná.“ (§ 1654 odst. 1 občanského zákoníku). Ustanovení odstavce 1 nebrání, aby„ se nepominutelný dědic dohodl s dědici ze závěti nebo z dědické smlouvy jinak; zkrátí-li se tím však práva dalších věřitelů, je dohoda vůči nim neúčinná. Bude-li v průběhu řízení o dědictví ujednáno, že se nepominutelnému dědici namísto zaplacení vydá z pozůstalosti věc zapsaná do veřejného seznamu, zapíše se nepominutelný dědic do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli.“ (§ 1654 odst. 2 občanského zákoníku)

23. Institut vydědění je upraven v § 1646 občanského zákoníku a v souladu s ním lze ze zákonných důvodů nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Jde tedy o zůstavitelův projev učiněný za podmínek daných pro platné poslední pořízení, jímž se nepominutelnému dědicovi odnímá zcela nebo z části povinný díl. Zůstavitel přitom může vydědit nepominutelného dědice, který mu„ neposkytl potřebnou pomoc v nouzi“ (§ 1646 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku),„ o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl“ (§ 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku),„ byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze“ (§ 1646 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku) nebo„ vede trvale nezřízený život“ (§ 1646 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku). Důvodem vydědění přitom mělo podle žaloby být právě to, že žalobci jakožto děti zůstavitele o něj neprojevovali zájem tak, jak by jej projevovat měli, tedy důvod uvedený v § 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, v průběhu řízení nicméně účastníci uváděli či rozporovali též to, zda žalobci poskytli svému otci potřebou pomoc v nouzi, či nikoli.

24. Otázku, zda potomek o zůstavitele trvale projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba vždy zkoumat, je, zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí; nikoliv pokud je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám podstatně přispěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, který je plně použitelný i v souzené věci, ač se vztahuje k předchozí právní úpravě).

25. Právě prizmatem výše uvedeného rozhodnutí soud na vydědění žalobců nahlížel a dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že vydědění žalobců nebylo s přihlédnutím ke všem okolnostem po právu. Z provedeného dokazování je očividná značná zatvrzelost zůstavitele po rozvodu s první manželkou [jméno] [celé jméno žalované], jež je matkou žalobců; výslechy svědků (a to nejen samotné [jméno] [celé jméno žalované], ale i například žalované) naznačují, že se cítil rozvodem a tím, co mu předcházelo, nejen emocionálně zasažen až zrazen, ale i možná určitým způsobem dehonestován před okolím, a tyto jeho pocity se minimálně částečně odrazily v jeho odtažitém vztahu k dětem, a to zejména vůči žalobkyni jako jeho dceři. Soudu dále nemohla uniknout určitá rozpornost chování a projevů zůstavitele; na jednu stranu si podle výpovědí vícero svědků měl soustavně stěžovat na to, že se mu žalobci neozývají, nepřijdou ho navštívit a ani jej sami na návštěvu k sobě domů nepozvou (tedy, že neiniciují osobní kontakt, na jehož podkladě by mohlo dojít k prohloubení vzájemných vztahů na úroveň, kterou by zůstavitel subjektivně mohl vnímat jako„ projev opravdového zájmu o jeho osobu“), případně na to, že mu nepopřejí k narozeninám či k jiné příležitosti, na straně druhé však sám aktivně nic nečinil pro to, aby komunikaci a kontakt s žalobci zintenzivnil, dokonce jim ani sám k narozeninám nepřál. K tomu neblaze přispívalo i to, že bojkotoval používání dnes naprosto standardních prostředků komunikace jako je mobilní telefon. To se z blíže neobjasněné příčiny ilustrovalo zejména ve vztahu k žalobkyni, vůči níž zůstavitel jednal téměř lhostejně; ve vztahu k žalobci byl jeho přístup vstřícnější, neboť k osobnímu kontaktu podle svědeckých výpovědí docházelo, byť možná ne v takové frekvenci a nikoli za těch okolností, jak by si zůstavitel představoval (zde soud naráží zejména na výpověď samotné žalované, která připustila, že zůstavitele vozila k žalobci domů, jakkoli se tak údajně dělo za účelem výpomoci žalobci na jeho rodinném domě). Ačkoli by tedy zůstavitelova očekávání, že jej budou žalobci kontaktovat a usilovat o setkávání s ním, v obecné rovině a za jiných okolností nebylo možné označit za nadsazená či přemrštěná, v kontextu toho, co on sám byl připraven a ochoten pro udržení a zkvalitnění vzájemných vztahů s žalobci učinit, nelze než konstatovat, že jeho snaha a aktivita nebyla dostačující a nesignalizovala, že by on sám o žalobce měl takový zájem, jaký by měl mít otec o svoje děti. Soud se proto nemohl ubránit dojmu, že zůstavitelovy stížnosti na to, jak o něj žalobci jako jeho vlastní děti nejeví zájem, byly motivovány snahou postavit se do role oběti, aniž by byl ochoten připustit, že má na celé situace svůj podíl.

26. Pro úplnost soud dodává, že všechny popsané projevy chování zůstavitele nelze spravedlivě klást k tíži žalované (respektive provedené dokazování takový závěr nepodporuje). Soud tedy uvěřil jejímu tvrzení, že zůstaviteli v kontaktu s jeho dětmi nebránila, byť jen obtížně bylo možné ověřit, zda skutečně zůstaviteli vyřizovala od žalobkyně údajná pozvání na návštěvu. Ostatně, i kdyby skutečně se zůstavitelem takto manipulovala, zůstavitel jakožto dospělý člověk a dvojnásobný otec měl disponovat dostatečně silnou vůlí a schopností nadhledu, aby se nenechal ovlivnit přáním žalované jakožto jeho nové partnerky. Kvalita vztahu s žalobci tak byla primárně na něm a na žalobcích a právě tito tři lidé se měli snažit posunout je do hluboké a intenzivní roviny tak, jak je pro rodiče a děti žádoucí (nikoli však nutně vždy běžné). Pokud se to nepodařilo a tyto vztahy zůstaly chladné, formální či dokonce„ nulové“ (což však provedené dokazování zcela nepotvrdilo přinejmenším, pokud jde o žalobce), je třeba si klást otázku, nakolik se tak stalo vinou žalobců, a nakolik vinou zůstavitele. Jak již bylo vysvětleno výše, na podkladě provedeného dokazování nebylo možné říci, že by chabá kvalita vztahů mezi zůstavitelem a žalobci měla původ pouze v chování žalobců; naopak se prokázalo, že i sám zůstavitel se k žalobcům choval chladně a i oni sami by mohli důvodně namítat, že o ně za svého života nejevil opravdový zájem.

27. Konečně, v řízení zaznělo, že žalobci zůstaviteli (respektive žalované, která o něj pečovala) neposkytli potřebnou pomoc v době, kdy byl vážně nemocný a nesamoobslužný. Jakkoli v průběhu řízení nikdo z účastníků netvrdil, že důvodem vydědění žalobců bylo neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi zůstaviteli (§ 1646 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku), natož aby bylo vůbec tvrzeno, že o tuto pomoc zůstavitel či žalovaná skutečně žalobce požádali, i kdyby tomu tak bylo, soud by nemohl ignorovat fakt, že nepříznivý zdravotní stav byl nikoli nepodstatně ovlivněn závislostí zůstavitele na alkoholu. Abusus alkoholu jako společensky nevítaný fenomén a s ním spojené následky nepředstavují důvod, proč by se mělo takové osobě dostávat zvláštních ohledů a pomoci, ledaže by šlo o situaci, že dotyčný je sám připraven svou závislost řešit a že právě sem by měla pomoc jeho dětí směřovat; to však v dané věci výpovědi svědků neindikovaly.

28. Dospěl-li tedy soud k závěru, že k vydědění žalobců došlo neprávem, zabýval se otázkou výše jejich povinného dílu z pozůstalosti. Vyšel přitom z ocenění pozůstalosti tak, jak byla provedena usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 31 D 1951/2018-129, jímž byla čistá hodnota pozůstalosti stanovena na 2 152 339 Kč; z této částky tak každému z žalobců náleží 179 361 Kč, k čemuž soud žalovanou zavázal.

29. Jelikož žalobci, neznajíc skutečnou hodnotu pozůstalosti, ve změněné žalobě požadovali vyplacení povinného dílu o výši 400 000 Kč pro každého z nich, soud řízení výrokem II. zastavil co do částky 440 678 Kč, neboť žalobci v závěru řízení vzali návrh částečně zpět. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. přitom může žalobce za řízení vzít návrh zpět a podle odst. 2 téhož ustanovení pak soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví.

30. Žalobci byli v řízení úspěšní, a proto jim podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají ze soudního poplatku ve výši 17 937 Kč a z odměny advokáta. Advokát žalobců ve věci učinil šest úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)), a to přípravu a převzetí zastoupení, podání ve věci samé a trojí účast u jednání dne 8. 10. 2019 v trvání 2 hodin a 25 minut, dne 30. 1. 2020 v trvání 1 hodiny a 45 minut a dne 13. 5. 2021 v trvání 1 hodiny a 10 minut, kdy mu za prvních pět úkonů náleží podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve spojení s § 7 bodu 5 advokátního tarifu, odměna v tarifní hodnotě 2 000 Kč za každého z žalovaných (kdy podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu náleží při společných úkonech při zastupování dvou nebo více osob za každou takovou osobu odměna snížená o 20 %) a za poslední úkon odměna ve výši 7 792 Kč (opět po redukci podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu z původní částky 9 740 Kč), celkem tedy 35 584 Kč. Dále mu za ně podle § 13 téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z nich, celkem tedy 1 800 Kč Celkem tedy náklady žalobců (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 7 850,64 Kč) představují po zaokrouhlení částku 63 172 Kč. Soud dodává, že zástupci žalobců nepřiznal odměnu za dvojí změnu žaloby (po poučení soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř.), neboť úkon právního zastoupení je třeba učinit perfektní hned na poprvé.

31. Výrokem IV. soud rozhodl o povinnosti žalobců uhradit společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 17 937 Kč podle položky 1 bod 1 písm. c) Sazebníku poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích s tím, že částka 2 000 Kč již byla žalobci složena. Na soudním poplatku tak zbývá složit 15 937 Kč.