22 C 131/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 21 417,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 098 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 098 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 319,74 Kč spolu s úrokem ve výši 9,45 % ročně z částky 19 523,20 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 523,20 Kč od 1. 3. 2024 do 6. 11. 2024, ve výši 14,75 % ročně z částky 4 425,20 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 15 098 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyně na náhradě nákladů řízení 161,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 21 714,74 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně – společnost , právnická osoba, , akciová společnost, vystupující pod obchodní značkou „, jméno FO, “ (dále též jen „původní věřitelka“) s žalovaným uzavřela dne 7. 9. 2022 elektronickou formou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému 27 990 Kč na nákup zboží. Tuto částku spolu s úrokem ve výši 9,45 % ročně a pojištěním za měsíční poplatek 7,99 % z měsíční splátky úvěru byl žalovaný povinen hradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 967 Kč vždy do 17. dne každého měsíce, a to od 17. 10. 2022. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 29. 2. 2024. Žalovaný na splátkách splatil toliko 12 892 Kč a zůstal dlužen na jistině úvěru 19 523,20 Kč, na úroku 839,74 Kč, na nákladech spojených s uplatněním pohledávky 600 Kč, na smluvní pokutě 28,80 Kč a na pojistném 426 Kč (celkem tedy 21 417,74 Kč). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že původní věřitelka vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích; výdaje prověřila za užití ekonomického modelu a nadto žalovaného prolustrovala v příslušných registrech.

2. Žalovaný namítal, že žádnou smlouvu o úvěru neuzavřel (nepodepsal) a vyslovil podezření, že jeho známý a obchodní partner jménem , jméno FO, zneužil jeho důvěry a přístupu k internetovému bankovnictví k bankovnímu účtu u , jméno FO, , případně k bankovnímu účtu u , právnická osoba, . (č. , č. účtu, ), který si společně zřídili. Žalovaný na výzvy od původní věřitelky a žalobkyně nereagoval, neboť ho pan , jméno FO, ujistil, že úvěr řádně splácí. Ohledně jednání , jméno FO, připravuje nyní žalovaný podklady pro podání trestního oznámení.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav:

4. Dne 7. 9. 2022 uzavřela původní věřitelka a žalovaný „Smlouvu o klasickém úvěru č. , hodnota, “, na jejímž základě poskytla žalovanému 27 990 Kč na nákup zboží (mobilního telefonu). Peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 9,45 % ročně a pojištěním za měsíční poplatek 7,99 % z měsíční splátky úvěru byl žalovaný povinen hradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 967 Kč vždy do 17. dne měsíce, a to od 17. 10. 2022. V této smlouvě se uvádí v části týkající se údajů o žalovaném jeho telefonní číslo , tel. číslo, “ a e-mailová adresa , e-mail, . Totožnost žalovaného byla ověřena podle občanského průkazu č. , hodnota, ; původní věřitelka si pořídila jeho kopii. Dále původní věřitelka jakožto poskytovatel úvěru vyhotovila také „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru KLASICKÝ ÚVĚR“, „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru REVOLVINGOVÝ ÚVĚR“, dokument s názvem „, jméno FO, , Anonymizováno, Vše důležité k Vašemu nákupu na splátky“ a „Informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru“ (z naposledy uvedeného vyplývá, že tímto zprostředkovatelem byla společnost „, právnická osoba, “).

5. Stran okolností uzavření smlouvy bylo zjištěno, že se tak stalo elektronickou formou. V takovém případě obdržel klient původní věřitelky při každém přihlášení do aplikace jedinečný kód, a to formou SMS na telefonní číslo , tel. číslo, při uzavírání smlouvy jakožto povinný údaj (ve smlouvě uvedené telefonní číslo , tel. číslo, “ žalovaný podle svého vyjádření v dané době používal a používá dosud, a to i při komunikaci se soudem v tomto řízení). Klient tedy poté, co proběhne jeho identifikace, vyjádří souhlas s žádostí o úvěr, se zpracováním osobních údajů a s dohodou o způsobu komunikace. Poté podepíše návrh smlouvy o úvěru prostřednictvím kódu, který obdrží na telefonní číslo , tel. číslo, při registraci. Tuto dokumentaci následně podepíše elektronicky i původní věřitelka, a to elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu. Klient poté obdrží e-mailem oznámení o přijetí žádosti o úvěr – uzavření smlouvy o úvěru; elektronické podpisy jsou vtěleny do originálu smlouvy. Print-screen obrazovky s tímto certifikátem indikuje, že smlouvu podepsala osoba identifikovaná jako „, Jméno žalovaného, “. Při uzavření smlouvy nicméně nebylo využito elektronické bankovnictví v pravém slova smyslu. Částka 27 900 Kč poukázala původní věřitelka přímo zprostředkovateli „, právnická osoba, “ a splátky úvěru byly hrazeny z účtů č. , č. účtu, , , č. účtu, a , č. účtu, (ve vztahu k nim žalovaný potvrdil, že se jedná, respektive jednalo, o jeho účty).

6. Co se týče procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, předložila žalobkyně „Protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od , jméno FO, “, z něhož vyplývá, že vycházela z údajů uvedených žalovaným, tedy z deklarovaného příjmu ve výši 60 000 Kč měsíčně, z deklarovaného úvěrového zatížení ve výši 15 000 Kč měsíčně a deklarovanými výdaji ve výši 10 000 Kč měsíčně. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dále původní věřitelka aplikovala tzv. ekonomický model.

7. Z dokumentu s názvem „, Anonymizováno, , právnická osoba, .“ vyplývá výše dluhu ke dni 29. 2. 2024; výše úroků je shrnuta v účetní sestavě s názvem „Přehled úroků“. Způsob, jakým žalovaný úvěr splácel, je patrný z výpisu (účetní sestavy), jehož obsah koresponduje tvrzení, že žalovaný na svůj dluh uhradil 12 982 Kč. Z „Přehledu poplatků – pokut“ vyplývá, že na pokutách byl žalovaný povinen uhradit celkem 1 054,80 Kč.

8. Pohledávka za původní věřitelkou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , o čemž žalobkyně žalovaného informovala dopisem ze dne 2. 11. 2023.

9. Dopisem ze dne 23. 1. 2024 byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 29. 2. 2024, poté ještě dopisem ze dne 2. 3. 2024. K úhradě dlužné částky nejpozději do 6. 11. 2024 konečně žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní výzvou ze dne 22. 10. 2024, kterou žalovaný převzal dne 25. 10. 2024.

10. Z dokumentu s názvem „Zoznam splátok úveru, spl. pohľadávok“ neučinil soud žádné relevantní skutkové zjištění.

11. Je zjevné, že mezi původní věřitelkou a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá též úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Za prokázané má soud i to, že zamýšlená smlouva byla sjednána pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 a § 562 odst. 1 občanského zákoníku a § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, podle kterého k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 téhož zákona. Ke kontraktaci smlouvy došlo způsobem, který lze považovat za právě za onen jiný typ elektronického podpisu (který je tvořený zadáním jedinečného kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní, kam měli po provedené registraci a ověření totožnosti přístup pouze účastníci), a který je pro uzavření spotřebitelské smlouvy postačující (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014, nebo Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).

13. Provedené dokazování přitom nepodpořilo tvrzení žalovaného, že při tomto způsobu kontraktace někdo zneužil jeho osobní údaje. Zaprvé, kopie tehdy platného občanského průkazu, který měla původní věřitelka k dispozici, indikuje, že se žalovaný pravděpodobně osobně dostavil přímo k ní, anebo jí tuto kopii zaslal. Dále, v textu smlouvy se uvádí pouze dva telefonické kontakty, a to na zprostředkovatele a na žalovaného; předložená smluvní dokumentace neindikuje, že by původní věřitelka vůbec měla k dispozici telefonní čísla , hodnota, či , Anonymizováno, , která podle tvrzení žalovaného měl v dané době používat , jméno FO, . V kontextu tvrzení žalobkyně o tom, jakým způsobem kontraktace smlouvy probíhala, se proto nejeví jako pravděpodobné, že by jedinečné přístupové kódy a hesla nutná k elektronickému podpisu smlouvy mohla obdržet jiná osoba než ta, která v dané době užívala telefonní číslo , tel. číslo, uvedené v žádosti o úvěr, tedy žalovaný, nota bene pokud sám žalovaný potvrdil, že toto číslo v dané době užíval a rovněž i nyní užívá on. V neposlední řadě nemůže soud přehlédnout, že splátky úvěru přicházely původní věřitelce z účtů, jejichž je žalovaný majitelem. Ačkoli většina z nich byla zaplacena z účtu u Air Bank, a. s., k němuž měl mít dispoziční práva též , jméno FO, , několik plateb přišlo i z účtu žalovaného u Fio Banky, a. s. a Komerční banky, a. s. Všechny tyto skutečnost v celkovém kontextu značně zpochybňují tvrzení žalovaného, že o uzavření (zamýšlené) smlouvy o úvěru s původní věřitelkou netušil a nijak v tomto smluvním vztahu nefiguroval.

14. Dále soud uvádí, že pro žalobkyni z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39.

19. Co se týče příjmů žalovaného, původní věřitelka očividně vycházela z tvrzení žalovaného, že jejich výše činí 60 000 Kč měsíčně. Žalobkyně nicméně nebyla schopna předložit žádný důkaz o tom, že si původní věřitelka toto tvrzení též prověřila (například výpisem z účtu, výplatními páskami apod.). Co se týče pravidelných výdajů žalovaného, původní věřitelka na ně aplikovala ekonomický model. Dále měla původní věřitelka vzít v potaz výsledek lustrací žalovaného provedených v příslušných registrech; žalobkyně však soudu nepředložila žádné výstupy z těchto registrů. Tento postup původní věřitelky rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu), nemůže však nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Nadto výstupy z registrů (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra aj.) žalobkyně nedoložila, protože jimi podle svých slov nedisponuje; v § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru je přitom zakotvena povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že původní věřitelka řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu (odpovídající ceně zboží) z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

22. Vzhledem k tomu, že žalovaný na svůj dluh na jistině ve výši 27 990 Kč uhradil pouze 12 892 Kč, vyhověl soud žalobě co do částky 15 098 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 22. 10. 2024, v níž mu byla poskytnuta dodatečná lhůta do 6. 11. 2024. Ode dne 7. 11. 2024 vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 1. 3. 2024 (14,75 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12,75 % ročně.

23. V návaznosti na žádost žalovaného mu soud umožnil úhradu dluhu v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek, jak umožňuje § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

24. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, tedy co do části jistiny ve výši 6 319,74 Kč, úroku ve výši 9,45 % ročně z částky 19 523,20 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 523,20 Kč od 1. 3. 2024 do 6. 11. 2024, ve výši 14,75 % ročně z částky 4 425,20 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 15 098 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 30 180,91 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 17 344,70 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 57 % a z 43 % neúspěšná (z 43 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení ze 14 %.

26. Náklady žalobkyně představuje zaprvé soudní poplatek ve výši 857 Kč a dále náklady účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 300 Kč [tři úkony právní služby po 100 Kč, tj. písemné podání ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast u soudního jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 této vyhlášky]. Soud má z vlastní úřední činnosti za prokázané, že žalobkyně podává řadu obdobných návrhů proti jiným žalobcům, které lze vyhodnotit jako návrhy podávané na ustáleném vzoru a uplatňovaném opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů ve výši 161,98 Kč (tj. na 14 % z 1 157 Kč).