22 C 136/2026

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20 598,12 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 480,04 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 7 674,39 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 880,40 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 598,12 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba. se žalovaným uzavřela dne 23. 9. 2022 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal splatit částku ve výši 27 888 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného (ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů), které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalovaného, a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Příjmy žalovaného byly konkrétně ověřeny pracovní smlouvou, mzdovým výměrem a výplatními páskami, výdaje pak byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátku ve výši 4 000 Kč uhradil dne 17. 5. 2023 a předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem pouze částku 13 992 Kč. Následně uhradil žalovaný žalobkyni ještě dne 14. 1. 2025 částku 2 500 Kč. Žalovaný tak zůstal dlužen 7 674,39 Kč na jistině úvěru, 206,01 Kč na smluvním úroku, 3 627 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 1 038,60 Kč na poplatku za administrativní činnost a na vyhodnocení úvěru a 1 350 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 702,12 Kč, úroku za období od 24. 11. 2023 do 1. 9. 2024 ve výši 651,69 Kč, úroku za období od 2. 9. 2024 do 14. 1. 2025 ve výši 230,23 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 7 674,39 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 880,40 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení. Žalovaný navrhoval žalobu zamítnout, neboť podpis smlouvy proběhl na parkovišti a žalovaný dodával předchůdkyni žalobkyně pouze pracovní smlouvu a 2 až 3 výplatní pásky. Výpisy z bankovního účtu po něm žádány nebyly. Žalovaný uvedl, že poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč přeplatil o 1 492 Kč. K tomu doložil potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. byla dne 23. 9. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč (tj. celkem 27 888 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnaný na dobu určitou do 30. 6. 2023 s měsíčním příjmem ve výši 24 698 Kč, k čemuž měly být doloženy výplatní pásky, pracovní smlouva a mzdový výměr. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodinných příslušníků, nevyživuje žádné dítě. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 500 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady 7 440 Kč měsíčně a splátky stávajících půjček 600 Kč měsíčně; celkem tak průměrné měsíční výdaje žalovaného měly činit 9 540 Kč. Žalobkyně doložila první stranu pracovní smlouvy, z níž je patrné, že žalovaný byl od 4. 7. 2022 do 30. 6. 2023 zaměstnán u společnosti právnická osoba., přičemž byla ujednána zkušební doba v délce tří měsíců. Ze mzdového výměru je zřejmé, že byla ujednána časová mzda sazba 150 Kč/hod. a dále byla žalovanému přiznána prémiová složka ve výši do 30 % základní mzdy. Z výplatních pásek žalovaného za období 7/2022 a 8/2022 soud zjistil, že za toto období byla žalovanému vyplacena mzda v průměrné výši 24 448 Kč (po odečtení nezdanitelných náhrad). Z transakční historie je zřejmé, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku ve výši 13 992 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 8. 10. 2025 postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 14. 10. 2024, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady soud zjistil, že žalovaný dne 14. 1. 2025 zaplatil žalobkyni částku 2 500 Kč. K úhradě dlužné částky nejpozději do 4. 11. 2025 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 20. 10. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně sice ověřovány prostřednictvím pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek, nicméně pravidelný příjem žalovaného do budoucna (resp. po celou dobu splácení úvěru) z nich není zřejmý, neboť pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou pouze do 30. 6. 2023, a zároveň v době uzavření smlouvy se žalovaný nacházel ve zkušební době. Co se pak týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně zřejmě spokojila pouze s údaji od žalovaného. Žalobkyně soudu nedoložila žádné dokumenty, z nichž by bylo patrno, že její právní předchůdkyně dostála povinnosti zkoumat výdaje žalovaného. Pokud žalobkyně tvrdila, že výdaje žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala z výpisů z bankovního účtu žalovaného, pak žádné takové výpisy žalobkyně soudu nepředložila. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného stran jeho výdajů řádně nesplnila. Rovněž stávající dluhové zatížení a úvěrová historie žalovaného byla ověřitelná z příslušných registrů, žádné výstupy z těchto registrů však žalobkyně soudu nepředložila. Stejně tak si předchůdkyně žalobkyně zřejmě žádným způsobem neověřovala, zda žalovaný skutečně bydlí u rodinných příslušníků a zda nemá žádnou vyživovací povinnost (jak tvrdil v žádosti). Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pro úplnost soud dále zdůrazňuje, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni, a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Žalobkyně uvedla a zároveň z doložených listin vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně a žalobkyni dohromady uhradil celkem částku 16 492 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.