22 C 138/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 13 000 Kč s přísl.

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 000 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 25 938 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhal zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím. Z obsahu žaloby vyplynulo, že účastníci udržovali po několik let partnerský vztah, během nichž žalobce převedl ve dvaceti bankovních převodech ve prospěch žalované částku o výši 2 195 000 Kč. Přesto žalobce touto žalobou požadoval pouze 13 000 Kč, která představuje nevrácenou část první platby provedené dne 19. 10. 2018 znějící na částku 50 000 Kč. Poté, co žalovaná partnerský vztah s žalobcem ukončila, vyzval ji žalobce k úhradě částky 2 195 000 Kč prostřednictvím svého právního zástupce, neboť platby, které v souhrnu tvoří tuto částku, zaslal na její účet bez právního důvodu a jejich přijetím se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Oprávněnost svého nároku podporoval žalobce tím, že mu žalovaná uhradila dne 22. 4. 2020 částku ve výši 17 000 Kč a dne 7. 5. 2020 částku ve výši 20 000 Kč. Dne 18. 5. 2020 tedy žalobce zaslal žalované další předžalobní výzvu, tentokrát k úhradě částky 2 158 000 Kč; do dnešního dne však žalovaná ničeho dalšího neuhradila. Nereagovala ani na předchozí výzvy ze dne 7. 5. 2020 k podpisu„ Smlouvy o splacení peněžní půjčky“ a„ Uznání dluhu“. Spolu s částkou 13 000 Kč žalobce požaduje též úhradu zákonného úroku z prodlení, a to od 16. 5. 2020 (první den následujícím po dni, kdy měla žalovaná žalobci vrátit částku 2 158 000 Kč) do zaplacení.

2. V průběhu řízení žalobce upřesnil, že během trvání vztahu se žalovaná rozhodla stavět rodinný dům na pozemcích v jejím vlastnictví, a to na pozemcích parc. [číslo] (jehož součástí byla stavba [adresa]), vše v obci a k. ú. [obec] (pozn.: bude-li dále uvedeno v textu parcelní číslo pozemku bez uvedení obce a k. ú., má se na mysli obec a k. ú. [obec]); sama žalovaná bydlí v domě [adresa] v obci [obec], který je rovněž v jejím výlučném vlastnictví. Žalovaná však na výstavbu rodinného domu na shora uvedených pozemcích neměla dostačující finanční prostředky a právě za tímto účelem je obdržela od žalobce, který je dílem opatřil z půjčky od svého zaměstnavatele, dílem z úvěru u [právnická osoba] Financování výstavby přitom činil s vidinou budoucího společného soužití v nově postavené nemovitosti.

3. Žalovaná sice nepopřela, že s žalobcem udržovala několikaletý mimomanželský poměr a že během jeho trvání žalobce žalované zasílal finanční prostředky, vymezovala se však proti tvrzení, že by se mělo jednat o půjčky, respektive že by se žalobce kdy vyjádřil, že tyto peníze bude po žalované v budoucnu (pro případ ukončení jejich vztahu) požadovat zpět. Podle názoru žalované se nejedná o bezdůvodné obohacení na její straně a zřejmě ani sám žalobce si není právní kvalifikací jistý, když pomyslně zkouší žalovat pouze částku 13 000 Kč, snad z obavy neúspěchu ve sporu. K věci samé dodala, že žalobce jí peníze poskytl dobrovolně (tedy jako dar), bez předchozího upozornění, že je bude chtít zpět, a apely k vrácení takto poskytnutých částek se z jeho strany začaly objevovat teprve poté, co se žalovaná rozhodla vztah ukončit; je tedy přesvědčená, že kdyby jejich poměr trval, nikdy by se jejich vrácení nedomáhal. Co se týče částek 17 000 Kč a 20 000 Kč, ty žalobci po rozchodu uhradila na základě jejich ústní domluvy po rozchodu, avšak nikoli jako plnění na údajný dluh; do této doby navíc ze strany žalobce neobdržela žádný zápočet.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že od cca května roku 2010 do dubna roku 2020 udržovali mimomanželský poměr (partnerský vztah). Žalovaná rovněž nerozporovala, že ve prospěch svého účtu č. [bankovní účet] obdržela z účtu žalobce řadu peněžitých plnění; vzhledem k tomu, že se vůči jejich struktuře tak, jak ji prezentoval žalobce, nijak nevymezila, má soud za to, že uznala přijetí všech plateb na svůj účet tak, jak byly specifikovány v žalobě, respektive v jejích přílohách. Konečně žalovaná nepopřela ani to, že žalobci zaslala po rozchodu dne 22. 4. 2020 částku ve výši 17 000 Kč a dne 7. 5. 2020 částku ve výši 20 000 Kč.

5. Předmětem sporu mezi účastníky však v prvé řadě bylo, zda ta plnění (bankovní převody), která žalobce vyjmenoval v žalobě, byla míněna jako dar (což tvrdila žalovaná), či zda byla zamýšlena jako půjčka, jejíž vrácení (respektive splatnost) bylo vázáno na případné ukončení partnerského vztahu účastníků. Další sporné otázky v obecné rovině již jen rozvíjely výše nastíněnou hlavní argumentační linii; šlo například o tvrzení žalobce, že půjčka, kterou si vzal u svého zaměstnavatele, měla být hrazena z pronájmu jiné nemovitosti ve vlastnictví žalované (kdy ta tvrdila, že se o takové variantě financování dozvěděla teprve po rozchodu), nebo že žalovaná dílčími platbami 17 000 Kč a 20 000 Kč, ve spojení s vyjádřeními v e-mailových a SMS zprávách, dala najevo, že plnění poskytnutá žalobcem vnímá jako půjčku (kdy naopak žalovaná tvrdila, že tyto platby provedla pod psychickým nátlakem žalobce, který ji zahltil po rozchodu výčitkami).

6. Soud provedl ve věci následující důkazy:

7. Žalobce je podle sdělení [právnická osoba] ze dne 4. 6. 2020 majitelem účtu č. [bankovní účet]. Podle platební historie tohoto účtu uhradil ve prospěch účtu č. [bankovní účet] čtyřikrát částku 50 000 Kč (dne 19. 10. 2018, 24. 10. 2018, 25. 10. 2018 a 25. 10. 2018), osmkrát částku 150 000 Kč (dne 29. 10. 2018, 7. 5. 2019, 9. 5. 2019, 10. 5. 2019, 13. 5. 2019, 14. 5. 2019, 26. 9. 2019 a 19. 12. 2019), dvakrát částku 120 000 Kč (dne 31. 10. 2018 a 11. 4. 2019), čtyřikrát částku 100 000 Kč (dne 12. 11. 2019, 20. 12. 2019, 2. 1. 2020 a 10. 3. 2020), jednou částku 145 000 Kč (dne 18. 12. 2020) a jednou částku 10 000 Kč (dne 10. 12. 2019); celkem se jednalo v souhrnu o 2 195 000 Kč. Naproti tomu z účtu č. [bankovní účet] (u něhož je uvedeno jméno žalované) bylo na účet žalobce č. [bankovní účet] uhrazeno 20 000 Kč (dne 7. 5. 2020) a 17 000 Kč (dne 22. 4. 2020). Platbu ze dne 19. 10. 2018 ve výši 50 000 Kč potvrzuje též výpis z účtu č. [bankovní účet] za období od 22. 9. 2018 do 19. 10. 2018.

8. Podle výpisů z katastru nemovitostí byla ke dni 2. 10. 2020 žalovaná výlučným vlastníkem pozemků parc. [číslo] (jehož součástí je stavba), [číslo], [číslo], [číslo] (jehož součástí je stavba) a [číslo] (jehož součástí byla stavba [adresa]), vše v obci a k. ú. [obec], všechny zapsané na [list vlastnictví], evidovaném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce]. Podle aktuálního výpisu pro tentýž list vlastnictví je nicméně žalovaná vlastníkem pouze pozemků parc. [číslo] (jehož součástí je stavba [adresa]) a [číslo].

9. Dne 15. 10. 2018 uzavřela žalovaná jako objednatel se zhotovitelem [jméno] [příjmení] jakožto výhradním dodavatelem a s [jméno] [příjmení] jakožto subdodavatelem s přímou fakturací na pozici zhotovitelů„ Smlouvu o dílo č. 2018“, jejímž předmětem bylo dílo specifikované v příloze [číslo] této smlouvy (dokumentace stavby), a to za cenu 3 269 932 Kč. Podle čl. 3 této smlouvy se žalovaná jakožto objednatel zavázala uhradit zhotoviteli dohodnutou cenu za dílo, a to ve čtrnácti etapách na základě vystavených faktur. Přílohami této smlouvy jsou též„ Rozpočet“ a„ Termín dokončení stavby“.

10. Soud dále zjistil, že žalobce uzavřel (patrně v říjnu) roku 2018 u [právnická osoba]„ Smlouvu o úvěru“ na částku 270 000 Kč. Dále žalobce uzavřel jako vydlužitel dne 7. 2. 2019„ Smlouvu o zápůjčce“ se [právnická osoba] – [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (nyní [anonymizováno] [právnická osoba]) jako zapůjčitelem, a to na 2 000 000 Kč, které se zavázal vrátit do 31. 12. 2027.

11. Dne 16. 10. 2018 vystavil [jméno] [příjmení] na vrub žalované fakturu [číslo] (splatnou dne 30. 10. 2018) za„ provedení prací dle přílohy 2 bod 3 dle podmínek smlouvy 70 % rozpočtu celkové částky 585 640 Kč“ na částku 409 948 Kč. Téhož dne vystavil [jméno] [příjmení] též na vrub žalované nečíslovanou fakturu (taktéž splatnou dne 30. 10. 2018) za„ zálohu na provedení základové desky“ na částku 189 000 Kč.

12. Dne 30. 1. 2019 zaslal žalobce žalované e-mail, jehož přílohou učinil soubory s názvem„ Smlouva o poskytnutí peněžité zápůjčky dlužníkovi“, Smlouvu o zajištění zápůjčky zástavním právem – [celé jméno žalované]“ a„ Dohoda o ručení za závazky dlužníka ze smlouvy o zápůjčce“, s dovětkem, že je vyhotovil firemní právník; tyto nepodepsané a nedatované listiny žalobce předložil rovněž k důkazu. Žalovaná téhož dne reagovala dotazem, zda vážně bude ve shora uvedené smlouvě dohodnut úrok.

13. Žalobce též soudu předložil nedatovaný a nepodepsaný návrh„ Smlouvy o splacení peněžní půjčky“, jejímž předmětem mělo být poskytnutí částky 2 195 000 Kč žalobcem žalované, a„ Uznání dluhu“, kterým měla žalovaná učinit nezpochybnitelným, že od žalobce obdržela půjčku v téže výši, rozdělenou do zde specifikovaných dílčích plateb.

14. Korespondence účastníků ve formě SMS nebo e-mailových zpráv z období dubna roku 2020 je sice z větší části zaměřena na emoční stránku rozchodu, nicméně přesto je z ní patrné, že žalobce po rozchodu mj. opakovaně vyzýval žalovanou k vrácení částky 2 000 000 Kč, a že mu žalovaná přislíbila v tomto směru vstřícnost. V konkrétní rovině tak žalobce dne 12. 4. 2020 v e-mailové zprávě píše žalované:„ Měl jsem starost, jak to financování stavby zvládnu, a pak jak opravit stávající dům, aby se dal pronajat, aby něco vydělal na splátky na půjčku na stavbu, asi byla moje chyba, že jsme o tom nemluvili.“, a dne 13. 4. 2020 si v jiném e-mailu klade řečnickou otázku:„ Je tak těžké pochopit i mé myšlení, že když někomu blízkému dám tolik peněz bez minimální záruky, že i to může být projev nějaké úrovně citů, důvěry a lásky?“. Dne 15. 4. 2020 naopak žalovaná e-mailem žalobce ujistila:„ A samozřejmě jak se mi podaří nějak dostavět a prodat nynější dům, pošlu ti z prodeje peníze.“, a rovněž v e-mailu ze dne 19. 4. 2020 a 20. 4. 2020 nastínila možnosti prodeje nemovitostí. Dne 24. 4. 2020 se žalobce žalované mj. dotázal, zda si má zdroj na dva miliony hledat jinde a litovat, že žalovanou vůbec potkal, na což žalovaná odpověděla téhož dne, že mu peníze vrátí poté, co prodá dům, a že„ Všichni i v práci ví, že peníze z baráku půjdou tobě.“.

15. K vrácení částky 2 158 000 Kč (po započtení úhrad z její strany v celkové výši 37 000 Kč) vyzval žalobce žalovanou výzvou ze dne 7. 5. 2020 s tím, že jí k dodatečné úhradě stanovil lhůtu do 15. 5. 2020. Ve výzvě se podává, že pokud žalobce převáděl ve prospěch žalované finanční částky, činil tak za stavu osobního vztahu k ní, aniž by měl k úhradě jakoukoli právní povinnost. V uvedené výzvě se žalobce zmínil rovněž o návrhu„ Smlouvy o splacení peněžní půjčky na částku 2 195 000 Kč“ a návrhu„ Uznání dluhu“, které měly nahradit absentující právní důvod shora uvedených úhrad. Zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 11. 5. 2020 a podle potvrzení poskytovatele poštovní licence byla žalované doručena dne následujícího.

16. Kromě toho žalobce zaslal žalované též předžalobní výzvu ze dne 18. 5. 2020 (podanou k poštovní přepravě téhož dne a doručenou žalované dne následujícího), v níž jí poskytl k úhradě částky 2 158 000 Kč lhůtu do 25. 5. 2020.

17. Na obě výzvy reagovala právní zástupkyně žalované tak, že jí není zřejmé, z jakého titulu si žalobce nárokuje vrácení uváděné částky, kdy navíc sám připouští, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva o finanční zápůjčce (ať již v písemné nebo ústní formě) a že návrhy„ Smlouvy o splacení peněžní půjčky na částku 2 195 000 Kč“ a„ Uznání dluhu“ měly představovat dodatečný důvod realizace jednotlivých bankovních převodů. Za této situace vyjádřila právní zástupkyně žalované přesvědčení, že žalobce dosud neprokázal, z jakého titulu by měla žalovaná poskytnuté peněžní prostředky vracet.

18. Svědek [jméno] [příjmení], jež je společníkem a jednatelem [právnická osoba] [právnická osoba] (dříve [příjmení] – [právnická osoba]) se byl schopen vyjádřit pouze k půjčce, kterou jmenovaná společnost poskytla žalobci. Ačkoli bylo svědkovi známo, že si ji žalobce bere za účelem výstavby rodinného domu, kterou realizoval s žalovanou, s žalovanou se nikdy osobně nesetkal, nijak s ní nekomunikoval a všechny informace měl pouze od žalobce. Uvedl pouze, že tato půjčka měla být zajištěna nejen majetkem žalobce, ale i majetkem žalované; za tímto účelem vypracoval [anonymizováno] [jméno] [příjmení] návrhy zajišťovacích smluv, ale žalovaná je nakonec nepodepsala. Předmětná půjčka je z větší části stále neuhrazená a podle informací dostupných od žalobce měla být splácena z výtěžku pronájmu jiné nemovitosti.

19. Svědek [jméno] [příjmení], který s žalobcem působí ve stejné chovatelské organizaci, osobně zná i žalovanou, protože jí v roce 2020 instaloval kuchyňskou linku v novostavbě v [obec], a to na základě žádosti žalobce. Při příležitosti zaměření linky na místě samém se žalované dotázal, kdo ji bude platit, a dostalo se mu odpovědi, že to bude žalobce, který si vzal půjčku, kterou budou splácet z pronájmu staršího domu poté, co jej rekonstruují. Za tento starší dům svědek automaticky a bez dalších dotazů na žalovanou považoval dům stojící naproti novostavby, v němž žalovaná bydlela společně se svými dětmi. Účastníci však svědka do detailů jejich partnerského vztahu blíže nezasvěcovali a v hlubších podrobnostech se nezmiňovali ani o majetkovém režimu mezi nimi, ani o způsobu financování novostavby či jejího vybavení, s výjimkou toho, že žalobce svědkovi řekl, že si půjčil peníze, a potvrdil, že splácení se bude dít z nájmu jiné nemovitosti.

20. Svědek [jméno] [příjmení], který je taktéž žalobcovým kolegou z téže chovatelské stanice, rovněž poznal žalovanou v souvislosti s výstavbou domu v [obec]. Novostavbu navštívil za účelem poskytnutí kamarádské konzultace o způsobu provádění stavby, později zde provedl obklady a dlažby. O vztahu účastníků věděl jen tolik, že jsou druh a družka, ale s žalobcem nikdy neměl tak důvěrný vztah, aby si sdělovali podrobnosti o finančních záležitostech mezi nimi. Při první návštěvě novostavby položil žalobci otázku, zda má dost peněz na to, aby stavbu realizoval, na což se mu dostalo odpovědi od obou účastníků, že si žalobce za tímto účelem vzal půjčku, kterou budou později splácet z pronájmu jiné nemovitosti v [obec], o níž bez dalšího předpokládal, že je ve vlastnictví žalované (aniž by se však na tuto informaci doptal). Podruhé tato informace zazněla na společné večeři ve čtyřech, na kterou svědek šel se svou ženou. Obdobně předpokládal bez dalšího ujištění, že v novostavbě budou bydlet oba účastníci, jakkoli ve smlouvě o dílo figurovala jako investor pouze žalovaná. O konci vztahu se dozvěděl od žalobce, neboť v souvislosti s rozchodem sešlo z původně dohodnutých prací, které měl svědek na novostavbě provést.

21. Žalobce ve své účastnické výpovědi nad rámec skutečností uvedených v žalobě uvedl, že po cca 6 letech trvání mimomanželského poměru žalované navrhl, aby na ni její rodiče převedli pozemky ve svém vlastnictví, na nichž by si pro sebe postavili dům. Byl připraven zajistit peněžní prostředky od svého zaměstnavatele – [právnická osoba] – [právnická osoba] (nyní [anonymizováno] [právnická osoba]), v níž pracuje dosud (cca 8 let) jako obchodní zástupce a vedoucí farem s měsíčním příjmem cca 30 000 Kč (což potvrzuje výplatní páska za měsíc listopad 2018). Žalovaná si již v roce 2016 zajistila projektanta a stavební firmu, proběhla demolice původního domu (kterou uhradil žalobce, ač doklady má k dispozici žalovaná) a došlo k zahájení stavebního řízení, které se však kvůli námitkám sousedů protahovalo, a proto stavba byla zahájena teprve v roce 2018. Právě toto prodlení mělo za následek, že půjčka původně přislíbená jeho zaměstnavatelem byla podmíněna ručením majetkem žalobce a případně i majetkem žalované; ta však ručit svým majetkem odmítla. Z uvedeného důvodu čerpal žalobce nejprve úvěr u [právnická osoba] ve výši 270 000 Kč a později podepsal zástavní smlouvu ve prospěch svého zaměstnavatele, který mu půjčil postupně 2 000 000 Kč Tyto půjčky měli účastníci společně hradit z pronájmu domu [adresa] v [obec], zatímco se dle jeho představy měli stát spoluvlastníky nově vybudovaného domu a společně v něm bydlet. Žalovaná však byla k tomuto řešení zdrženlivá, a to zejména s vědomím faktu, že žalobce je stále ženatý a případné spoluvlastnictví by bylo komplikováno existencí a nutností vypořádání společného jmění manželů s jeho manželkou. Po zahájení stavby posílal žalované peníze po částech, a to kvůli limitům na svém účtu, a takto věci fungovaly do začátku roku 2020 O Velikonocích roku 2020 se účastníci rozešli z popudu žalované, která v danou chvíli přislíbila vrácení všech peněz nebo žalobci alternativně nabízela některý z domů. Žalobce přesto chtěl, aby svůj dluh uznala písemně, což ale žalovaná odmítla. Pouze na žalobcovu žádost, aby mu vrátila peníze, které jí zbyly na účtu,„ (…) protože již nechce financovat její rozmary (…)“, mu na účet připsala oněch 17 000 Kč a poté ještě 20 000 Kč s tím, že víc už mu vrátit nemůže.

22. Žalovaná ve své účastnické výpovědi reagovala zejména na tvrzení žalobce, která považovala za nepravdivá. Na prvním místě popřela, že by na ni její rodiče převedli nemovitosti v [obec] proto, aby na nich mohli s žalobcem stavět; žalobce přišel s tímto návrhem teprve poté, co došlo k převodu vlastnického práva na žalovanou, protože žalovaná si byla vědoma, že se svým příjmem, nedostatečnými úsporami a vyživovací povinností něčeho takového není sama schopna. Žalobce nicméně navrhl, že dům postaví ze svého a vklad žalované do celého projektu se omezí na ony pozemky. Co se týče požadavku žalobce, respektive jeho zaměstnavatele, aby na půjčku jím poskytnutou ručila svým majetkem (domem [adresa] v [obec]), ten žalovaná vyhodnotila jako nepřijatelný a navrhovala ručení nově postaveným domem, což zase neakceptoval žalobcům zaměstnavatel; smlouvu o ručení tedy nakonec nepodepsala. Co se týče financování splátek půjčky, neměla vůbec povědomost o tom, jakým způsobem tak hodlá žalobce činit, stejně jako neměla povědomost o výši jeho příjmu či o obsahu smlouvy o půjčce, kterou uzavřel se svým zaměstnavatelem; připustila však, že smlouvu o dílo podepsala v pozici objednatele ona, že jednotlivé faktury hradila ze svého účtu a žalobci je průběžně přeposílala. O rekonstrukci a pronájmu domu [adresa] v [obec] jako variantě financování půjčky nepadla do rozchodu zmínka, stejně tak žalobci nikdy nenabízela převod podílu na tomto či jiném domě; nově postavený dům měl připadnout do jejího výlučného vlastnictví, což byl opět nápad žalobce, patrně s ohledem na jeho tehdy ještě trvající manželství a společné jmění manželů. K částkám 17 000 Kč a 20 000 Kč, které uhradila žalobci po rozchodu, uvedla, že je žalobci uhradila na jeho nátlak, neboť ji po rozchodu doslova bombardoval zprávami a domáhal se vrácení částek 2 000 000 Kč a 200 000 Kč. V době podání účastnické výpovědi nebyl nově postavený dům ještě dokončen a zkolaudován; žalovaná se dle svého tvrzení ocitla po rozchodu bez prostředků a na dokončení domu si vzala hypoteční úvěr o výši 1 200 000 Kč.

23. Soud ve věci neprovedl důkaz objednávkou [číslo] ze dne 9. 10. 2019, zálohovými fakturami č. [anonymizováno] ze dne 10. 10. 2019, [číslo] ze dne 15. 3. 2019, [číslo] ze dne 15. 3. 2019, [číslo] ze dne 15. 3. 2019, nečíslovanou zálohovou fakturou ze dne 18. 11. 2019 a fakturami č. 2020 ze dne 12. 1. 2020, [číslo] ze dne 29. 10. 2019, č. 2020 ze dne 26. 2. 2020, [číslo] ze dne 23. 10. 2019, č. 2020 ze dne 26. 2. 2020 a č. 2020 ze dne 26. 2. 2020, neboť byly na vrub žalované vystaveny teprve se značným zpožděním po datu 19. 10. 2018, kdy proběhl převod sporné částky 50 000 Kč z účtu žalobce na účet žalované. Soud tedy pochyboval o jakékoli souvislosti těchto faktur se zažalovanou částkou.

24. Soud rovněž neprovedl důkaz svědeckými výpověďmi [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova], [PSČ] [příjmení] a [jméno] [příjmení], [PSČ] [obec a číslo], za účelem zjištění, kdo a jakým způsobem uhradil výše provedené faktury, a to konsekventně též z důvodu, že většina jimi vystavených faktur byla žalované vyúčtována teprve se značným zpožděním po datu 19. 10. 2018, kdy proběhl převod sporné částky 50 000 Kč z účtu žalobce na účet žalované.

25. Co se týče faktury [číslo] vystavené dne 16. 10. 2018 (a splatné dne 30. 10. 2018) na vrub žalované [jméno] [příjmení] za„ provedení prací dle přílohy 2 bod 3 dle podmínek smlouvy 70 % rozpočtu celkové částky 585 640 Kč“ na částku 409 948 Kč, a nečíslované faktury vystavené dne 16. 10. 2018 (a splatné dne 30. 10. 2018) za„ zálohu na provedení základové desky“ na částku 189 000 Kč na vrub žalované [jméno] [příjmení], ani ve vztahu k nim nepovažoval soud za nezbytné označené osoby vyslýchat jako svědky, neboť sdělení, kdo tyto faktury uhradil, samo o sobě nic nevypovídá o úpravě finančních poměrů mezi účastníky navzájem (jak bude v podrobnostech vysvětleno níže).

26. Na podkladě provedeného dokazování lze tedy shrnout, že účastníci byli po cca deset let až do dubna roku 2020 v partnerském poměru a že v průběhu zmíněné doby poskytl žalobce žalované řadu peněžitých plnění, z nichž však předmětem žaloby učinil pouze (časově nejstarší) plnění o výši 50 000 Kč dne 19. 10. 2018. Dále bylo v řízení zjištěno, že žalovaná jakožto objednatel uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba nemovitosti na jejím pozemku, a že žalobce v pozice dlužníka (vydlužitele) uzavřel úvěrovou smlouvu s [právnická osoba] a smlouvu o půjčce se svým zaměstnavatelem, prostřednictvím kterých získal finance na výstavbu rodinného domu podle shora uvedené smlouvy o dílo. Po rozchodu účastníků se žalobce domáhal vrácení souhrnné částky 2 198 000 Kč, kterou dílčími převody v období října roku 2018 až března roku 2020 postupně převedl na bankovní účet žalované. Ta sice vyjádřila ochotu dluh uhradit, ať už z úvěru, který si za tímto účelem vezme, anebo z prodeje některé z nemovitostí ve svém vlastnictví, avšak dosud žalobci uhradila pouze 37 000 Kč, které žalobce započetl na nyní uplatňovaný nárok ve výši 50 000 Kč.

27. Provedené dokazování nicméně nepotvrdilo s jistotou podstatné body skutkové verze prezentované žalobcem, tj. ani jeho tvrzení, že plnění, které žalované poskytl, představovaly půjčku, jejíž splatnost byla vázána k okamžiku eventuálního rozchodu účastníků, ani tvrzení, že splátky úvěrů, které mu poskytla banka a zaměstnavatel, měly být placeny z pronájmu rodinného domu [adresa] v [obec], jenž je ve vlastnictví žalované, a to poté, co bude provedena jeho rekonstrukce.

28. Na podkladě výše shrnutého skutkového stavu soud věc posoudil po právní stránce takto:

29. Žalobce v podané žalobě kvalifikoval zažalovaný nárok na zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor jeho osoby, a to konkrétně jako plnění bez právního důvodu v intencích § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), a požadoval vydání tohoto bezdůvodného obohacení. Podle jeho prvního odstavce platí, že„ (k ) do se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se„ (b) ezdůvodně (…) obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“. Současně však zákonodárce v § 2992 občanského zákoníku zakotvil výjimku z obecně platného pravidla, že bezdůvodné obohacení musí obohacený ochuzenému vydat, a to v případech„ (b) yl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí (…); to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.“. Skutečnosti vylučující restituční povinnost, lze z teoretického hlediska vztáhnout jednak k případům, v nichž je sice naplněna obecná skutková podstata ve smyslu § 2991 občanského zákoníku, avšak k nabytí prospěchu bez spravedlivého důvodu přistupují další okolností, s ohledem na něž je zapotřebí právo na vydání bezdůvodného obohacení potlačit, jednak k případům, v nichž jsou tyto skutečnosti vylučující restituční povinnost pojímány jako nástroje pro interpretaci generální klauzule obsažené v § 2991 občanského zákoníku, definující spravedlivý důvod, pro který si obohacený může získaný prospěch ponechat.

30. Dále soud v obecné rovině připomíná, že druh a družka (bez ohledu na to, zda spolu trvale žijí, či nikoli), jsou sice podle vyvratitelné domněnky osoby blízké (§ 22 občanského zákoníku), avšak nevytváří spolu žádné (kvazi) společné jmění manželů či jiné obdobné majetkové společenství, a to tím spíše za situace, kdy se (byť i jen jeden z nich) stále nachází v manželském svazku s jinou osobou (což byl a je případ žalobce). Pokud si tedy v průběhu trvání partnerského vztahu něco vzájemně poskytli, nevzniká jim po rozpadu takového partnerství bez dalšího právo na vrácení tohoto plnění od druhého partnera či (v obecné rovině) právo na vypořádání shromážděné masy věcí, hotovosti či závazků. To dvojnásobně platí tam, jedná-li se o drobnější plnění, která lze charakterizovat jako projevy náklonnosti, vřelosti, společenské úsluhy, etikety a konvence, vynutitelné pouze v rovině morální, kdy při jejich poskytnutí vůle obou stran nesměřuje ke vzniku smlouvy a neexistují tak mezi nimi žádná vzájemná práva nebo povinnosti, jejichž porušení by právo sankcionovalo (typickým příkladem může být pozvání na večeři, ze kterého nevzniká žádný zažalovatelný nárok pro případ, že se neuskuteční); tato myšlenka našla odraz i v ustanovení § 2055 občanského zákoníku, podle kterého„ plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat“. Soud má za to, že toto ustanovení, stejně jako výše citované ustanovení § 2992 občanského zákoníku, jsou designována právě na obdobný typ situací, hovoří-li posledně zmíněné o tom, že„ jedna osoba něco učinila ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí“ a„ jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat“.

31. Na druhou stranu lze uznat, že mohou existovat plnění, která se nachází na hranici mezi právem a morálkou, a na ty budou soudy nahlížet jiným prismatem (k tomu viz dále). V zásadě však lze říci, že pro družské vztahy je typická vyšší míra rizikovosti vynaložené investice (ať už jí rozumíme investici do dalšího směřování vztahu, jako je například společné bydlení nebo podnikání, tak velmi zjednodušeně a neromanticky„ do druhého z partnerů“), která se stává fakticky nenávratnou v případě, že se takový vztah partnersky rozpadne. Ačkoli stěží nalezneme ve společnosti průřezový konsenzus ohledně charakteru družských vztahů a toho, kudy vede nebo má vést hranice mezi tím, co je ještě právo schopno a ochotno regulovat (a potažmo do čeho budou soudy autoritativně zasahovat) a naopak co zůstane v rovině zvyků a konvencí, soud se k regulaci takových vztahů staví velmi zdrženlivě. Pokud by totiž přistoupil na pojetí, které naznačil žalobce, tj. že veškerá plnění, která si strany poskytly, budou pro případ rozchodu bez dalšího navrácena, neboť získají automaticky právní titul půjčky, pak by partnerské vztahy redukoval do roviny obchodní; takové pojetí by v extrémní podobě mohlo vyústit v pokusy přímo či nepřímo ocenit hodnotu času, po který vztah trvá, či toho, co si partneři vzájemně poskytli v imateriální rovině, v penězích, což alespoň zatím není trend, který by byl ve společnosti majoritní a který by (minimálně zdejší soud) chtěl následovat.

32. Soud tedy shora shrnuté dokazování vedl nikoli proto, že by bylo třeba postavit na jisto, že žalobce skutečně žalované poskytl to, co jí podle svého tvrzení poskytnout měl (o čemž ostatně mezi nimi nebylo ani sporu). Činil tak proto, aby vyloučil možnost, že převod oněch 50 000 Kč, který se uskutečnil dne 19. 10. 2018, by již bylo možné označit za to plnění, které se nachází„ na hranici mezi právem a morálkou a na která je třeba nahlížet jinak“, tedy že tato platba nespadá pod zmíněnou„ společenskou úsluhu“ a naopak je bytostně spjatá s dalším trváním vztahu, neboť jde o investici do budoucího společného bydlení, vymykající se svým rozsahem běžným každodenním výdajům, která po rozpadu vztahu logicky ztratila smysl.

33. Jak již bylo uvedeno v rámci shrnutí skutkových zjištění, provedené dokazování nepotvrdilo plně ani žalobní tvrzení, ani procesní obranu žalované. Zde je nicméně třeba reflektovat, že důkazní břemeno nejen o tom, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, ale i o tom, že poskytnuté plnění bylo půjčkou, jejíž splatnost byla vázána k okamžiku rozchodu účastníků, a stejně tak o tom, že plnění, kterého se žalované dostalo, bylo určeno právě do budoucího společného bydlení, které rozpadem vztahu ztratilo smysl, leželo na žalobci. Tomu se také dostalo poučení ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) a b), ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

34. Pokud jde o reakci žalobce na toto poučení, ve vztahu k prokázání, že částka 50 000 Kč směřovala na financování výstavby rodinného domu na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, žalobce soudu předložil řadu faktur vystavených na vrub žalované [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v souvislosti s prováděnou stavbou, z nichž se však převážná většina vztahovala k období časově vzdálenému datu 19. 10. 2018, k němuž proběhl zažalovaný bankovní převod ve výši 50 000 Kč. Jediné dvě faktury z předloženého souboru, které časově předcházely datu 19. 10. 2018 a které teoreticky mohly mít (když už ne věcnou, tak alespoň) časovou souvislost se shora uvedeným plněním, zase byly vystaveny na diametrálně jiné částky (409 948 Kč a 189 000 Kč, celkem tedy 598 948 Kč), kterým částka transferovaná nekorespondovala. Dokonce ani částky převedené z účtu žalobce na účet žalované bezprostředně po datu 19. 10. 2018 (v období od 24. 10. 2018 do 31. 10. 2018) neodpovídají částkám fakturovaným na vrub žalované ze strany [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a to ani v jejich součtu (tj. 420 000 Kč). Ve vztahu k navrhovaným svědeckým výpovědím svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] soud dodává, že i kdyby svědci byli s to podat informace o tom, kdo uhradil jimi vystavené faktury ze dne 16. 10. 2018 na částky 189 000 Kč a 409 948 Kč, je otázkou, zda by označení takové osoby mohlo osvětlit také to, z jakého titulu daná osoba faktury hradila (tedy zda tak nečinila jménem a z pověření některého z účastníků, zda neměla funkci obdobnou platebnímu místu, atp.). Za hlavní důvod, pro který soud výslech těchto svědků (navíc uplatněný teprve po lhůtě podle § 118b odst. 1 o. s. ř., v závěrečné fázi provedeného dokazování) nicméně soud považuje již zmíněnou skutečnost, že částka 50 000 Kč (a to ani ve spojení s částkami transferovanými v blízké časové návaznosti) neodpovídá tomu, co takto navržení svědkové na vrub žalované vyúčtovali. Sliboval-li si snad žalobce, že výpověď těchto svědků podá detailní informace o charakteru družského poměru účastníků, jejich budoucích plánek či o dohodách mezi nimi stran způsobu zacházení s financemi a společného hospodaření, pak soud upozorňuje, že je nepřípustné dotvářet absentující skutková tvrzení z prováděných důkazů.

35. I přes apely žalobce na nutnost posuzovat plnění ze dne 19. 10. 2018 v kontextu plnění dalších (včetně později vystavených faktur), se soud cítil limitován vymezením předmětu řízení, jenž nebyl oprávněn překročit. Ostatně, zvolil-li žalobce procesní taktiku, kdy z určitých důvodů (ať už pro nižší poplatkovou povinnost, tak pro eliminaci rizika, že v případě neúspěchu bude nucen uhradit náklady řízení protistrany v podstatně vyšší částce, nebo deklarovanou snahu chránit před procesním neúspěchem a související povinností k náhradě nákladů řízení samotnou žalovanou) žaloval pouze marginální část celkově vynaložených převodů ve prospěch žalované, musel si být vědom i stinné stránky takové strategie, tj. oné limitované možnosti soudního přezkumu. Bylo by totiž v rozporu s principem rovnosti účastníků a také s dispoziční zásadou, kdyby se soud fakticky zabýval celým nárokem tam, kde tento přezkum není poplatkově pokryt a kdy navíc sám žalobce žalobu ze svého rozhodnutí omezil. Tím by diskriminoval ty žalobce, kteří žalují celý nárok i s rizikem případného neúspěchu a z toho plynoucích vyšších nákladů soudního řízení.

36. Pokud jde o dílčí otázku, zda plnění poskytnuté žalované bankovním převodem uskutečněným dne 19. 10. 2018, bylo půjčkou či darem, jak již bylo řečeno, provedené dokazování na ni rovněž nedalo spolehlivou a jednoznačnou odpověď. Jisté je, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná písemná smlouva (ať už darovací smlouva nebo smlouva o zápůjčce), a nic na tom nemění ani dodatečná (a dlužno říci výsostně podezřelá a ve finále zcela marná) snaha žalobce přimět žalovanou k podpisu„ Smlouvy o splacení peněžní půjčky na částku 2 195 000 Kč“ a návrhu„ Uznání dluhu“, které měly (jak žalobce doslovně připustil) nahradit absentující právní důvod provedených bankovních úhrad. Korespondence účastníků po rozchodu je také co do svého obsahu rozporná, protože se v ní objevují jak náznaky, že výstavba nové nemovitosti na pozemcích žalované v obci [obec] a s ní související úhrady za prováděné práce měly být darem od žalobce (viz zejména e-maily adresované žalované žalobcem ze dne 12. 4. 2020 a 13. 4. 2020), tak náznaky, že žalovaná se cítila povinna žalobci vrátit to, co od něj obdržela (viz e-maily žalované adresované žalobci dne 15. 4. 2020, 19. 4. 2020, 20. 4. 2020 a 24. 4. 2020). Soud tak nemohl dospět k jednoznačnému závěru o tom, jak ta či ona strana finanční toky plynoucí od žalobce k žalované pojímala; nelze vyloučit, že mezi nimi mohlo vzniknout i určité nedorozumění nebo že se žalovaná cítila pouze citově a morálně zavázaná jako důsledek výčitek svědomí a lítosti vůči žalobci nad tím, že to byla ona, kdo rozchod inicioval, anebo že skutečně mohla podlehnout psychickému nátlaku žalobce, který měl tendenci s ní rozchod opakovaně a emotivně řešit jak po SMS zprávách, tak po e-mailech.

37. Ani výpovědi svědků nebyly s to tuto dílčí otázku spolehlivě osvětlit. V prvé řadě žádný ze svědků neměl tak blízký vztah k oběma účastníkům (nebo i jen k jednomu z nich), aby znal detailní informace o jejich soužití, majetkových poměrech, vzájemné úpravě finančních záležitostí či plánech do budoucna. Zadruhé, ve vztahu ke zmínce žalované nebo obou účastníků o tom, že úvěr, který si žalovaný na výstavbu nemovitosti vzal, bude hrazen z pronájmu jiné nemovitosti, svědkové pouze automaticky a bez dalšího ujištění jedním nebo druhým účastníkem dovozovali, že se má jednat o rekonstrukci a pronájem nemovitosti ve vlastnictví žalované. Opět tak nelze vyloučit, že pokud skutečně ze strany i jen jednoho z účastníků padlo takové prohlášení, mohlo být pochopeno špatně nejen samotnými svědky, ale konec konců i každý z účastníků mohl mít v momentu takového sdělení na mysli jinou nemovitost. I kdyby však soud připustil, že oba účastníci do budoucna uvažovali o úhradě závazku žalobce z pronájmu rekonstruované nemovitosti [adresa] v obci [obec], která se v rozhodné době nacházela ve výlučném vlastnictví žalované (nikoli však již v době vydání tohoto rozsudku), pak nelze ignorovat, že ani v době trvání jejich vztahu, ani v okamžiku rozpadu tohoto vztahu či podání žaloby tato nemovitost rekonstruována ještě nebyla a zřejmě se tak nestalo dosud (stejně jako nebyla k nastěhování připravena nemovitost nově budovaná, v níž měli účastníci bydlet). Jednalo by se tedy o ujednání vázané na odkládací podmínku, která v rozhodné době splněna nebyla, a tedy ani žalované nemohla vzniknout povinnost výše uvedenou nemovitost pronajímat a inkasované nájemné poukazovat žalobci na úhradu bankovního úvěru či půjčky poskytnuté jeho zaměstnavatelem.

38. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že bankovní převod ze dne 19. 10. 2018 ve výši 50 000 Kč na účet žalované byl zamýšlen jako půjčka, jejíž splatnost nastala v okamžiku ukončení jejich partnerského vztahu, stejně jako neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení, že tato částka skutečně směřovala k výstavbě rodinného domu na pozemku žalované.

39. Na tomto místě soud již jen v obecné rovině dodává, že partnerské vztahy nelze redukovat na synallagmatické smlouvy; trvat tedy na naprosté vyrovnanosti toho, co si partneři vzájemně poskytují, je spíše z kategorie obtížně dosažitelného ideálu než životní reality. V neposlední řadě je nutné podotknout, že stejně jako žalovaná neměla povinnost ve vztahu setrvat na oplátku za štědrá plnění od žalobce (tím spíše, pokud o ně nežádala), tak ani žalobce nebyl povinen žalované taková plnění poskytovat. Činil-li tedy četná plnění pro žalovanou s vidinou, že jejich vztah bude trvat anebo že se mu taková investice po čase vrátí, jedná se o typický příklad situace, o které hovoří § 2992 občanského zákoníku, tedy o plnění na vlastní nebezpečí tam, kde žádná ze stran nemá úmysl (a povinnost) se právně vázat. Pokud by tedy i byla prokázána existence dohody mezi účastníky o tom, že veškerá vzájemně poskytnutá plnění jsou si povinni po rozchodu vydat, pak by taková dohoda byla pouhou naturální obligací. Pokud by byla dokonce formulována jednostranně tak, že povinnost k vrácení poskytnutých plnění má pouze jedna ze stran (zde žalovaná vůči žalobci, nikoli naopak), pak by navíc mohla být i v rozporu s dobrými mravy, na které pamatuje § 1 odst. 2 občanského zákoníku, stanoví-li ve větě za středníkem, že„ zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy (…)“.

40. Ze všech výše uvedených důvodů tedy soud žalobu zamítl.

41. Žalovaná byla v řízení úspěšná, a proto jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z odměny advokátky, která ve věci učinila šest úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)), a to přípravu a převzetí zastoupení, podání ve věci samé – vyjádření k žalobě a tři účasti u jednání zdejšího soudu, a to dne 8. 10. 2020 v trvání 2 hodin a 20 minut, dne 7. 10. 2021 v trvání 2 hodin a dne 13. 1. 2022 v trvání 1 hodiny a 5 minut, kdy jí za každý z těchto úkonů náleží podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve spojení s § 7 bodu 5 advokátního tarifu, odměna v tarifní hodnotě 1 620 Kč, celkem tedy 9 720 Kč. Dále jí za ně podle § 13 téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z nich, celkem tedy 1 800 Kč. Dále soud přiznal zástupkyni žalované i náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáními u soudu, a to za 18 hodin (tj. 36 započatých půlhodin), v souhrnné výši 3 600 Kč (viz § 14 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu cestovních výloh v souvislosti s jednáním u soudu, a to ve výši 3 361 Kč (jedenkrát cesta vozem [příjmení] [jméno], [registrační značka] z [obec] do [obec] a zpět o celkové délce 549,2 km, při cenách benzínu 32 Kč, průměrné spotřebě 6 l [číslo] km a základní náhradě ve výši 4,20 Kč/km) a 7 457,08 Kč (dvakrát cesta vozem VOLVO XC40, [registrační značka] z [obec] do [obec] o celkové délce 549,2 km, při cenách benzínu 27,80 Kč (v roce 2021) a 37,10 Kč (v roce 2022), průměrné spotřebě 6,9 l [číslo] km a základní náhradě ve výši 4,40 Kč/km (v roce 2021) a 4,70 Kč/km (v roce 2022)), celkem tedy 10 818,08 Kč Celkem pak náklady žalované představují po zaokrouhlení částku 25 938 Kč.