22 C 144/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 530 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 5 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 530 Kč od 9. 9. 2024 do 27. 1. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 530 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 481,36 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 30 530 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 6. 7. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 5 530 Kč vrátit do 8. 9. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč a smluvního úroku ve výši 5 530 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 530 Kč za dobu od 9. 9. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 6. 7. 2024 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 2 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 590 Kč splatit nejpozději do 5. 8. 2024. Následně téhož dne byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 4 000 Kč a výše úroku na částku 980 Kč. Dne 8. 7. 2024 byl uzavřen dodatek č. 2, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 5 500 Kč a výše úroku na částku 1 357 Kč. Téhož byl uzavřen dodatek č. 3, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 18 500 Kč a výše úroku na částku 4 243 Kč. Dne 15. 7. 2024 byl uzavřen dodatek č. 4 dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 20 500 Kč a výše úroku na částku 4 657 Kč. Téhož byl uzavřen dodatek č. 5, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 25 000 Kč a výše úroku na částku 4 243 Kč. Podmínkami čerpání byla dle smlouvy jednak identifikace klienta (zaslání kopie občanského průkazu a zaslání identifikační platby), jednak splnění podmínek úvěruschopnosti a další poskytovatelem úvěru stanovené podmínky. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně, dle kterých je k uzavření první smlouvy třeba generování návrhu smlouvy věřitelem, přijetí návrhu smlouvy klientem prostřednictvím provedení registrace a provedení verifikační platby klientem a k uzavření každé další smlouvy je třeba generování návrhu smlouvy věřitelem a kliknutí na tlačítko „uzavřít smlouvu“ v uživatelském profilu klienta. Odeslání verifikační platby ve výši 0,01 Kč dne 26. 5. 2024 dokládá výpis z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, na němž je u názvu protiúčtu viditelné jméno žalovaného. Dle dalších doložených výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného dne 6. 7. 2024 zaslána částka 2 500 Kč a 1 500 Kč, dne 8. 7. 2024 částka 13 000 Kč a 1 500 Kč a dne 15. 7. 2024 částka 2 000 Kč a 4 500 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 8. 9. 2024.

4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve spojení s přílohou k této smlouvě byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2025. K úhradě dlužné pohledávky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 1. 2025 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž mu byla k úhradě určena lhůta tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z úvěrové historie. Přitom ani po výzvě soudu k posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepředložila jediný důkaz, když výslovně uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

14. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“15. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 25 000 Kč žalovaný neuhradil ničeho, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 25 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 18. 1. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena dne 22. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 27. 1. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 1. 2025, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 9. 9. 2024 (12,75 % ročně), soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 12 % ročně.

17. Co do smluvního úroku ve výši 5 530 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. A jelikož se žalovaný dostal do prodlení až dne 28. 1. 2025 a to pouze s částkou 25 000 Kč, soud zamítl i žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 530 Kč od 9. 9. 2024 do 27. 1. 2025, na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 530 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a dále na úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 34 529,22 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 26 923,28 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 78 % a z 22 % neúspěšná (z 22 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 56 % náhrady nákladů řízení.

19. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 527 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (např. pod sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, či pod sp. zn. , spisová značka, ) a je tak třeba určit výši náhrady nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 700 Kč a dále advokátovi podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 431 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 2 481,36 Kč (56 % z 4 431 Kč).