22 C 145/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 131 018,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 145,10 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 145,10 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 110 873,14 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 131 018,24 Kč od 24. 3. 2025 do 21. 4. 2025 a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 110 873,14 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 131 018,24 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, uzavřené dne 9. 8. 2023 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , jméno FO, p.l.c. (dříve , jméno FO, , Anonymizováno, l.c.), a to prostřednictvím sítě Internet na webové stránce http://www., Anonymizováno, .cz, ve znění Dodatku o navýšení úvěrového limitu až do 59 000 Kč. Žalovaný od předchůdkyně žalobkyně čerpal úvěr v konečné výši 131 018,24 Kč; tuto částku se zavázal splatit nejpozději do 23. 3. 2025, avšak poskytnutou částku do data splatnosti nevrátil. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena, po žalovaném požadovala zaplacení částky ve výši 131 018,24 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 24. 3. 2025 do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, a to tak, že při posouzení rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku musí klientovi zůstat rezerva ve výši minimálně částky životního minima (4 860 Kč). Žalobkyně uvedla, že půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů spotřebitele. Dále původní věřitelka provedla lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , jméno FO, ., byla dne 9. 8. 2023 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Smlouva byla podepsána žalovaným tak, že žalovaný se zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně http://www., Anonymizováno, .cz, kam zadal své osobní údaje a následně vygenerované heslo. Smlouva se řídila českým právem a byla uzavřena na dobu neurčitou. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše úvěrového limitu 50 000 Kč, respektive 59 000 Kč na základě dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru taktéž ze dne 9. 8. 2023; čerpaný úvěr se žalovaný zavázal průběžně vracet spolu se smluvním úrokem ve výši 146,949 % ročně dle pravidel obsažených v obchodních podmínkách (Standardní podmínky Úvěrové smlouvy vztahující se na klienty , jméno FO, . v České republice), jež byly žalobkyní doloženy. V článku 8.1. těchto podmínek bylo pro případ prodlení s minimální částkou platby ujednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně účtovat žalovanému částku 250 Kč jako náhradu přiměřených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. Žalovanému byly poskytnuty i standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Podle sdělení žalobkyně načerpal žalovaný za celou dobu trvání úvěru finanční prostředky ve výši 145 500 Kč a uhradil celkem 125 354,90 Kč. Čerpání revolvingového úvěru je zřejmé z dokumentů s názvem „Proof of payout“ ze dne 9. 8. 2023, 6. 9. 2023, 5. 10. 2023, 3. 11. 2023, 13. 11. 2023, 1. 12. 2023, 5. 12. 2023m 12. 12. 2023, 26. 1. 2024, 6. 3. 2024, 6. 5. 2024, 13. 5. 2024, 31. 5. 2024, 1. 7. 2024, 26. 7. 2024, 29. 8. 2024, 1. 10. 2024 a 25. 10. 2024. Platby byly ve všech případech poukázány na účet č. , č. účtu, , což vyplývá též z dokumentů s názvem Loan application info či Payments and withdrawal report. Majitelem a disponentem tohoto účtu je podle sdělení Air Bank, a. s. ze dne 14. 10. 2025 žalovaný.

5. Z doložené faktury s datem splatnosti 23. 3. 2025 vyplývá, že celková dlužná částka k tomuto datu činila 131 018,24 Kč. Dále je zde rozepsáno, že z této částky činí 106 972,16 Kč zůstatek po poslední platbě, částka 1 500 Kč představuje jistinu úvěru (výběr), částka 21 796,08 představuje úroky za období čerpání a částka v celkové výši 750 Kč tvoří náhradu účelně vynaložených nákladů. Minimálně měl žalovaný zaplatit do naposledy uvedeného data 62 477,89 Kč.

6. Na základě smlouvy o (opakovaném) postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 ve znění dodatku ze dne 18. 11. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 11. 4. 2025. Zároveň byl žalovaný tímto dopisem vyzván k úhradě dlužné částky.

7. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 11. 4. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně doložila podacím lístkem. V této upomínce byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Žalobkyně nedoložila jakýkoliv dokument, z něhož by bylo patrno, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného. K úvěrové smlouvě nedoložila ani žádost o úvěr, případně jiný dokument, v němž by jí žalovaný sdělil informace o své osobě týkající se jeho majetkové situace, bydlení, výdajů apod. Uvedené informace by pak měly být doloženy příslušnými doklady (především pracovní smlouvou, výplatními páskami, výpisy z bankovních účtů žalované atd.), tyto však absentovaly a soudu nebyly předloženy ani dodatečně. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně na svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného zcela rezignovala, tuto nijak nezkoumala ani neprověřovala a příslušné doklady po žalovaném nejspíše ani nežádala. Bez stěžejních, řádně doložených údajů o nákladech a výdajích žadatele o úvěr nelze provést řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného, a proto je za takové situace vyloučené učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posuzována řádně a s náležitou péčí.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byla od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu (částku, kterou čerpal), a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

20. Vzhledem k tomu, že žalovanému byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 145 500 Kč (celková částka, kterou žalovaný načerpal), na které zaplatil celkem 125 354,90 Kč, zbývá mu tak uhradit na jistinu 20 145,10 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 11. 4. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje následující domněnku doby dojití: „Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní výzva doručena dne 16. 4. 2025. Protože mu byla k úhradě poskytnuta lhůta tří dnů, byl povinen úhradu provést do 21. 4. 2025, a ode dne následujícího, tj. od 22. 4. 2025, byl žalovaný v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši 12 % ročně.

21. Soud žalobu zamítl co do zbývající částky 110 873,14 Kč a dále ohledně úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 131 018,24 Kč od 24. 3. 2025 do 21. 4. 2025 a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 110 873,14 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení přitom byl převážně úspěšný žalovaný, avšak nebylo současně prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.