22 C 146/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 73 464 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 31 979 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 31 979 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 7 039,62 Kč a co do úroku ve výši 73,95 % ročně z částky 53 573,78 Kč od 22. 2. 2024 do 16. 3. 2024 a úroku ve výši 15 % ročně z částky 53 573,78 Kč od 17. 3. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 22. 2. 2024 dosáhne částky 206 956 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 30 430 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. V části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 4 016 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 446 Kč od 22. 2. 2024 do 7. 6. 2024 a z částky 4 016 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení částky 73 464 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , RČ, , uzavřené mezi účastníky dne 24. 5. 2023, na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč (po prověření úvěrové historie žalované a její schopnosti úvěr splácet). Tento úvěr se žalovaná zavázala splácet při sjednaném úroku ve výši 73,95 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 4 095 Kč, a to vždy k 17. dni v měsíci počínaje měsícem červnem roku 2023. Kromě toho si strany sjednaly i pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 502 Kč měsíčně. Žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 2. 2024, jak umožňuje bod 6.3 smlouvy. Před zesplatněním pak žalobkyni vzniklo v důsledku prodlení žalované právo na úhradu smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se dlužník ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů (bod 6.2 smlouvy). Podle téhož článku měla žalobkyně také nárok na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované. Podle bodu 6.4 smlouvy je dlužník dále vedle jistiny povinen žalobkyni uhradit také úroky k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. vrátit žalobkyni novou jistinu) a též jí zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z této nové jistiny. V bodě 6.5 smlouvy si účastníci dále sjednali, že žalovaná má povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (tj. od 22. 2. 2024 až do úplného zaplacení). Konečně podle bodu 2.2 smlouvy běží sjednané úroky od data poskytnutí úvěru, a to i po zesplatnění úvěru, až do skutečného vrácení jistiny. Na tomto smluvním podkladě proto v sobě žalovaná částka zahrnuje kromě nové jistiny ve výši 63 423,21 Kč také smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč, smluvní pokutu, jejíž výši žalobkyně kapitalizovala k datu vyhotovení žaloby na 7 039,62 Kč. Kromě toho žalobkyně po žalovaném požaduje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 73,95 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny od 22. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Podáním ze dne 21. 8. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 31 979 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 31 979 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení, co do částky 7 039,62 Kč a co do úroku ve výši 73,95 % ročně z částky 53 573,78 Kč od 22. 2. 2024 do 16. 3. 2024 a úroku ve výši 15 % ročně z částky 53 573,78 Kč od 17. 3. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 22. 2. 2024 dosáhne částky 206 956 Kč. Předmětem řízení tak zůstala částka 34 446 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 22. 2. 2024 do zaplacení.

4. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. Soud tedy promítl částečné zpětvzetí žaloby do výroku I. tohoto rozsudku.

5. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne 24. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. , RČ, , na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč s úrokem ve výši 73,95 % ročně, spolu s pojištěním schopnosti splácet úvěr [viz část A) smlouvy, ve spojením s „Přihláškou do pojištění – Skupinové pojištění schopnosti splácet úvěry“ a splátkovým kalendářem]. Na tuto smlouvu navazoval dodatek č. 1 z téhož dne, který se týkal způsobu uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a dále „Příloha č. 1“ o pojištění schopnosti splácet úvěr (žalobkyně předložila též „Informační dokument o pojistném produktu“). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 26. 5. 2023. Z bodu 6.1 smlouvy vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a v bodu 6.2 smlouvy je zakotveno pro žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka se splácením jednotlivé splátky delším než 15 dnů; jejich výše u každé splátky činí 200 Kč. Z čl. 2.2 smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (viz bod 6.3 smlouvy, podle níž k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady.

6. Z „Předsmluvního formuláře“ a z „Prohlášení klientů – informací pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru“ ze dne 24. 5. 2023 soud nad rámec výše uvedeného zjistil, že výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru činí 73,95 % ročně a že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 104,95 %.

7. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalované, jak vyplývá z „Hodnocení klienta“ ze dne 24. 5. 2023. Jako výdaje žalované zde byly uvedeny náklady na (vlastní) bydlení v celkové výši 3 915 Kč a životní minimum pro žalovanou ve výši 4 860 Kč měsíčně; jiné výdaje se zde neuvádějí. Na straně příjmů se uvádí částka 16 000 Kč měsíčně. Dále je z tohoto dokumentu patrno, že žalovaná byla v dané době zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou v , právnická osoba, . Žalobkyně doložila potvrzení o příchozích úhradách na účet žalované č. , Anonymizováno, v měsících březen, duben a květen 2023 (15 557 Kč, 14 892 Kč a 17 700 Kč) a kopii občanského průkazu žalované. Konečně žalobkyně doložila dokument s názvem „Základní informace o klientovi“, „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“ a výpis z nebankovních registrů ze dne 24. 5. 2023, a výpis z registru SOLUS z téhož dne.

8. Částka 55 000 Kč byla podle výpisu z účtu č. , č. účtu, žalované zúčtována dne 25. 5. 2023 na účet č. , Anonymizováno, . Podle upraveného splátkového kalendáře ze dne 14. 11. 2019 (po odkladu splátek na základě žádosti ze dne 13. 11. 2019) pak měla žalovaná úvěr splácet ve 48 měsíčních splátkách po 4 095 Kč, a to vždy k 17. dni v měsíci počínaje měsícem červnem roku 2023. Podle „Karty klienta“ žalovaná na úvěr uhradila celkem 24 570 Kč.

9. Poté, co se žalovaná dostala do prodlení se splácením tří splátek (splatných k 17. 12. 2023, 17. 1. 2024 a 17. 2. 2024), vyzvala žalobkyně žalovanou dopisy ze dne 17. 1. 2024 a 19. 2. 2024 k jejich zaplacení, a dále žalovanou vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalované oznámila v dopise ze dne 20. 2. 2024. Současně jí vyúčtovala poplatky za upomínání (tato skutečnost je patrna taktéž z karty klienta). Předžalobní výzvou ze dne 23. 5. 2024, podanou k poštovní přepravě téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení celkového dluhu ve výši 45 528 Kč s příslušenstvím, jakož i k úhradě smluvní pokuty.

10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku tak, jak to dovoluje § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Kdy je v případě právního jednání učiněného elektronicky zachována písemná forma upravuje navazující § 562 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 „k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis, kdy tato se sice vztahovala k předchozímu zákonu o elektronickém podpisu, avšak je dle názoru soudu použitelná rovněž pro současnou úpravu zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016)

12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“17. Žalobkyně si sice od žalované vyžádala některé dokumenty týkající se jejích příjmů, avšak vesměs vycházela z informací sdělených žalovanou a ze statistických dat. Na zkoumání výdajové stránky úvěruschopnosti žalované, tedy na zjištění výdajů na bydlení, stravu a ošacení, však zcela rezignovala. Při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum), což je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, které nepochybně musela hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a neověřila ani tvrzení, že žalovaná skutečně má vlastní bydlení, ač tak lze snadno učinit nahlédnutím do katastru nemovitostí. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“19. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 55 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. Vzhledem k tomu, že na svůj dluh ve výši 55 000 Kč již žalovaná uhradila celkem částku 24 570 Kč; přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 30 340 Kč.

20. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Výzva k úhradě byla žalované prokazatelně odeslána dne 23. 5. 2024 a byla jí v ní stanovena dodatečná lhůta k úhradě do 7. 6. 2024 a ode dne následujícího tedy byla žalovaná v prodlení. Dodatečnou dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní. Žalobkyni tak vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z částky 30 430 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení.

21. Ve zbytku, tedy co do 4 016 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 446 Kč od 22. 2. 2024 do 7. 6. 2024 a z částky 4 016 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení (při zohlednění částečného zpětvzetí žaloby), soud žalobu zamítl, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 73 464,62 Kč s příslušenstvím, přičemž jí bylo soudem přiznáno pouze 30 430 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku); soud přitom vzal v potaz, že zavinění za částečné zastavení řízení leží na straně žalující, neboť spočívá na přehodnocení oprávněnosti zažalovaného nároku, nikoli v chování žalované po podání žaloby. Podíl úspěchu žalované je tedy vyšší než podíl úspěchu žalobkyně, a proto je to žalovaná, kdo by měl nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení, pokud by jí však nějaké vznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.