22 C 15/2021

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 806 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 806 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 13 621,01 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 806 Kč od 12. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 806 Kč s tím, že se jedná o zbývající část mzdových nároků zaměstnanců žalovaného a odvodů na daň z příjmu těchto zaměstnanců, které byla žalobkyně povinna zaměstnancům žalovaného vyplatit a za zaměstnance žalovaného odvést v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, jelikož bylo ve vztahu k žalovanému zahájeno insolvenční řízení a které je žalovaný povinen v souladu s výše citovaným zákonem žalobkyni nahradit z důvodu, že bylo o podaném insolvenčním návrhu pravomocně rozhodnuto jinak, než rozhodnutím o úpadku, kdy konkrétně došlo v tomto případě k zamítnutí insolvenčního návrhu. Žalobkyně dále osvětlila, že žalovaný byl k úhradě těchto nároků v celkové výši 73 806 Kč písemně vyzván již v březnu roku 2016, avšak bezúspěšně. Ze strany žalobkyně proto byla vůči žalovanému podána ke zdejšímu soudu žaloba na zaplacení předmětné částky. Následně však žalobkyně vzala podanou žalobu zpět, jelikož mezi účastníky došlo na žádost žalovaného k uzavření dohody o úhradě dlužné částky ve splátkách. Konkrétně se žalovaný v rámci této dohody zavázal uhradit dlužnou částku a s ohledem na prodlení s úhradou také úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 4. 2016 do zaplacení v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč (poslední splátka ve výši 1 918,26 Kč). Žalovaný však dohodnuté splátky hradil nepravidelně, celkově uhradil pouze částku ve výši 63 000 Kč a zůstal tak žalobkyni dlužen zažalovanou částku a úroky z prodlení, které žalobkyně kapitalizovala za období od 13. 4. 2016 do 11. 1. 2021, tj. do podání žaloby, částkou 13 621,01 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. [insolvenční spisová značka] plyne, že na základě insolvenčního návrhu podaného věřiteli žalovaného bylo vůči žalovanému zahájeno insolvenčním řízení, kdy však byl podaný insolvenční návrh předmětným usnesením zamítnut z důvodu, že navrhovatelé nedoložili existenci svých splatných pohledávek vůči žalovanému.

4. Z doložených platebních poukazů a z doloženého„ Přehledu dlužných mzdových nároků vyplacených zaměstnancům při platební neschopnosti zaměstnavatele“ je zřejmé, že žalobkyně vyplatila zaměstnancům žalovaného [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného] namísto žalovaného celkovou částku 65 886 Kč odpovídající jejich čisté mzdě a dále za tyto zaměstnance odvedla daň z příjmu ve výši 7 920 Kč.

5. K úhradě výše uvedených částek byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván dne 14. 3. 2016.

6. Z doložené„ Dohody o splátkách“ soud dále zjistil, že žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni v částce 73 806 Kč uznal co do důvodu a výše, přičemž se zavázal uhradit dlužnou částku společně s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 4. 2016 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč (poslední splátka ve výši 1 918,26 Kč) splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje březnem 2017.

7. Dle doloženého výpisu z interního systému žalobkyně žalovanému zbývá uhradit na jistinu pohledávky částku 10 806 Kč. Žalobkyně pak doložila také tabulky, z nichž je patrné, jakým způsobem byl vyčíslen kapitalizovaný úrok z prodlení v závislosti na úhradách ze strany žalovaného.

8. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně v souladu s § 1a zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, který stanoví, že„ zaměstnanec má v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti“, uspokojila mzdové nároky zaměstnanců žalovaného v celkové výši 65 886 Kč a dále odvedla za zaměstnance žalovaného rovněž daň z příjmu v celkové výši 7 920 Kč tak, jak jí ukládá § 10 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb., který konkrétně zní:„ Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce před uspokojením mzdových nároků podle § 8 z nich provede srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů, které měl provést zaměstnavatel za zaměstnance za příslušná měsíční období.“ Dle § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb., který říká, že„ zaměstnavatel je povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v případech, kdy soud pravomocně rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, a to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl krajskou pobočkou Úřadu práce písemně vyzván k jejich úhradě“, byla žalobkyně oprávněna se po žalovaném domáhat zaplacení celkové částky 73 806 Kč.

9. Dále má soud za prokázané, že ke dni 9. 11. 2016 dluh žalovaného vůči žalobkyni trval, neboť se uplatní zákonná domněnka zakotvená v § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle které„ uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“ 10. Konečně má soud za prokázané, že mezi účastníky následně došlo po vzájemné dohodě k tzv. kumulativní novaci závazku tak, jak ji upravuje § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdy změna obsahu závazku v daném případě spočívala v prodloužení lhůty k plnění již splatného závazku, respektive ve sjednání splátek. Žalovaný však sjednané splátky řádně v dohodnutých lhůtách neuhradil, když uhradil pouze část závazku a zůstal žalobkyni dlužen částku 10 806 Kč, k jejíž úhradě soud žalovaného zavázal.

11. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou vzniklo žalobkyni rovněž právo požadovat po žalovaném úroky z prodlení v zákonné výši, a to dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyně pak požadovala jednak úrok z prodlení již splatný ke dni uzavření dohody o splátkách, na který jí vznikl nárok, neboť si to strany výslovně ujednaly tak, jak to umožňuje § 1973 občanského zákoníku, který stanoví, že„ dojde-li k dohodě, že dluh již splatný bude plněn ve splátkách, a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách platil i úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto“ a dále úrok z prodlení, na který jí vznikl nárok z důvodu, že žalovaný ujednané splátky včas neplnil, a to vždy z částky odvíjející se od aktuální částečné úhrady ze strany žalovaného. Soud tedy žalobě v plném rozsahu vyhověl.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (návrh ve věci samé – žaloba). Žalobkyně sice žalovanému nezaslala před podáním žaloby předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., nicméně v daném případě nejsou pochybnosti o tom, že žalovaný musel mít o existenci svého dluhu vůči žalobkyni povědomí, když dluh v původní výši uznal a dále je podstatná zejména skutečnost, že žalovaný nijak nereagoval na soudem doručenou žalobu a dluh ani po jejím doručení neuhradil, přičemž dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2016, sp.zn. 21 Cdo 582/2015) není v takovém případě absence předžalobní výzvy důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.

13. Jelikož byla žalobkyně v řízení na základě § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od soudního poplatku, přešla povinnost uhradit soudní poplatek, jehož výše činí dle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků 1 000 Kč, podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích na žalovaného a soud ho proto k úhradě soudního poplatku zavázal.