22 C 157/2024

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, Anonymizováno zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka sídlem Adresa opatrovníka o zaplacení 330 078,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 192 155 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 192 155 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 400 Kč měsíčně, splatných ke každému 15. dni v měsíci, počínaje měsícem, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 137 923,08 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 641,80 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 32 004,65 Kč, s úrokem ve výši 5,9 % ročně z částky 326 857,08 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 326 857,08 Kč od 22. 8. 2023 do 27. 8. 2023 a z částky 134 702,08 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně na nákladech státu částku, jejíž přesná výše bude stanovena v samostatném usnesení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 330 078,08 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 10. 10. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 521 767 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 5,90 % ročně; kromě dohodnutého úroku byl žalovaný zavázán platit i poplatky dle platného ceníku žalobkyně; to vše byl žalovaný povinen hradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 809 Kč vždy do 15. dne měsíce. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej žalobkyně celý zesplatnila ke dni 28. 12. 2022. Žalovaný žalobkyni na splátkách splatil toliko částku 329 612 Kč. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 326 857,08 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 3 221 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 641,80 Kč (ve výši 5,5 % ročně z jistiny za období od 29. 12. 2022 do 21. 8. 2023), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 32 004,65 Kč (za období od 29. 12. 2022 do 21. 8. 2023), úroku ve výši 5,90 % ročně z částky 326 857,08 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 326 857,08 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, dále kontrolovala dostupné informace v bankovním i nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra. Žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem byla zjištěna částka disponibilních zdrojů žalovaného. Dle ekonomického modelu žalovanému zbývalo více než 20 000 Kč měsíčně na pokrytí jeho nákladů. Úvěruschopnost žalovaného tak byla posouzena řádně, a smlouva tak byla uzavřena platně, o čemž svědčí i to, že žalovaný úvěr po dobu téměř pěti let řádně splácel. Pokud by přesto byl nárok žalobkyně posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, pak tento nárok není promlčen, neboť k započetí běhu tříleté promlčecí doby mohlo dojít až po prohlášení okamžité splatnosti (28. 12. 2022), které bylo žalovanému oznámeno dopisem; žalobkyně přitom svůj nárok uplatnila 5. 10. 2023, proto k uplynutí promlčecí doby dojít nemohlo. Stejně tak nedošlo k uplynutí desetileté objektivní promlčecí lhůty, neboť tato lhůta započala dnem, kdy k obohacení došlo (10. 10. 2017).

2. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka nárok uplatněný žalobou neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť žalobkyně před jejím uzavřením řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky zkoumání úvěruschopnosti nemůžou být zhojeny tím, že žalovaný po pět let úvěr řádně splácel. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení částky 192 155 Kč představující bezdůvodné obohacení. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť promlčecí lhůta počala běžet již samotným uzavřením neplatné smlouvy.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 10. 10. 2017 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 521 767 Kč. Použití úvěru bylo v částce 421 767 Kč omezeno pouze na sjednaný účel, a to konsolidaci těchto úvěrů nebo půjček žalovaného: 1) splátkový úvěr datum s částkou určenou ke splacení ve výši 236 865 Kč a 2) splátkový úvěr u žalobkyně vedený na úvěrovém účtu č. č. účtu s částkou určenou ke splacení ve výši 184 902 Kč. Zbývající část úvěru byla poskytnuta neúčelově. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo č. účtu. V den uzavření smlouvy se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit cenu za vyřízení úvěru ve výši 5 000 Kč. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 5,90 % ročně v pravidelných splátkách, kdy výše měsíčních splátek činila 5 809 Kč a byly splatné vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 15. 11. 2017 (celkem 120 splátek). Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník.

5. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu podepsané žalovaným ze dne 10. 10. 2017 je zřejmé, že žalovaný byl k tomuto datu ženatý, v domácnosti s ním žily další 2 osoby, bydlel ve vlastním bytě/domě bez zástavy a byl zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 31 000 Kč. V kolonce doložení příjmu je uvedeno doložen později. Dále zde žalovaný uvedl měsíční splátky u jiných bank ve výši 3 421 Kč.

6. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 10. 10. 2017 vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 31 066 Kč měsíčně, což mělo být zkontrolováno potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem. Dále měl být ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně tak stanovila životní výdaje žalovaného částkou 8 161 Kč, a to na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný dále v žádosti o úvěr uvedl dosavadní splátky ve výši 417 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti již 3 existující úvěrové kontrakty s celkovými měsíčními splátkami 8 155 Kč, kdy se jednalo o spotřební úvěr mimo žalobkyni se splátkou 3 421 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován), úvěr pro fyzické osoby u žalobkyně se splátkou 4 317 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován) a kontokorentní úvěr mimo žalobkyni s limitem 5 000 Kč a s orientační splátkou 417 Kč. Splátka nového úvěru činila 5 809 Kč a nové splátkové zatížení žalovaného pak činilo 6 226 Kč. Součástí této listiny byla i argumentace pro užití ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti.

7. Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného Anonymizováno. ze dne 10. 10. 2017 soud zjistil, že žalovaný zde byl od 13. 1. 2015 zaměstnán na dobu neurčitou s průměrným čistým měsíčním příjmem 31 066 Kč.

8. Čerpání úvěru v plné výši, tj. celkem ve výši 521 767 Kč, doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalovaného. Konkrétně žalovaný čerpal dne 10. 10. 2017 částku 183 071,25 Kč, téhož dne čerpal i částku 101 830,75 Kč a dne 17. 10. 2017 čerpal částku 236 865 Kč.

9. Z výpisů z úvěrového účtu za období od 10. 10. 2017 do 31. 12. 2021 soud zjistil, jak žalovaný úvěr postupně splácel, a jaké mu byly účtovány úroky a poplatky.

10. Dopisem ze dne 26. 11. 2022 byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 20 097 Kč nejpozději do 28. 12. 2022. Zároveň byl žalovaný upozorněn, pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru v aktuální výši 326 589 Kč. Dopisem ze dne 28. 12. 2022 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 28. 12. 2022; dopis byl odeslán 2. 1. 2023, jak je zřejmé z podacího archu. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 22. 8. 2023, která byla odeslána téhož dne, jak je patrné z podacího archu.

11. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 329 612 Kč, jak vyplynulo z dokumentu „Podklady pre súdne konanie“.

12. Z potvrzení o provedené lustraci v ISZR soud zjistil, že žalovaný je od 18. 4. 2019 rozvedený, jeho matkou je jméno FO, nar. datum a jeho otcem je jméno FO, nar. datum. Žalovaný má dceru jméno FO, nar. datum.

13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 20. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

21. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala porovnáním jeho příjmů a výdajů. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že ohledně příjmu žalovaného vycházela žalobkyně z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně vycházela z ekonomického modelu, kdy stanovila měsíční životní výdaje žalovaného na částku 8 161 Kč.

22. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím potvrzení o výši příjmu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání v průměrné výši cca 31 000 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) však žalobkyně nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup žalobkyně však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Ekonomický model však nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a uvedl, že má dosavadní úvěrové závazky toliko se splátkou 417 Kč měsíčně, přitom žalobkyně zjistila, že měl dosavadní měsíční úvěrové zatížení ve výši 8 155 Kč (byť je třeba zohlednit že úvěr byl poskytnut právě za účelem konsolidace některých těchto stávajících závazků žalovaného). I s ohledem na tyto skutečnosti měla žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Nadto výstupy z registrů (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra) žalobkyně žádné nedoložila. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 521 767 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 26. Soud na základě námitky žalovaného posuzoval otázku, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen a dospěl k závěru, že námitka promlčení důvodná není. Řídilo-li by se vrácení bezdůvodného obohacení toliko obecnou úpravou, jako tomu bylo za účinnosti předcházejícího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak by byla námitka promlčení úspěšná. Je tomu tak proto, že dle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku je splatnost povinnosti spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení vázána na výzvu věřitele a právo poskytovatele vyzvat spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení se promlčuje v tříleté promlčecí lhůtě počítané od vyplacení „úvěrových“ prostředků spotřebiteli.

27. Současná právní úprava však v ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona (tj. aniž by byla řádně zkoumána úvěruschopnost spotřebitele), je smlouva neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Okamžik připsání „úvěrových prostředků“ na účet žalovaného coby spotřebitele tak není z hlediska počátku běhu promlčecí doby již právně relevantní a současná právní teorie zastává názor, že pokud mezi účastníky nedošlo k dohodě o době vrácení bezdůvodného obohacení, závazek z bezdůvodného obohacení se nestává splatným a promlčecí doba nepočala plynout; lhůtu k plnění dle výše uvedených ustanovení tak určuje soud. V tomto směru lze vyjít též z dlouholeté judikatury, v obdobném případě soudního určení doby plnění ponechané na vůli dlužníka (§ 1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dříve § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), podle které právo věřitele, aby soud určil dobu splnění dluhu, nepodléhá promlčení ve smyslu § 609 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (R 11/1988). Tento závěr se dle názoru soudu uplatní obdobně i v případě postupu dle § 87 odst. 2 citovaného zákona.

28. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 329 612 Kč, a zároveň nárok na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 192 155 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Soud vázal počátek prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení na zaslanou předžalobní výzvu, která byla odeslána 22. 8. 2023. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta 5 dnů od odeslání (tj. do 27. 8. 2023), jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 8. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.

29. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 134 702,08 Kč, co do poplatků ve výši 3 221 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 641,80 Kč a dále ohledně úroku ve výši 5,9 % ročně z částky 326 857,08 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 28. 8. 2023 a to pouze s částkou 192 155 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení za období od za období od 29. 12. 2022 do 21. 8. 2023 ve výši 32 004,65 Kč, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 326 857,08 Kč od 22. 8. 2023 do 27. 8. 2023 a na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 134 702,07 Kč od 28. 8 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

30. Co se tedy týče splatnosti přiznané částky 192 155 Kč soud dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru určil, že žalovaný je povinen svůj dluh z bezdůvodného obohacení splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 400 Kč, což je dle názoru soudu v možnostech žalovaného a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností obou stran. Zároveň takto vysoká splátka není v nepoměru k výši celkové dlužné částky a k úhradě dlužné částky dojde v relativně přiměřené době (do tří let). Pro případ, že by žalovaný uložené povinnosti nedostál a jednotlivé splátky řádně a včas nehradil, výhodu splátek ztratí a stane se splatným celý dluh.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu ve věci byl mezi účastníky přibližně stejný, soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

32. V souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. soud dále rozhodl o povinnosti žalobkyně jakožto neúspěšného účastníka nahradit státu náklady, které v řízení stát platil v souvislosti s odměnou ustanoveného opatrovníka. Jejich výše bude specifikována v samostatném usnesení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.