22 C 162/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 176 184,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 92 960,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 77 458,64 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 088 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 814 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 87 532,59 Kč s úrokem ve výši 8,9 % ročně z částky 136 025,67 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 20 347,90 Kč od 18. 12. 2024 do 16. 1. 2025, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 20 347,90 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 18 210,88 Kč od 18. 12. 2024 do 16. 1. 2025, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 18 210,88 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 58 567,03 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 259,90 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 396,88 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 176 184,45 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 31. 1. 2013 rámcovou smlouvu č. hodnota, na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. č. účtu. Dne 21. 9. 2020 žalovaná požádala o úvěr ve výši 200 574 Kč a účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. IBAN. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované na její účet částku 200 574 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 8,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 842 Kč, splatných vždy k 12. dni v měsíci počínaje dnem 12. 10. 2020. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy nedostála, když splátky hradila řádně pouze od 12. 10. 2020 do 18. 9. 2024; poslední splátka provedená dne 18. 10. 2024 čítala pouze 51,36 Kč, poté již nebylo uhrazeno ničeho. Žalobkyně proto v souladu s ujednáním smlouvy celý úvěr ke dni 18. 12. 2024 zesplatnila. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 123 115,36 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 136 025,67 Kč žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 989,61 Kč (který je souhrnem nesplacených smluvních úroků od 18. 9. 2024 do 17. 12. 2024), smluvního úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 136 025,67 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 136 025,67 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná dne 15. 11. 2020 požádala o úvěr ve výši 30 000 Kč a účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. IBAN. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované na její účet částku 30 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 13,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 550 Kč, splatných vždy k 14. dni v měsíci počínaje dnem 14. 12. 2020. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy nedostála, když splátky hradila řádně pouze od 14. 12. 2020 do 18. 9. 2024; splátka splatná dne 18. 10. 2024 nebyla uhrazena, poté již nebylo uhrazeno ničeho. Žalobkyně proto v souladu s ujednáním smlouvy celý úvěr ke dni 18. 12. 2024 zesplatnila. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 22 912 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 20 347,90 Kč žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 695,83 Kč (který je souhrnem nesplacených smluvních úroků od 18. 9. 2024 do 17. 12. 2024), smluvního úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 20 347,90 Kč od 18. 12. 2024 do 16. 1. 2025, smluvního úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 20 347,90 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 347 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná dne 15. 11. 2020 požádala o úvěr ve výši 25 000 Kč a účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. IBAN. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované na její účet částku 25 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 13,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 433 Kč, splatných vždy k 14. dni v měsíci počínaje dnem 14. 12. 2020. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy nedostála, když splátky hradila řádně pouze od 14. 12. 2020 do 18. 9. 2024; splátka splatná dne 18. 10. 2024 nebyla uhrazena, poté již nebylo uhrazeno ničeho. Žalobkyně proto v souladu s ujednáním smlouvy celý úvěr ke dni 18. 12. 2024 zesplatnila. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 18 186 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 18 210,88 Kč žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 623,34 Kč (který je souhrnem nesplacených smluvních úroků od 18. 9. 2024 do 17. 12. 2024), smluvního úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 18 210,88 Kč od 18. 12. 2024 do 16. 1. 2025, smluvního úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 18 210,88 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 210,88 Kč od 28. 12. 2024 do zaplacení. Konečně žalobkyně uvedla, že žalovaná byla oprávněna disponovat s penězi na účtu jen do výše dostupného zůstatku a zavázala se udržovat na účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do mínusu, že zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzvána. Žalovaná se však na svém běžném účtu dostala do nepovoleného debetu ve výši 1 600 Kč, který neuhradila, a tuto částku žalobkyně v žalobě rovněž požadovala.

2. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením úvěrových smluv posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně v případě všech tří smluv uvedla, že vycházela zejména z informací poskytnutých jednak samotnou žalovanou a zjištěných z jejích dokladů, jednak z informací zjištěných z bankovního registru klientských informací, z nebankovního registru klientských informací a informací některých společností patřících do skupiny PPF. Příjmy i výdaje žalované byly ověřeny výpisem z účtu. Při posuzování úvěruschopnosti tak žalobkyně vycházela v případě všech tří smluv z měsíčního příjmu žalované 10 024 Kč (rodičovský příspěvek), z příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč a dále z měsíčních výdajů domácnosti uvedených žalovanou ve výši 3 500 Kč na bydlení a ve výši 4 000 Kč na léky, jídlo a dopravu; žalobkyně tak dospěla na základě expertní analýzy k částce výdajů 9 170 Kč (výdaje domácnosti) a k částce 3 550 Kč (výdaje žalované). Analýzu výdajů přitom žalobkyně zpracovala na základě informací o spotřebním koši od ČSÚ a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti (tzn. posoudila výdaje žadatelů o úvěr se stejným rodinným stavem, krajem bydliště, věkovou skupinou a typem bydlení). Žalobkyně přitom v rámci posouzení příjmů a výdajů zohlednila i informace poskytnuté žalovanou o příjmech a výdajích celé domácnosti a zohlednila rovněž, že žalovaná má 1 vyživovací povinnost (a proto připočetla k výdajům částku 2 420 Kč za jednu vyživovanou osobu). Konečně žalobkyně prostřednictvím úvěrové zprávy zjistila, že žalovaná měla již i jiné úvěrové závazky (přičemž úvěrem ze dne 21. 9. 2020 byly některé refinancovány). Žalobkyně dále podotkla, že úvěruschopnost žalované při sjednávání výše uvedených smluv o úvěru byla řádně posouzena, o čemž svědčí i skutečnost, že další žádosti žalované o poskytnutí úvěru již žalobkyně zamítla. Rovněž fakt, že žalovaná poskytnuté úvěry zpočátku řádně splácela (splatila řádně a včas 44 - 48 splátek) značí, že úvěruschopnost žalované byla posouzena správně.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 31. 1. 2013 uzavřena Rámcová smlouva číslo hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytovat žalované bankovní a platební služby. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Obchodní podmínky, Podmínky pro používání úvěru a Ceník. Konkrétně se pak žalobkyně smlouvou zavázala vést žalované běžný účet č. hodnota a poskytnout žalované k tomuto účtu debetní kartu. Dle obchodních podmínek byla žalovaná povinna udržovat na účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané odchozí úhrady včetně jejích závazků vůči žalobkyni. Některými transakcemi, například karetními off-line transakcemi nebo odúčtováním poplatku za poskytnuté služby, se mohla žalovaná na svém účtu dostat do nepovoleného přečerpání. Pro případ, že by k tomu došlo, byla povinna dluh zaplatit nejpozději pět pracovních dnů poté, co jí o něm dá žalobkyně vědět, a to připsáním peněz na účet, na kterém je nepovolené přečerpání evidováno.

5. Dodatkem číslo 17 ze dne 21. 9. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. IBAN, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 200 574 Kč, kdy částka 95 574 Kč byla účelově určena ke splacení původních úvěrů a částka 105 000 Kč byla bezúčelová. Žalovaná tak souhlasila, že částkou 6 034 Kč bude zaplacen její dluh u společnosti právnická osoba., částkou 15 000 Kč dluh u společnosti COFIDIS s.r.o., částkou 35 149 Kč dluh u společnosti právnická osoba. a částkou 39 391 Kč dluh u společnosti Zonky s.r.o. Zbývající částku 105 000 Kč se pak žalobkyně zavázala poukázat na běžný účet žalované č. č. účtu bez určení účelu. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku spolu s úrokem v základní sazbě 8,90 % ročně (případně v bonusové úrokové sazbě 7,90 % ročně) splatit ve 100 (95 s bonusovou úrokovou sazbou) pravidelných měsíčních splátkách po 2 842 Kč vždy k 12. dni v měsíci. Dále žalobkyně soudu k důkazu předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Ve smlouvě o úvěru si účastníci sjednali též oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy a požadovat po žalované okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě prodlení s úhradou závazku. Čerpání úvěru dne 25. 9. 2020 jednorázově v plné výši 200 574 Kč na účet č. č. účtu doložila žalobkyně dokladem o načerpání ze dne 27. 12. 2024. Ze splátkového kalendáře a z přehledu plateb získal soud povědomí o tom, jak žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr čerpala a splácela a jakou částku zůstala žalobkyni dlužna; za období od 12. 10. 2020 do 18. 12. 2024 tedy žalobkyni uhradila celkem 123 115,36 Kč.

6. Z úvěrové zprávy ze dne 21. 9. 2020 soud zjistil, že žalovaná měla v té době uzavřeny již tři splátkové kontrakty s měsíčními splátkami celkem ve výši 2 637 Kč a částkou zbývající k doplacení 113 261 Kč (osobní úvěr ze dne 29. 6. 2020 na 35 000 Kč s měsíční splátkou 674 Kč a částkou zbývající k doplacení 54 480 Kč, osobní úvěr ze dne 24. 6. 2020 na 40 000 Kč s měsíční splátkou 1 562 Kč a částkou zbývající k doplacení 51 980 Kč a osobní úvěr ze dne 7. 5. 2019 na 10 000 Kč s měsíční splátkou 401 Kč a částkou zbývající k doplacení 6 801 Kč) a dále jednu kreditní kartu (revolvingový úvěr ze dne 4. 5. 2020 s výší úvěrového rámce 20 000 Kč); tři její žádosti o úvěr byly odmítnuty a odvolána byla žádost o jeden splátkový úvěr a dvě žádosti o kreditní kartu; ve stavu ukončeno měla dva splátkové kontrakty a jeden úvěr z kreditní karty. Žalované byla přidělena hodnota score 461, třída rizika D.

7. Z výpisu z běžného účtu žalované č. č. účtu za období od 1. 6. 2020 do 31. 8. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná měla pravidelný příjem od úřadu práce (rodičovský příspěvek) ve výši 10 024 Kč měsíčně. Dále žalované na účet dne 26. 6. 2020 došla půjčka od Zonky (Benxy s.r.o.) ve výši 40 000 Kč, ostatní příjmové položky představovaly toliko (s výjimkou několika málo drobných plateb od jiných fyzických osob) platby poukázané na tento účet samotnou žalovanou z jiného jejího účtu (č.ú. č. účtu), kterými udržovala kladný zůstatek na účtu. Žalovaná každý měsíc (červen, červenec, srpen 2020) platila z tohoto účtu energie ve výši 800 Kč, nájemné 3 355 Kč, pojištění bytu 226 Kč, splátku 401 Kč, spoření 300 Kč, TV a selfnet 150 Kč, internet v červnu 680,50 Kč a 812,96 Kč, v červenci 499 Kč a 1 012 Kč a v srpnu 1 148,94 Kč a 499 Kč, TV a rozhlas v červnu 370 Kč a 360 Kč, v červenci a srpnu 415 Kč, v červenci a srpnu pak platila splátky na svatbu ve výši 1 562 Kč a 674 Kč. Dále žalovaná prováděla řadu platebních transakcí (plateb kartou, plateb na účet, výběry hotovosti z bankomatu) nepravidelného charakteru. Počáteční zůstatek na účtu žalované ke dni 1. 6. 2020 činil 447,34 Kč a konečný zůstatek ke dni 31. 8. 2020 činil 496 Kč.

8. Dodatkem číslo hodnota ze dne 15. 11. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. IBAN, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, a to převodem na běžný účet žalované č. č. účtu. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku spolu s úrokem v základní sazbě 13,90 % ročně (případně v bonusové úrokové sazbě 11,90 % ročně) splatit ve 87 (79 s bonusovou úrokovou sazbou) pravidelných měsíčních splátkách po 550 Kč vždy k 14. dni v měsíci. Dále žalobkyně soudu k důkazu předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Ve smlouvě o úvěru si účastníci sjednali též oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy a požadovat po žalované okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě prodlení s úhradou závazku. Čerpání úvěru dne 15. 11. 2020 jednorázově v plné výši 30 000 Kč na účet č. č. účtu doložila žalobkyně dokladem o načerpání ze dne 27. 12. 2024. Ze splátkového kalendáře a z přehledu plateb získal soud povědomí o tom, jak žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr čerpala a splácela a jakou částku zůstala žalobkyni dlužna; za období od 14. 12. 2020 do 18. 12. 2024 tedy žalobkyni uhradila 22 912 Kč.

9. Dodatkem číslo hodnota ze dne 15. 11. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. IBAN, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované neúčelový úvěr ve výši 25 000 Kč, a to převodem na běžný účet žalované č. č. účtu. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku spolu s úrokem v základní sazbě 13,90 % ročně (případně v bonusové úrokové sazbě 11,90 % ročně) splatit ve 96 (87 s bonusovou úrokovou sazbou) pravidelných měsíčních splátkách po 433 Kč. Dále žalobkyně soudu k důkazu předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Ve smlouvě o úvěru si účastníci sjednali též oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy a požadovat po žalované okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě prodlení s úhradou závazku. Čerpání úvěru dne 15. 11. 2020 jednorázově v plné výši 25 000 Kč na účet č. č. účtu doložila žalobkyně dokladem o načerpání ze dne 27. 12. 2024. Ze splátkového kalendáře a z přehledu plateb získal soud povědomí o tom, jak žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr čerpala a splácela a jakou částku zůstala žalobkyni dlužna; za období od 14. 12. 2020 do 18. 12. 2024 tedy žalobkyni uhradila 18 186 Kč.

10. Z úvěrové zprávy ze dne 15. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná měla v té době uzavřen jeden splátkový kontrakt s měsíčními splátkami celkem ve výši 2 842 Kč a částkou zbývající k doplacení 280 897 Kč (jednalo se o výše uvedený úvěr ze dne 21. 9. 20220 poskytnutý žalobkyní); pět jejích žádostí o úvěr bylo odmítnuto a odvolána byla žádost o jeden splátkový úvěr a jedna žádost o kreditní kartu; ve stavu ukončeno měla pět splátkových kontraktů a dva úvěry z kreditní karty. Žalované byla přidělena hodnota score 495, třída rizika F.

11. Z výpisu z běžného účtu žalované č. č. účtu za období od 1. 8. 2020 do 31. 10. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná měla pravidelný příjem od úřadu práce (rodičovský příspěvek) ve výši 10 024 Kč měsíčně. Ostatní příjmové položky představovaly toliko (s výjimkou několika málo jiných plateb) platby poukázané na tento účet samotnou žalovanou z jiného jejího účtu (č.ú. č. účtu). Žalovaná každý měsíc (srpen, září, říjen 2020) platila z tohoto účtu energie ve výši 800 Kč, nájemné 3 355 Kč, pojištění bytu 226 Kč, pouze v srpnu splátku 401 Kč, spoření 300 Kč, TV a selfnet 150 Kč, internet v srpnu 1 148,94 Kč a 499 Kč, v září 499 Kč a 1 025,93 Kč a v říjnu 1 343,99 Kč, TV a rozhlas pouze v srpnu 415 Kč, v srpnu pak platila splátky na svatbu ve výši 1 562 Kč a 674 Kč, v září ve výši 1 562 Kč. Dne 25. 9. 2020 čerpala půjčku od žalobkyně ve výši 200 574 Kč (viz. výše). Dále žalovaná prováděla řadu platebních transakcí (plateb kartou, plateb na účet, výběry hotovosti z bankomatu) nepravidelného charakteru. Počáteční zůstatek na účtu žalované ke dni 1. 8. 2020 činil - 26 Kč a konečný zůstatek ke dni 31. 10 2020 činil 10 953,46 Kč.

12. Z přehledu žádostí o úvěr – aplikační data soud zjistil, že žalovaná v období od 31. 10. 2013 do 12. 8. 2024 žádala mnohokrát o půjčku (úvěr), přičemž řada žádostí jí bylo zamítnuto. Dále z tohoto dokumentu soud zjistil údaje, které o sobě žalovaná uvedla v jednotlivých žádostech o úvěr, tj. včetně všech třech výše uvedených. V žádosti o úvěr ze dne 21. 9. 2020 žalovaná uvedla, že bydlí ve vlastním, vyživuje jednu osobu, měsíčně splácí 3 000 Kč, výdaje domácnosti na bydlení činí 3 500 Kč měsíčně a výdaje domácnosti na léky, jídlo a dopravu činí 4 000 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla svůj příjem 10 024 Kč měsíčně (rodičovský příspěvek) a příjem ostatních členů domácnosti 20 000 Kč měsíčně. V obou žádostech o úvěr ze dne 15. 11. 2020 žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí ve vlastním, vyživuje jednu osobu, měsíčně splácí 2 842 Kč, výdaje domácnosti na bydlení činí 3 500 Kč měsíčně a výdaje domácnosti na léky, jídlo a dopravu činí 4 000 Kč měsíčně. Uvedla svůj příjem 10 024 Kč měsíčně (rodičovský příspěvek) a příjem ostatních členů domácnosti 20 000 Kč měsíčně.

13. Z výpisů z běžného účtu žalované č. č. účtu za období od 31. 10. 2024 do 20. 1. 2025 soud zjistil, že konečný zůstatek na tomto účtu ke dni 20. 1. 2025 činil -1 600 Kč.

14. Dopisem ze dne 18. 12. 2024 bylo žalované oznámeno zesplatnění úvěrů a byla vyzvána k úhradě všech svých dluhů vůči žalobkyni v celkové výši 180 493,23 Kč do 27. 12. 2024. Zároveň bylo žalované sděleno, že tento dopis je současně tzv. předžalobní výzvou ke splnění dluhu. Dopis byl odeslán dne 19. 12. 2024, jak je patrné z podacího archu.

15. Soud má na základě shora uvedeného za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o běžném účtu podle § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), dle něhož „Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce“. Na základě této smlouvy žalobkyně vedla pro žalovanou účet a prováděla na něm platební transakce. Žalované však, přestože byla oprávněna nakládat s peněžními prostředky na účtu pouze do výše disponibilního zůstatku, vznikl na jejím účtu zůstatek záporný.

16. Dále je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření tří smluv o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 17. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

18. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 19. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 20. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 21. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 22. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

23. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 24. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

25. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě informací, které zjistila v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací a v databázi skupiny PPF; tato šetření indikovala zejména to, že žalovaná již má dluhové zatížení z jiných závazků (které však úvěrem ze dne 21. 9. 2020 byly splaceny). Co se týče příjmů a výdajů žalované, žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovanou, tedy z toho, že je od listopadu 2020 vdaná, vyživuje jednu další osobu, bydlí ve vlastním, a má měsíční příjem ve výši 10 024 Kč, který byl doložen výpisy z účtu. Žalobkyně přitom zohlednila i příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč, které však nebyly nikterak doloženy. Dále žalobkyně vycházela rovněž ze statistických modelů a expertní analýzy. Stran výdajů vycházela žalobkyně z tvrzených nákladů na bydlení ve výši 3 500 Kč a z nákladů na jídlo, léky a dopravu ve výši 4 000 Kč, s tím, že do expertní analýzy počítala s částkou 2 420 Kč na jednu vyživovanou osobu. Příjmy i výdaje měly být ověřeny výpisy z běžného účtu žalované.

26. Co se týče informací získaných od žalované z žádosti o úvěr k tomu soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně vyhodnotit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit ani prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, žalobkyně sice prokázala, že prověřila deklarovanou příjmovou stránku samotné žalované, když pravidelný příjem od úřadu práce byl patrný z výpisu zběžného účtu, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč však nebyl nikterak ověřen. Otázkou pak zůstává, zda výše příjmu žalované (toliko 10 024 Kč) byla dostatečná k úhradě měsíčních splátek ve výši 2 842 Kč a od prosince 2020 pak ve výši 3 825 Kč. Za účelem zodpovězení této otázky měla žalobkyně důkladně prověřit výdajovou stránku žalované.

27. Ve vztahu ke zkoumání výdajů žalované však žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy, že si tvrzení žalované (zejména co se týče tzv. ostatních výdajů toliko ve výši 4 000 Kč) též prověřila, nikoli jen bez dalšího vzala za své. Pokud měly být tyto výdaje kontrolovány na běžném účtu žalované, pak doloženými výpisy z běžného účtu žalované tyto výdaje ověřeny nebyly, neboť z těchto výpisů vyplývají pravidelné výdaje žalované (pravidelné platby a trvalé příkazy) v částce přes 9 000 Kč, tato částka se sice shoduje s výpočtem dle expertní analýzy výdajů celé domácnosti, nikoli však výdajů samotné žalované. Soud zdůrazňuje, že příjmy ostatních členů domácnosti nebyly nikterak prokázány, stejně jako jejich výdaje. Nadto z běžného účtu žalované bylo zjištěno velké množství nepravidelných plateb, jejichž měsíční výše mnohonásobně převyšuje žalovanou tvrzené výdaje. Přitom tuto skutečnost, kdy dle předložených výpisů z účtu měsíční výdaje žalované činily několikanásobně vyšší částky, než byla částka žalobkyní vypočtená, žalobkyně nikterak nereflektovala, a i přes vysoký rozdíl mezi předpokládanými, resp. modelově stanovenými, a skutečnými výdaji žalované nepodrobila tyto položky žádnému podrobnějšímu zkoumání. Dále je třeba zmínit i fakt, že žalobkyní doložené výpisy z běžného účtu nelze považovat za zcela objektivní stran posouzení příjmů a výdajů žalované už jenom z toho důvodu, že z těchto výpisů je zřetelné, že žalovaná prováděla velké množství transakcí mezi svými dvěma účty, a nelze si proto z výpisů pouze z jediného účtu žalované udělat zcela přesný obrázek o celkové finanční situaci žalované. Dále je pak třeba uvést, že pokud žalobkyně zpracovala analýzu výdajů rovněž i na základě informací o spotřebním koši od ČSÚ a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní žadatelé o úvěr se stejným rodinným stavem, krajem bydliště, věkovou skupinou a typem bydlení, tak takový statistický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu), avšak statistický model v žádném případě nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalované, které objektivně zjistit lze. Soud s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované co do jejích pravidelných měsíčních výdajů a co do příjmů celé domácnosti. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že žalovaná v nedávné době žádala o několik jiných úvěrů, přičemž tyto její žádosti byly odmítnuty, což mělo žalobkyni rovněž vést k obezřetnosti při uzavírání smluv o úvěru.

28. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

29. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a lenské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

30. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

31. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Všechny tři výše uvedené smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnuté vyčerpané jistiny ve výši 200 574 Kč, 30 000 Kč a 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 32. V případě smlouvy ze dne 21. 9. 2020 na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 200 574 Kč žalovaná uhradila 123 115,36 Kč, soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni jistinu ve výši 77 458,64 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. V případě první smlouvy ze dne 15. 11. 2020 na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 30 000 Kč žalovaná uhradila 22 912 Kč, soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 7 088 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. A v případě druhé smlouvy ze dne 15. 11. 2020 na svůj závazek vrátit žalobkyni částku 25 000 Kč žalovaná uhradila 18 186 Kč, soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 6 814 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou.

33. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslaný zesplatňující dopis, který byl současně předžalobní výzvou a který byl žalované odeslán 19. 12. 2024 a jehož obsahem byla výzva k úhradě dlužné pohledávky nejpozději do 27. 12. 2024. A ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 12. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve všech třech případech právě od tohoto data v zákonné výši 12,75 % ročně, soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 77 458,64 Kč, z částky 7 088 Kč a z částky 6 814 Kč za období od 28. 12. 2024 do zaplacení.

34. Dále vzhledem k tomu, že na běžném účtu vedeném pro žalovanou žalobkyní nebyl povolen debetní zůstatek, žalovaná však toto smluvní ujednání porušila, když jí na účtu vznikl debetní zůstatek ve výši 1 600 Kč, má žalobkyně i nárok na vyrovnání tohoto debetního zůstatku.

35. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní pak byly soudem zamítnuty, neboť požadované jistiny ve zbývajících výších 58 567,03 Kč, 13 259,90 Kč a 11 396,88 Kč byly již uhrazeny, na kapitalizované smluvní úroky ve výši 2 989,61 Kč, 695,83 Kč a 623,34 Kč, ani na úrok ve výši 8,9 % ročně z částky 136 025,67 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 13,9 % ročně z částky 20 347,90 Kč od 18. 12. 2024 do 16. 1. 2025, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 20 347,90 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení, úrok ve výši 13,9 % ročně z částky 18 210,88 Kč od 18. 12. 2024 do 16. 1. 2025 a úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 18 210,88 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouvy o úvěru byly shledány absolutně neplatnými.

36. Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaná dne 28. 12. 2024 dostala do prodlení pouze s částkami 77 458,64 Kč, 7 088 Kč a 6 814 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 58 567,03 Kč, z částky 13 259,90 Kč a z částky 11 396,88 Kč za období 28. 12. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 212 847,12 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 102 470,89 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 48 % a z 52 % neúspěšná (z 52 % byla tak úspěšná žalovaná). Jelikož je tedy poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků prakticky totožný, rozhodl soud tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.