22 C 168/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 75 278,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 63 908,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 63 908,54 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 370,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 75 278,69 od 13. 9. 2022 do 21. 10. 2022 a z částky 11 370,15 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 390,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno].

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 75 278,69 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně - společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 12. 3. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěrový rámec v max. výši 80 000 Kč. Téhož dne žalobce čerpal 10 000 Kč a 5 000 Kč. Minimální splátka úvěru byla stanovena buď jako 12,5 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, nebo 1 000 Kč, podle toho, která z nich je vyšší. Úvěrová smlouva pak byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a také z lustrací provedených v příslušných registrech (CEE, EUCB, ISIR, CRKI). Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně čerpané finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka 75 278,69 Kč v sobě zahrnuje žalovaným skutečně čerpaných 63 908,54 Kč a úrok ve výši 11 370,15 Kč. Kromě toho požaduje žalobkyně také úrok z prodlení v zákonné výši od 13. 9. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 12. 3. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec max. 80 000 Kč s tím, že první čerpaná částka činila 10 000 Kč a 5 000 Kč. Minimální splátka byla stanovena buď jako 12,5 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, nebo 1 000 Kč, podle toho, která z nich je vyšší. Součástí smlouvy byly též„ Standardní informace o spotřebitelském úvěru“ a„ Obchodní podmínky společnosti [právnická osoba] ke spotřebitelským úvěrům poskytovaných spotřebitelům s trvalým pobytem v České republice“. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, jak dokládá dokument s názvem„ Loan application info“. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] plyne, že na něj byly dne 12. 3. 2019 připsány částky 10 000 Kč a 5 000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně; dotazem na banku bylo přitom prokázáno, že majitelem a disponentem výše uvedeného účtu byl pouze žalovaný. K úhradě dluhu vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 15. 10. 2022, v níž mu byla k zaplacení stanovena lhůta tří dnů.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 15. 10. 2022, podaným k poštovní přepravě téhož dne, jehož součástí byla též výzva k úhradě dluhu do tří dnů.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Tato smlouva pak měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7:„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ 9. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a také z lustrací provedených v příslušných registrech (CEE, EUCB, ISIR, CRKI), avšak příslušnou dokumentaci stran lustrace žalovaného v příslušných registrech a stran jeho tvrzených příjmů a výdajů soudu nedoložila. Soud tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

14. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze skutečně čerpané a nevrácené peněžní prostředky ve výši 63 908,54 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Žalovaný dosud na svůj dluh neuhradil ničeho. Soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 63 908,54 Kč (tj. skutečně čerpané finanční prostředky), a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 15. 10. 2022 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předžalobní upomínka doručena v úterý dne 18. 10. 2022. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 21. 10. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 10. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala v zákonné výši ke dni 13. 9. 2022, tj. ve výši 15 % ročně, tj. ve stejné výši, jakou činila jeho zákonná výše ke dni 22. 10. 2022. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.

17. Soud však žalobu zamítl co do částky 11 370,15 Kč představující smluvní úroky, a dále co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 75 278,69 od 13. 9. 2022 do 21. 10. 2022 (jako důsledek toho, že se žalovaný dostal do prodlení teprve 22. 10. 2022) a co do úroku z prodlení z částky 11 370,15 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalobkyně, a to co do 85 % (při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud vzal v úvahu rovněž požadovaný úrok a úrok z prodlení kapitalizovaný k datu 15. 8. 2023) a má tak vůči žalovanému právo na poměrnou náhradu nákladů řízení (ve výši 70 %).

19. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 012 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění; upřesnění žaloby na výzvu soudu soud jako další úkon právní služby nezohlednil, neboť podání má být učiněno perfektním hned napoprvé). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 4 140 Kč a dále mu podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů (celkem 13 320 Kč). Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 2 797,20 Kč) činí 19 129,20 Kč s tím, že žalobkyni náleží náhrada nákladů ve výši 13 390,44 Kč.